Článek
Je mi devětapadesát a naše knihovna už potřebovala probrat. Police se prohýbaly, nové knížky ležely naležato a manžel začal navrhovat, že pořídíme další skříň.
„Nejdřív vyřadím to, co nepotřebujeme,“ rozhodla jsem.
Za dvě hodiny jsem měla na odnesení jeden turistický průvodce a příručku k počítači, který jsme dávno neměli. Zato jsem našla román, který jsem četla před maturitou.
Vypadl z něj přeložený papír.
Můj rukopis. Kulatá písmena, kolečka místo teček nad i a nadpis podtržený červenou propiskou.
CO JEDNOU CHCI.
Sedla jsem si na zem mezi hromádky knih.
Červené auto a žádná zástěra
První bod byl bydlet u moře. Druhý umět italsky. Třetí mít červené auto.
Potom následovalo: Nebudu se pořád ptát, kolik co stojí. Nebudu nosit máminu zástěru. A nikdy neřeknu dětem, že na něco není čas.
U poslední věty jsem se přestala usmívat.
Na sobě jsem měla zástěru, kterou mi maminka dala před několika lety. Jinou než tehdy, ale také s velkými kapsami. Před hodinou jsem manželovi připomněla, že červené papriky jsou drahé a má vzít ty zelené.
Naše auto bylo stříbrné. Vybrali jsme ho podle spotřeby a velikosti kufru.
„Cos našla?“ zeptal se Jiří ode dveří.
Papír jsem zasunula pod knihu.
„Nic. Starý poznámky.“
Nemusela jsem dostat radu
Večer jsem byla protivná. Jiří se ptal, jestli pojedeme v sobotu k jeho sestře, a já odpověděla, že přece ví, že tam jezdíme vždycky.
Chvíli mě pozoroval.
„Tak nemusíme.“
„O to nejde.“
„A o co?“
Přinesla jsem mu lístek.
Četl ho se stejným pobavením jako já na začátku. U červeného auta se zasmál.
„Tak příští koupíme červený.“
„Jirko.“
Zvedl oči.
„Já nechci měnit auto.“
Posadila jsem se naproti němu. Najednou jsem nevěděla, jak mu vysvětlit, že mě rozesmutnil život, ve kterém mi jinak bylo dobře.
„Kdyby mě ta holka potkala, asi by mě nechtěla mít doma,“ řekla jsem nakonec.
Jiří položil papír na stůl.
Čekala jsem, že začne jmenovat děti, vnouče a dovolené. Už jsem měla připravenou odpověď, že o tom přece vím.
„A tys byla v sedmnácti příjemná?“ zeptal se.
To mě zaskočilo.
„Jak kdy.“
„Tak to byste si aspoň měly co vyčítat.“
Rozesmála jsem se. Jen trochu, ale poprvé toho večera.
Máma si ten kurz pamatovala
V neděli jsem se zastavila u maminky. Je jí dvaaosmdesát a pořád má vedle telefonu tužku, kterou si zapisuje všechno, co jí nechci slíbit.
Ukázala jsem jí seznam.
„Italština,“ přečetla. „Na tu ses chtěla přihlásit.“
Nepamatovala jsem si to.
Máma ano. Přinesla jsem domů leták a pak se na kurz přihlásila kamarádka, se kterou jsem právě nemluvila. Tak jsem nešla.
„Já myslela, že jste mi to nedovolili.“
„Možná taky něco,“ připustila. „Ale kvůli Lence ses vztekala určitě.“
Nalila mi čaj. Na své zástěře měla malou dírku u kapsy.
„Tu ti můžu zašít,“ nabídla jsem.
„Já vím. Jen se mi ji nechce sundávat, když zrovna vařím.“
Položila jsem lístek vedle hrnku. Už jsem ho před ní nemusela obracet popsanou stranou dolů.
Přihláška pro začátečníky
Doma jsem hledala kurzy italštiny. První byl odpoledne, kdy ještě pracuji. Druhý stál víc, než jsem čekala. Třetí začínal za tři týdny.
Otevřela jsem přihlášku a zase ji zavřela.
V šedesáti přece nezačnu bydlet v Itálii. Na dovolené se domluvím pár slovy anglicky. A ve čtvrtek bych musela z práce rovnou do učebny.
Pak jsem si všimla, že už podruhé hledám důvod, proč tam nejít.
Přihlášku jsem vyplnila. Jiřímu jsem řekla, že ve čtvrtek budu chodit později.
„Dobře. Co budeš chtít k večeři?“
Tentokrát jsem neodpověděla, že něco nechám v lednici. Požádala jsem ho o jeho zapečené brambory.
První hodina
Vzala jsem si nový sešit. Ve dveřích učebny mě napadlo, že ostatní budou mladší. Byli. Někteří o dost. Jedna paní ale hledala brýle, které měla zavěšené na svetru, a já se hned cítila klidněji.
Dívka vedle mě vysvětlovala, že by chtěla jednou bydlet u moře.
Už jsem se nadechovala, abych jí řekla, že tam člověk musí také pracovat a platit nájem.
Místo toho jsem se zeptala, kde přesně.
Nevěděla. Ještě tam ani nebyla.
„Já jen jednou,“ přiznala jsem. „Ale líbilo se mi tam.“
Po hodině jsem přišla domů a Jiří chtěl slyšet něco italsky.
Řekla jsem mu, jak se jmenuji. Potom že jsem Češka. U otázky, jak se má, jsem už musela otevřít sešit.
„Dobře,“ odpověděl česky. „Brambory jsou ještě teplý.“
Starý seznam jsem si nechala jako záložku. Pod bod „umět italsky“ jsem připsala datum první hodiny.
Červené auto zatím čeká. Jiří říká, že podle něj by stačila barva na nehet, ale do seznamu mi naštěstí psát nesmí.
