Článek
Řidičák jsem nikdy neměla. Ve dvaceti jsem na něj neměla peníze, později řídil Pavel a já řešila jiné věci. Do práce jsem jezdila autobusem. Děti manžel vozil na kroužky a já je většinou vyzvedávala. Nějak jsme to zvládli.
Teď je mi dvaapadesát. Děti bydlí jinde a Pavel začal pracovat na směny. Dvakrát jsem odřekla večerní setkání s kamarádkami v sousedním městě, protože poslední autobus odjížděl příliš brzy. Potřetí jsem jela taxíkem. Cestou jsem počítala, kolik podobných návratů stojí jedna lekce v autoškole.
Pavel měl z přihlášky radost. Nabídl se, že mi pomůže s testy. Řídí přes třicet let a nikdy mu nebylo zatěžko pro mě přijet. Nečekala jsem, že právě jeho pomoc mi začne vadit.
První večer Pavel odpovídal dřív, než jsem stihla přečíst celou otázku. Požádala jsem ho, ať chvíli počká. Zasmál se a šel udělat čaj. Připadalo mi, že si na společné učení jen musíme zvyknout.
Sešit ležel vedle ovladače
Za několik dní přinesl linkovaný sešit. Napsal do něj značky, které jsem spletla. Myslela jsem, že mi připravuje přehled na opakování. Potom přidal datum, počet chyb a poznámku, že pořád zaměňuji dvě podobně nakreslené křižovatky.
Sešit nechával na stole v obýváku. Večer se ptal na výsledek testu. Pokud byl horší než předešlý den, chtěl vědět proč. Někdy jsem byla unavená, jindy jsem si vybrala otázky, které mi nešly. Pro Pavla to byla řada čísel, která se měla zlepšovat.
Při nedělním obědě syn zmínil, že mi drží palce. Pavel mu začal popisovat jednu moji chybnou odpověď. Ukazoval přitom vidličkou, odkud jelo auto a kde jsem údajně poslala cyklistu pod kola. Syn se zasmál. Já také, ale potom jsem už o autoškole mluvit nechtěla.
V kuchyni jsem Pavla požádala, aby moje testy před dětmi nerozebíral. Tvrdil, že mě přece neshazuje. Aspoň si tu situaci budu pamatovat. Když jsem řekla, že jsem odpověď opravila už ve středu, namítl, že na silnici by na opravu nebyl čas. Vrátil se ke stolu a já zůstala u nádobí.
Nejhorší byla otázka po jízdě
První jízdy mě vyčerpávaly. Hledala jsem správný záběr spojky, sledovala zrcátka a připadalo mi, že všechno přichází najednou. Instruktor byl klidný. Když mi motor zhasl, nechal mě znovu nastartovat. Pavel chtěl večer vědět, kolikrát se to stalo.
Začala jsem odpovídat neurčitě. Jezdili jsme po městě. Parkování ještě zkoušíme. Manžel se doptával, ale já už v jeho otázkách slyšela další zápis do sešitu. Tvrdil, že kdyby věděl, kde chybu dělám, mohl by mi ji vysvětlit.
Termíny dalších jízd jsem mu přestala hlásit. Věděl, že chodím do autoškoly, jen nevěděl přesně kdy. Po lekci jsem někdy obešla park, abych se doma stihla zeptat nejdřív na jeho den. Připadala jsem si směšně. Platila jsem si výuku a chovala se, jako bych před ním schovávala špatnou známku.
Při jedné jízdě jsme zastavili u kraje. Instruktor mi vysvětloval, že před odbočením dávám znamení příliš pozdě. Rozuměla jsem mu, ale nedokázala přestat myslet na to, jak to večer popíšu Pavlovi. Když se zeptal, jestli potřebuji přestávku, řekla jsem, že se mi domů nechce. Potom jsem mu stručně vysvětlila proč.
Zeptal se, jestli se s manželem učit chci. Odpověděla jsem, že zpočátku ano. Teď už spíš kvůli tomu, aby se neurazil. Ještě jednou jsme projeli stejnou ulici. Odbočení jsem zvládla. Bylo mi líto, že doma pravděpodobně začnu vyprávět tou první chybou.
Pomoc jsem na čas odmítla
Večer jsem Pavlovi řekla, že se odteď budu učit sama. Nechtěla jsem sešit ani otázky po každé jízdě. Myslel si, že mě někdo v autoškole popudil proti němu. Vysvětlila jsem mu, že už několikrát jdu z lekce delší cestou, jen abych oddálila náš rozhovor. To ho překvapilo víc než moje žádost.
„Tak mi máš říct, když tě něco štve,“ odpověděl. Připomněla jsem mu nedělní oběd. Chvíli se ještě hájil, že tehdy šlo o legraci. Potom se zeptal, co má tedy dělat. Řekla jsem, že mi může držet palce. Nemusí vědět, kolikrát mi zhasl motor.
Sešit odnesl do zásuvky. Příští večer však nevydržel a naklonil se k notebooku. Upozornila jsem ho, že jsem o radu nepožádala. Odešel do obýváku a pustil si televizi hlasitěji než obvykle. Bylo mi to nepříjemné, ale test jsem dokončila. Poprvé jsem si po chybě přečetla vysvětlení bez dalšího komentáře.
Praktickou zkoušku jsem napoprvé neudělala. Při vyjíždění z parkovacího místa jsem přehlédla přijíždějící auto. Instruktor musel zabrzdit. Zavolala jsem Pavlovi. Chvíli mlčel a pak se zeptal, jestli pro mě má přijet. Řekla jsem, že půjdu kousek pěšky a potom pojedu autobusem.
Večer jsem mu o zkoušce vyprávěla. Poslouchal a jednou se zarazil uprostřed věty. Poznala jsem, že mi chce poradit. Po chvíli jsem se ho sama zeptala, jak si při parkování hlídá vzdálenost. Odpověděl mi. Notebook ani sešit jsme nevytáhli.
Poprvé jsem jela podle svého plánu
Druhou zkoušku jsem zvládla. Když jsem později dostala řidičský průkaz, absolvovali jsme s Pavlem několik krátkých jízd v našem autě. Ovládalo se jinak než to z autoškoly. Předem jsme se domluvili, že mě upozorní na nebezpečí, ale běžné věci nechá na mně. Nebylo to pokaždé snadné ani pro jednoho.
Na první samostatnou cestu jsem vyrazila v sobotu dopoledne. Kamarádka měla malou výstavu fotografií v knihovně asi patnáct kilometrů od nás. Pavel mi nabídl, že pojede také. Řekla jsem, že tentokrát chci sama. Podal mi klíče a zeptal se, jestli vím, kde se tam parkuje. Na to jsem se ho ráda doptala.
Vracela jsem se později, než jsem plánovala. S kamarádkou jsme po výstavě šly na kávu. Nemusela jsem sledovat odjezd autobusu ani žádat Pavla, aby pro mě vyrazil. Doma se zeptal, jaké to bylo. Začala jsem mu vyprávět o fotografii rybníka, kterou si chci koupit. Posadil se naproti mně a nechal mě domluvit.
