Článek
Začalo to u kávy, když jsem si postěžovala na vyúčtování a cenu nové zubní korunky. Pracuji v administrativě, výplata chodí pravidelně, ale na mimořádné výdaje nezbývá. Než našetřím na jeden, obvykle se objeví další. Tentokrát dostaly zuby přednost před opravou pračky.
Kamarádka učí keramiku a zná se s lidmi, kteří vedou večerní výtvarné kurzy. Zeptala se mě, jestli bych nechtěla dělat modelku. Zasmála jsem se tak hlasitě, až se otočila paní od vedlejšího stolu. Před šedesátými narozeninami jsem si koupila nové plavky. Ještě jsem je neměla na sobě.
„Na kreslení figury,“ upřesnila. „Nepotřebují žádnou krasavici.“
To mě trochu urazilo. Nabídku jsem ale chtěla slyšet celou.
Šlo o záskok na jeden večer, dvě hodiny s přestávkami a odměnu, která se mi za sezení na židli zdála velmi slušná. Jenomže bez oblečení. Doma jsem si spočítala, kolik podobných večerů by zaplatilo korunku. Bylo to poprvé, co jsem si vlastní tělo přepočítala na zuby.
Vedoucí kurzu se jmenovala Petra. Po telefonu se mě ptala, jestli vydržím chvíli stát a jestli nemám nějaké pohybové omezení. Váhu ani konfekční velikost vědět nechtěla. Zmínila jsem sama od sebe, že mám břicho. Ujistila mě, že jim to nevadí, a zeptala se, jestli můžu ve čtvrtek.
Následující tři dny jsem věnovala přípravám, které nikdo nepožadoval. Koupila jsem si tělové mléko, ostříhala nehty na nohou a zkoušela před zrcadlem sedět tak, aby se mi na břiše nevytvořily záhyby. Šlo to. Musela bych ale celou dobu zadržovat dech a opírat se jen o jednu půlku zadku.
Nakonec jsem si do tašky přibalila župan a čisté pantofle. Župan jsem vybrala ten lepší. Když už se mám někde svléknout, nebudu tam přece chodit v opraném froté s utrženým poutkem. Dokonce jsem si nechala náušnice. Měla jsem pocit, že bez nich budu příliš nahá.
Ateliér byl v bývalé škole. Dorazila jsem o dvacet minut dřív, protože jsem potřebovala zjistit, jestli se ještě dá nenápadně utéct. Petra mi ukázala místo na převlečení, připravenou podložku a malý přímotop. Ten mě potěšil. Na nějaké umělecké mrznutí jsem se nepřihlásila.
Vysvětlila pravidla. Žádné fotografování, přestávka kdykoli potřebuji a polohy vybereme společně. Účastníci si mají odnést kresby, ne moje telefonní číslo. Začala jsem se uklidňovat. Potom přišel muž přibližně mého věku a já se pro jistotu schovala zpátky za zástěnu.
Čekala jsem hlavně mladé lidi. Jenže na večerním kurzu seděly i dvě ženy starší než já a pán, který si musel k stojanu přisunout lampičku. Bylo jich osm. Když jsem vyšla v županu, pozdravili a dál si připínali papíry. Já bych na jejich místě byla zvědavější.
První kresby měly trvat jen pár minut. Postavila jsem se na podložku, rozvázala pásek a župan odložila na židli. Dívala jsem se na nástěnné hodiny. Někdo zakašlal, někdo upustil tužku. Pak už bylo slyšet jen škrábání po papíře. Nikdo nevypadal, že by se mu právě změnil život.
Mně ano. Do té chvíle mě nahou viděli kromě partnerů hlavně lékaři. Ti na to alespoň měli vzdělání a obvykle mi řekli, co mám dělat. Tady se na mě osm lidí soustředěně dívalo a já měla jediný úkol. Vydržet. Zrovna když jsem si začala připadat statečně, svědilo mě pod kolenem.
Při další poloze jsem měla jednu ruku opřenou o hlavu. Na začátku jsem si připadala docela elegantní. Po chvíli jsem myslela už jen na rameno. Petra si toho všimla a navrhla změnu. Ochotně jsem souhlasila. Než jsme došly k delšímu sezení, styděla jsem se podstatně méně, ale potřebovala jsem židli.
Sedla jsem si, narovnala záda a automaticky zatáhla břicho. Petra se zeptala, jestli se takhle vydržím nehýbat dvacet minut. Přiznala jsem, že sotva dvě. Přinesla mi pod záda polštář a poprosila, abych se pohodlně opřela. Břicho si okamžitě udělalo svoje.
Na protější stěně visel školní kalendář se štěňaty. Dívala jsem se na labradora v košíku a snažila se nezjišťovat, kdo právě kreslí kterou část. Jedna paní dlouho gumovala. Napadlo mě, že musí mít práci s mým bokem. Pak jsem zaslechla, jak se ptá na polohu chodidla. Ani moje podezřívavost nebyla středem toho večera.
O přestávce jsem si vzala župan a čaj z vlastní termosky. Muž s lampičkou se zeptal, jestli mi není zima. Řekla jsem, že už ne, a vzápětí se přistihla, jak si rovnáme oba hrnky na parapetu, abychom je nepřevrhli. On byl oblečený, já před chvílí nebyla a bavili jsme se o tom, odkud táhne.
Po přestávce už jsem věděla, kam si sednout, kam položit ruce a že nemám křížit nohy jen proto, že mi to připadá slušnější. Na konci mě bolelo místo mezi lopatkami. Nikdy by mě nenapadlo, že za dvě hodiny téměř bez pohybu může člověk tolikrát zatoužit po procházce.
Když účastníci rozložili práce, Petra se mě zeptala, jestli je chci vidět. Samozřejmě že ano. Celý večer jsem se tvářila, že jsem přišla jen kvůli penězům, ale byla jsem zvědavá od prvního škrábnutí tužkou. Zatáhla jsem si župan pevněji a vyrazila na prohlídku svého těla v osmi provedeních.
Na jednom papíře jsem měla obrovskou ruku. Na dalším jsem vypadala, že se ze židle každou chvíli sesunu. Poznávala jsem ale svůj předklon, ramena i způsob, jakým mám jednu nohu trochu vytočenou. Nikdy jsem se neviděla zezadu vsedě. Nebyl to pohled, který bych si sama vyhledávala, ale teď jsem se od něj nedokázala odtrhnout.
Jedna mladá žena mě nakreslila mnohem štíhlejší. Břicho téměř zmizelo a stehna se mi takhle nedotýkala naposledy snad před třiceti lety. První myšlenka byla, že bych si obrázek ráda vzala domů. Druhá, že na něm vlastně nejsem já. Přesto jsem před ním postála déle než před ostatními.
Vedle ležela kresba pána s lampičkou. Nechal mi břicho, měkké paže i ohnutá záda. V obličeji byly jen náznaky, ale poznala jsem se okamžitě. Vypadala jsem unaveně. Také jsem unavená byla. Zeptala jsem se ho, jestli opravdu sedím takhle shrbeně. Odpověděl, že ke konci ano. Nic lichotivějšího nepřidal.
Petra přišla zkontrolovat práci mladé ženy a upozornila ji na vynechaný záhyb pod břichem. Mohla jsem jít, měla jsem dávno hotovo. Počkala jsem ale, až ho dívka doplní. Ulevilo se mi. A zároveň jsem měla chuť jí říct, že tak výrazný tedy být nemusel.
Peníze mi Petra poslala tak, jak jsme se domluvily. Potom se zeptala, jestli by mi mohla někdy zavolat znovu. Souhlasila jsem. Rameno už přestávalo bolet a doma mě čekal další dopis od správce domu. Měla jsem také chuť zjistit, jestli příště dokážu sedět bez neustálého hlídání břicha.
Příští termín jsem si zapsala do kalendáře k zubaři a servisu kotle. Na seznam věcí do tašky jsem přidala teplé ponožky na přestávku. Náušnice si vezmu zase. Zvládnout dvě hodiny bez oblečení je jedna věc. Vyjít z domu neupravená, na to ještě připravená nejsem.
