Článek
Ve čtvrtek 13. října 1977 čekal na letišti Palma de Mallorca běžný let do Frankfurtu. Boeing 737 společnosti Lufthansa měl jméno Landshut. Byl to let LH 181, návrat z dovolené pro desítky lidí, kteří měli za pár hodin vystoupit v západním Německu. V kokpitu seděl kapitán Jürgen Schumann a kopilot Jürgen Vietor. V kabině pracovaly letušky Hannelore Pieglerová, Anna-Maria Staringerová a Gabriele Dillmannová.
Na palubě bylo 86 civilních cestujících a 5 členů posádky. Mezi cestujícími byli také čtyři lidé, kteří se tvářili jako dva páry. Měli falešné pasy, pistole, ruční granáty a plastickou trhavinu.
Bezpečnostní kontroly na letištích tehdy nevypadaly jako dnes. Do letadla se dalo dostat s věcmi, které by dnes zastavily první rámové detektory. Kokpit nebyl za pancéřovanými dveřmi. Pro únosce to byla úplně jiná doba.
Landshut odstartoval z Mallorky odpoledne. Cestující čekali běžný let, který měl trvat jen něco přes dvě hodiny. Když se stroj dostal nad Středozemní moře, začal se v kabině podávat oběd. Potom se čtyři únosci zvedli.
Jeden z mužů se dostal do kokpitu a oznámil, že letadlo je uneseno. Říkal si kapitán Mahmud. Jeho skutečné jméno bylo Zohair Yousif Akache. Skupina byla napojená na palestinskou organizaci PFLP-SC a nazývala se Komando mučednice Halimy – podle Brigitte Kuhlmannové, která byla zabita při operaci Entebbe.
Cíl únosu nebyl jen výkupné. Únosci chtěli donutit západoněmeckou vládu, aby propustila vězněné členy RAF, tedy Frakce Rudé armády. Německo v té době prožívalo takzvaný Německý podzim. Už několik týdnů byl unesený také šéf svazu zaměstnavatelů Hanns Martin Schleyer. RAF držela stát pod tlakem a únos Landshutu měl ten tlak ještě zvýšit.
Mahmud přikázal pilotům letět na Kypr. Schumann mu vysvětlil, že na takovou trasu nemají dost paliva. Letadlo proto zamířilo do Říma. Na letišti Fiumicino začalo první vyjednávání. Únosci požadovali propuštění vězňů RAF a dalších osob, k tomu 15 milionů dolarů. Italské úřady mohly teoreticky zkusit letadlo znehybnit, jenže čas byl krátký a únosci hrozili zabíjením rukojmí. Landshut po dotankování znovu odstartoval.
V kabině mezitím začaly hodiny, které cestující měřili jinak než podle hodinek. Museli sedět s rukama nad hlavou, poslouchat příkazy a čekat, kam poletí dál. Únosci se pohybovali uličkou se zbraněmi a granáty. Každý pokus o pohyb, každá otázka, každé zpoždění mohly vyvolat výbuch vzteku.
Posádka měla jen omezený prostor, co dělat. Letušky roznášely vodu, uklidňovaly cestující, snažily se dostat k nemocným a starším lidem. Současně musely poslouchat únosce. Jedna chyba mohla ohrozit celou kabinu.
Po Římě následovala Larnaka na Kypru. Tam se únosci pokoušeli získat podporu a další možnost letu na Blízký východ. Letadlo stálo na zemi, vyjednávalo se, ale řešení nebylo žádné. Schumann a Vietor museli opakovaně řešit palivo, povolení k přistání a příkazy ozbrojených lidí za zády.
Další zastávkou byl Bahrajn. Ani tam letadlo nemělo zůstat dlouho. Cesta pokračovala do Dubaje, kde Landshut přistál v pátek 14. října ráno. Dnešní Dubaj si člověk představí jako obří letiště, klimatizované haly, nekonečné terminály a proudy letadel. V roce 1977 to bylo mnohem menší letiště na okraji pouště. Landshut stál na ploše, v horku, s rukojmími uvnitř.
Zpočátku se úřady snažily přistání zabránit. Na dráhu se dostala vozidla, ale Schumann měl málo paliva a oznámil, že přistane. Nakonec bylo letadlo na zemi. V Dubaji se únos protáhl. Rukojmí zůstávali v Boeingu desítky hodin. Zásoby vody, jídla i léků se řešily přes letiště. Toalety se ucpávaly, odpad se hromadil a v kabině bylo horko.
Kapitán Schumann se během pobytu v Dubaji pokusil předat ven informaci o počtu únosců. Z kokpitu měl shazovat na plochu cigarety, aby naznačil, že na palubě jsou čtyři útočníci.
Mezitím se za letadlem pohybovala západoněmecká vláda. Kancléř Helmut Schmidt nechtěl ustoupit požadavkům RAF. Do oblasti se přesouvali lidé kolem státního ministra Hanse-Jürgena Wischnewskiho, přezdívaného Ben Wisch, který měl dobré kontakty v arabském světě. Připravovala se také jednotka GSG 9.
Ta vznikla po masakru izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově v roce 1972. V roce 1977 ještě neměla za sebou akci, která by ji proslavila po celém světě. Landshut se měl stát její zkouškou.
Jenže v Dubaji se zasáhnout nesmělo. Místní úřady vojenskou operaci na svém území nepovolily. Němci tak mohli vyjednávat, připravovat se a čekat, až únosci znovu dají do pohybu. To se stalo v neděli 16. října.
Landshut odstartoval směrem k Arabskému poloostrovu. Nejprve mířil k Ománu, jenže přistání tam nebylo povoleno. Letadlo proto pokračovalo k Adenu v Jižním Jemenu. Ani tamní letiště ale přistání nechtělo povolit a hlavní dráhu zablokovala vozidla. Palivo docházelo. Vietor se Schumannem měli před sebou letiště, na kterém nesměli sednout, a za sebou únosce, kteří nechtěli slyšet technické důvody.
Schumann nakonec posadil Boeing na písčitý pás vedle ranveje. Přistání bylo tvrdé. Bylo nutné zkontrolovat, jestli podvozek a letadlo vůbec vydržely. Únosci dovolili Schumannovi vystoupit ven a prohlédnout stroj. Kapitán se z letadla nevrátil hned. Podle některých zpráv se pokoušel mluvit s jemenskými úřady a zabránit dalšímu letu.
Když se vrátil, Mahmud ho donutil nastoupit zpět. Pak ho v kabině zastřelil. Tělo kapitána Jürgena Schumanna zůstalo v letadle. Rukojmí seděli v kabině se zavražděným pilotem. Kopilot Jürgen Vietor zůstal jediným mužem, který mohl Landshut ještě dostat do vzduchu.
V noci z 16. na 17. října letadlo z Adenu znovu odstartovalo. Vietor pilotoval bez kapitána a pod dohledem únosců. Cílem bylo Mogadišo v Somálsku. Tam Landshut přistál 17. října ráno.
Únosci nechali Schumannovo tělo vyhodit na letištní plochu. Potom stanovili další ultimátum. Pokud západoněmecká vláda nesplní jejich požadavky, letadlo vyhodí do povětří.
Na palubě zůstávaly desítky lidí po čtyřech dnech strachu, horka, zápachu, hladu, vyčerpání a příkazů. Někteří byli nemocní. Jiní byli na hraně sil.
V Mogadišu se konečně spojilo několik věcí najednou. Somálské úřady umožnily zásah. Německá GSG 9 dorazila do Somálska ve speciálně vypraveném letadle. V pozadí vyjednával Wischnewski. Únoscům se zároveň tvrdilo, že jejich požadavky se řeší a že propuštění vězňů vyžaduje ještě čas.
V noci na 18. října se připravila operace Feuerzauber, česky Ohnivé kouzlo. Somálští vojáci měli odpoutat pozornost únosců. U letadla byl založen oheň, který měl přitáhnout jejich pohled dopředu.
Krátce po půlnoci středoevropského času, tedy kolem druhé hodiny místního času, se k Landshutu přiblížili muži GSG 9. Šli k nouzovým východům a dveřím. Použili výbušné nálože, aby se dostali dovnitř. V kabině křičeli na cestující německy i anglicky, aby se vrhli k zemi. Střílelo se v úzké uličce, mezi sedačkami, v prostoru, kde několik minut předtím seděli rukojmí.
Zásah trval jen několik minut. Tři únosci byli zabiti. Čtvrtá únoskyně Souhaila Andrawesová přežila těžce zraněná. Zraněn byl jeden člen GSG 9, letuška Gabriele Dillmannová a několik cestujících. Rukojmí byli vyvedeni ven.
Pro RAF to byla porážka. V noci po zásahu v Mogadišu spáchali Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Jan-Carl Raspe ve věznici Stammheim sebevraždu. Krátce poté bylo nalezeno tělo Hannse Martina Schleyera, kterého RAF unesla už v září.
Landshut se po opravě vrátil do služby. Lufthansa ho ještě několik let používala. Později měnil majitele a skončil v zahraničí. Po desetiletích se stroj dostal zpět do Německa jako historický předmět spojený s jednou z nejznámějších rukojmích krizí poválečné Evropy.
Zdroje:
