Článek
Řekl to dost nahlas.
Alena si upravila sedadlo, přestože seděla správně. Pak zkontrolovala zrcátka a vyjela.
Bylo jí dvaapadesát a poprvé vezla cestující sama.
Předtím pracovala ve výrobě. Když závod zavřeli, několik měsíců odpovídala na nabídky práce. Jednou jí zavolali, dvakrát přišel e-mail. Zbytek zůstal bez odpovědi.
Na inzerát dopravního podniku ji upozornila dcera. Alena si nejdřív představila, jak s velkým autobusem projíždí ulicí u nádraží, a řekla, že na to nemá.
Pak si inzerát přečetla znovu.
Výcvik dokončila. Při zaučování se ptala na každou zastávku, u které si nebyla jistá. Instruktor jí připomínal, že jízdní řád dožene někdy až na konečné. Lidi veze teď.
To ráno si jeho větu opakovala při každém pohledu na hodiny.
U nemocnice nastupovalo hodně cestujících. Jedna žena hledala drobné, muž se ptal, jestli jede na správnou stranu města. Alena mu vysvětlila, kde má přestoupit. Zezadu se ozvalo, zda by už mohli vyjet.
„Hned,“ odpověděla.
Při zavírání dveří ještě zahlédla staršího pána s holí. Šel pomalu a na posledních metrech zrychlil, jak mohl. Alena dveře znovu otevřela.
Muž nastoupil a chytil se madla.
„Děkuju.“
Ukázal jí jízdenku a zamířil k volnému sedadlu. Než si sedl, přendával hůl z jedné ruky do druhé. Alena čekala.
Muž s telefonem si povzdechl.
Když se starší pán konečně usadil, vyjela. Na displeji byly čtyři minuty zpoždění.
U další zastávky jí žena při vystupování řekla, že jindy jsou tu dřív. Alena přikývla. Měla chuť vysvětlit, že dnes ještě neví, kolik času jí zabere každé odbavení. Žena ale už byla na chodníku.
Starší muž vystoupil o dvě zastávky později.
Před otevřením dveří se obrátil k její kabině.
„Děkuju, že jste počkala, až si sednu.“
„To je v pořádku.“
„Někdy se sotva chytnu, a už jedeme,“ dodal. „Dneska jsem nemusel spěchat.“
Než Alena vymyslela odpověď, znovu poděkoval a vystoupil.
Na konečné měla šest minut do dalšího odjezdu. Napila se vody a zkontrolovala telefon. Dcera jí napsala, jak to jde.
Odpověděla, že dobře.
Po směně si v šatně sundala pracovní košili a složila ji do tašky. Vedlejší skříňku měla žena, se kterou se seznámila při zaučování. Zeptala se, jaký byl první den.
„Pořád jsem byla pozdě.“
„Zítra už budeš vědět, kde to stojí.“
Alena se usmála. Měla ale v hlavě hlavně hlasy cestujících. Představovala si, že při každé další směně bude poslouchat totéž.
Doma si vytáhla rozpis služeb. V pondělí měla nastoupit znovu ráno. Chvíli zvažovala, zda nezavolat vedoucímu. Výcvik zvládla, ale možná si spletla schopnost řídit s představou, že jí tahle práce bude vyhovovat.
Nezavolala.
V pondělí přijela do práce dřív. Vedoucí na ni zavolal ze dveří kanceláře. Alena se hned začala omlouvat za páteční zpoždění.
„Kvůli tomu vás nevolám.“
Na stole před ním ležel vytištěný e-mail.
„Tohle přišlo včera.“
Muž v něm uvedl linku, čas a zastávku. Popsal řidičku, která mu znovu otevřela a počkala, než se usadí. Napsal, že po operaci chodí pomaleji a při nastupování si musí hlídat rovnováhu.
Poslední věta byla krátká.
„Prosím, vyřiďte jí poděkování. Udělala mi cestu mnohem snazší.“
Vedoucí se zeptal, zda to byla ona.
Alena přikývla.
„Tak děkujeme i my.“
Podal jí papír. Alena ho přeložila a zasunula do tašky mezi rozpis služeb a svačinu.
Ten den měla zpoždění znovu. Menší. Při druhé jízdě se někdo rozčiloval, že mu nefunguje karta. Po směně byla unavená a po cestě domů nakoupila něco, co nemusela dlouho vařit.
E-mail si položila na kuchyňský stůl.
Když zavolala dcera, vyprávěla jí tentokrát i o starším pánovi.
„Takže dobrý?“ zeptala se dcera.
Alena se podívala na další službu v rozpisu.
„Zatím jo.“
Muže znovu vezla až na jaře. Nastoupil u stejné zastávky. Hůl už neměl, ale k sedadlu šel pořád opatrně.
Alena počkala, až si sedne.
Při vystupování poznal její tvář.
„Vy jste mě tehdy svezla, viďte?“
„Já vás vozím i dneska.“
Usmál se. Alena mu řekla, že jeho poděkování dostala.
Muž se zarazil.
„Oni vám to opravdu předali?“
Přikývla.
„Tak to jsem rád.“
Vystoupil a Alena zkontrolovala dveře. Tentokrát jela načas.
Na další zastávce si mladá žena sundávala batoh, aby se s ním vešla mezi sedadla. Alena ji viděla v zrcátku. Ruku nechala na volantu a počkala.
