Článek
Ve firmě prodávající kancelářské potřeby jsem pracovala devět let. Kontrolovala jsem faktury a dobropisy, Monika vyřizovala objednávky. Znaly jsme se z kuchyňky. Tam mi její historky nevadily. Vyslechla jsem, jak jí pes ukradl kuře, opláchla hrnek a odešla do své kanceláře.
Pak majitel zmenšil pronajaté prostory. Naše dvě místnosti se změnily v jednu a my dostaly společný široký stůl. Proti sobě monitory, mezi nimi přihrádky na dokumenty. Monika přinesla misku bonbonů a řekla, že nám aspoň nebude smutno.
První den mi nabízela kávu, druhý domácí buchtu. Třetí jsem při kontrole stejné faktury počtvrté hledala, kam jsem se dostala. Monika právě přes hlasitý odposlech řešila se skladníkem, zda zákazník objednal deset balíků, nebo deset kusů.
K tomu všemu voněla. Sladce a těžce, vůně zůstávala u stolu i potom, co odešla pro papíry. Odsouvala jsem židli k oknu a dělala si poznámky na okraj vytištěných seznamů, abych neztrácela řádek. Když se zeptala, zda mi není zima, řekla jsem, že potřebuju vzduch.
Doma jsem o ní začala mluvit skoro každý večer. Manžel jednou odložil příbor a zeptal se, jestli Monika ví, co mi vadí.
„To jí mám říct, že je jí všude plno?“
„Třeba začni tím parfémem.“
To se mi zdálo proveditelné. Vůně byla konkrétní. Nemusela jsem jí vysvětlovat, proč mi po třetí nabídce mandarinky tuhne úsměv nebo proč nechci vědět, co právě napsala její sestra.
Počkala jsem v pátek, až dokončí telefonát.
„Moniko, můžu tě o něco poprosit? Ten parfém je na mě v téhle místnosti moc silný. Mohla bys ho do práce omezit?“
Přičichla si k zápěstí. „Já už ho skoro necítím. Jasně, nechám si ho na jindy.“
Připravovala jsem si další věty, ale nebyly potřeba. Ještě mi nabídla, že odveze domů šátek přehozený přes židli, protože na něm vůně drží. Poděkovala jsem a zbytek dne se mi pracovalo lehčeji už jen proto, že jsem to vyslovila.
V pondělí opravdu nevoněla. Všimla jsem si toho hned, když se ke mně naklonila s dotazem na zákazníka. Okno zůstalo zavřené.
Přesto jsem za hodinu seděla se sevřenou čelistí. Monika mi četla část zprávy od dopravce, kterou jsem měla také v poště. Pak se zeptala, jestli jsem viděla předpověď na víkend. Odpovídala jsem jednoslovně a doufala, že pochopí, že pracuju.
V úterý si toho všimla.
„Ty se na mě ještě zlobíš kvůli té vůni?“
„Ne, vždyť už ji nepoužíváš.“
„Tak dobře,“ řekla. Ale misku bonbonů si přitáhla na svou stranu.
Ve středu jsem přišla dřív. V prázdné kanceláři jsem za půl hodiny prošla seznam, nad kterým jsem předchozí odpoledne seděla skoro dvě hodiny. Když na chodbě zazněly Moničiny kroky, podívala jsem se na čas. Do osmi zbývaly tři minuty.
„Dobré ráno, Lenko. Dneska je venku krásně.“
Ještě ani nepoložila tašku a mně už vadila. Přitom jen pozdravila. Ruce jsem měla na klávesnici, ale nenapsala jsem nic. Čekala jsem na první vyrušení tak pozorně, že jsem přestala pracovat ještě před ním.
Od vynechaného parfému jsem čekala i tiché dopoledne. Jenže o tom jsme spolu vůbec nemluvily.
Požádala jsem ji, jestli si po desáté můžeme chvíli promluvit. Přinesla si blok, protože si myslela, že budeme řešit objednávky.
„Vadí mi časté přerušování,“ začala jsem. „U těch kontrol se pak vracím pořád na začátek. Měla jsem ti to říct rovnou.“
Monika položila blok na stůl. „Já zase z tebe poslední dobou tahám každou odpověď. Nevím, jestli můžu mluvit, nebo mám radši odejít.“
„Na objednávky se ptát potřebuješ. Ale počasí nebo zprávy od sestry bych radši nechala na pauzu.“
Chvíli mlčela. Pak řekla, že si přece musíme občas něco říct. Přikývla jsem. Nechtěla jsem celý den sedět beze slova, potřebovala jsem ale vědět, že stihnu dokončit aspoň jednu kontrolu v kuse.
Zkusily jsme vyhradit hodinu od devíti do desíti na soustředěnou práci. Dotazy, které počkají, si zapíšeme. Nezbytné hovory Monika přijme, ovšem bez odposlechu. Delší vyřídí ve vedlejší jednací místnosti, když bude volná. Úplné ticho slíbit nemohla.
„A když ti nabídnu buchtu, můžeš říct ne,“ dodala. „Nemusíš ji jíst a tvářit se u toho jako za trest.“
Zasmála jsem se, i když mi bylo trapně. Tu poslední jsem si skutečně vzala jen proto, abych ji neurazila.
Společně jsme požádaly vedoucího, jestli můžeme široký stůl vyměnit za dva menší z prázdného skladu. Souhlasil. Skladník nám je pomohl postavit k protějším stěnám. Když jsme se chtěly na něco zeptat, musely jsme se otočit; už jsme na sebe nekoukaly přes monitory.
Nový režim jsme zkoušely dva týdny. Jednou Monika zapomněla a začala mi vyprávět o víkendu. Požádala jsem ji, ať počká, a ona větu dokončila až u kávy. Jindy jsem potřebovala číslo objednávky hned já a sama ji vyrušila.
Na oběd chodí s lidmi z expedice. Já většinou vyrážím později sama. Přestala jsem jí kvůli tomu vysvětlovat, že ještě něco musím dokončit.
Minulý čtvrtek mi v půl desáté položila na kraj stolu lístek s dotazem. Dokončila jsem kontrolu a v deset za ní přišla. Vyřešily jsme ho za dvě minuty. Potom mi ukázala fotografii psa vedle prázdného pekáče. Sama jsem se zeptala, co z něj zase zmizelo. Vyslechla jsem odpověď a pak se otočila ke svému stolu. Čekaly mě ještě tři faktury.
