Článek
Ve firmě pracuji sedmnáct let. Na předvánoční posezení chodím hlavně kvůli kolegům ze skladu, které přes rok vídám jen mezi dveřmi. V tombole jsem dosud vyhrála dva hrnky a kalendář, který už visel v každé kanceláři.
Tentokrát vytáhli moje číslo u pobytu pro dvě osoby v hotelu nedaleko Luhačovic. Dvě noci, snídaně a vstup do bazénu. Poukaz věnoval jeden z dodavatelů. Když mi ho vedoucí podával, smála jsem se tak, že mě kolega musel postrčit dopředu.
Hned mě napadla sestra Irena. Poslední čtyři roky jsme střídaly návštěvy u mámy, nákupy a doprovody k lékaři. Máma na jaře zemřela. S Irenou jsme se od té doby viděly několikrát, pokaždé nad něčím, co bylo potřeba zařídit. Na poslední kávě jsme řešily, komu vrátit půjčené chodítko.
Vyfotila jsem poukaz, ale zprávu sestře jsem zatím neposlala. Byla páteční noc a ona vstávala brzy do práce. Chtěla jsem jí zavolat v sobotu. Vrátila jsem se ke stolu, kde už někdo rozléval další kávu.
U stolu se našel lepší nápad
„Ty máš vlastně s kým jet?“ zeptala se Zuzana. Řekla jsem, že vezmu sestru. Přikývla a začala mluvit o Petře z expedice. Zůstala sama se dvěma kluky a poslední měsíce brala směny navíc. Na posezení nepřišla, protože mladší syn měl horečku.
Petru jsem znala. Pomáhala jsem jí dohledávat faktury a ona mi v létě půjčila vozík na stěhování krabic. Když Zuzana navrhla, že by jí víkend udělal radost, souhlasila jsem. Ještě mi nedošlo, kam míří.
„Tak jí ho dej,“ řekla. „Tobě by to zase tak nechybělo.“
Odpověděla jsem, že už mám jiný plán. Zuzana namítla, že se sestrou můžeme jet kdykoli. Druhá kolegyně připomněla, že mám dospělé děti a splacený byt. Pak se rozhovor stočil k hotelu. Zuzana prohlížela jeho stránky a říkala, že kluci by si bazén užili. Poukaz byl pro dva dospělé, ale to už nikdo neřešil.
Nechtěla jsem u slavnostního stolu vyprávět o mámě. Řekla jsem jen, že si výhru nechám. Zuzana zvedla ruce, jako by mě uklidňovala. „Vždyť ti ji nikdo nebere.“ Potom se přesunula k lidem ze skladu. Myslela jsem, že tím debata skončila.
V pondělí mi přišla poděkovat Petra
V sobotu jsem zavolala Ireně. Nejdřív chtěla vědět, kolik bude doplácet. Když jsem jí vysvětlila, že jde o výhru, zasmála se a šla hledat rozpis směn. Vybraly jsme dva možné víkendy v únoru. O řečech u stolu jsem se nezmínila. Nechtěla jsem jí kazit radost.
V pondělí po deváté se u mě v kanceláři objevila Petra. Držela malou krabičku pralinek. Řekla, že neví, jak mi poděkovat, a že už mluvila s mámou. Kluky si na víkend vezme k sobě. Petra by do hotelu jela s kamarádkou, kterou dlouho neviděla.
Chvíli jsem na ni jen koukala. Potom jsem se zeptala, za co mi děkuje. Zuzana jí prý večer zavolala. Řekla, že jsme se domluvily a já jí věnuji svůj pobyt. Petra zpočátku odmítala, ale Zuzana ji ujistila, že s tím počítám a že mi tím dokonce udělá radost.
Pralinky položila vedle klávesnice. „To není pravda?“ zeptala se. Musela jsem říct, že ne. Pobyt chci využít se sestrou a nikomu jsem neslíbila, že ho přenechám. Petra krabičku hned vzala zpátky. Zčervenala a začala se omlouvat, přestože ona nic špatného neudělala.
Nabídla jsem jí židli. Sedla si jen na kraj a dívala se ke dveřím. Nechtěla, aby ji tam někdo viděl. Řekla, že o žádný dárek nežádala. Já jí věřila. Bylo mi jí líto a zároveň jsem měla vztek, že teď sedíme proti sobě a stydíme se obě.
Opravit to musela Zuzana
Zuzanu jsem našla v kuchyňce. Když jsem se jí zeptala, proč Petře zavolala, odpověděla, že myslela, že si to do pondělí rozmyslím. Poukaz by mi přece zůstal, dokud bych ho sama nepředala. Nechápala, proč z toho dělám tak nepříjemnou věc.
Řekla jsem jí, jak mi Petra přišla poděkovat. Zuzana se zarazila, ale potom znovu začala o tom, kolik toho mladší kolegyně musí zvládat. Na chvíli jsem měla chuť vysvětlit jí poslední roky svého života. Místo toho jsem ji požádala, aby Petře ještě ten den řekla, že nabídku udělala bez mého souhlasu.
„A nemohla bys jí to přece jen nechat?“ zeptala se tiše. „Teď už se těší.“
Nechala jsem chvíli téct vodu do hrnku, který už byl čistý. Byla jsem blízko tomu říct ano. Stačilo by to a mohla jsem se vrátit k práci. Pak mi přišla zpráva od Ireny, že si na jeden z vybraných pátků může vzít dovolenou. Zavřela jsem kohoutek a řekla Zuzaně, že jí poukaz nedám.
Odpoledne za mnou přišla znovu. S Petrou už mluvila. Tentokrát přiznala, že se do svého nápadu pustila dřív, než jsem souhlasila. Navrhla, že jí s ostatními přispějí na jiný pobyt. Požádala jsem ji, ať se nejdřív zeptá Petry, jestli o něj vůbec stojí.
Poukaz zůstal v mé kabelce
Další dny byly v kuchyňce rozpačité. Jedna kolegyně mi řekla, že by poukaz určitě darovala. Odpověděla jsem, že příští rok může vyhrát ona. Vyznělo to ostřeji, než jsem chtěla. Večer jsem přemýšlela, jestli za ní nemám jít. Nakonec jsem jí druhý den normálně nabídla kávu.
Petra se mi nejprve vyhýbala. Když jsme se potkaly u tiskárny, zeptala jsem se, jestli mezi námi zůstalo něco nepříjemného. Řekla, že se hlavně stydí, že mi tam přinesla bonboniéru. Připomněla jsem jí, že přišla poděkovat za něco, co jí někdo slíbil. Pak nám tiskárna vyplivla pomíchané papíry a musely jsme je společně roztřídit.
V únoru jsem odjela s Irenou. První večer jsme po večeři seděly v pokoji a dlouho si povídaly o mámě. Ráno se sestra zeptala, jestli půjdeme nejdřív na procházku, nebo do bazénu. Řekla jsem, že bych si ještě dala kávu. Zavolala dolů a zjistila, do kolika podávají snídani.
Irena si oblékla svetr a čekala u dveří. Když jsme vyšly na chodbu, sáhla do kabelky, jestli má všechny doklady. Pak se zasmála. Poprvé po několika letech jsme spolu někam jely a nepotřebovaly máminu kartičku pojištěnce.
