Článek
Dvanáct třicet. Špička v našem bistru U Křížku jede na plný obrátky. Vzduch voní přepáleným sádlem a gulášem, přesně jak to místní štamgasti mají rádi. Za pultem se potím už od šesti od rána. Mám na starosti výdej hotovek a kasu. Lidi berou podnos, posunou ho po těch ojetých kovových trubkách, nahlásí jídlo, zaplatí a vypadnou. Takhle to funguje léta. Žádné zbytečné zdržování.
Fronta se táhne až ven na rozbitý chodník. Dneska máme v nabídce poctivé výpečky, hustou koprovku a smažák. Klasika, co mizí po kilech. Beru do ruky nerezovou naběračku a sázím to na talíře jako na běžícím pásu. „Další,“ zařvu přes hluk cinkajících příborů a hučení ventilace.
K pultu se přisune mladej kluk. Odhadem pětadvacet, plátěná taška přes rameno, brejličky s tenkou obroučkou. Už od pohledu jasný problém. Zastaví se přesně uprostřed trasy, to železo na jídlo drží křečovitě ve vzduchu a na tu tabuli s menu čumí jak vyoraná myš, jako by se tam snažil vyčíst osud světa.
„Tak co to bude, mladej?“ ptám se ho a naberu trochu výpečků na lžíci, abych ho pořádně popohnala. Ignoruje mě. Místo toho se nakloní přes umaskované sklo a začne podezřívavě zkoumat pekáče s jídlem.
„Ta bramboračka… je zahuštěná jíškou na sádle, nebo na oleji?“ zeptal se tichým, ale neskutečně otravným hlasem.
Zastavím ruku s naběračkou uprostřed pohybu. „Bramboračka je bramboračka. Chcete ji, nebo ne?“
Zavrtí hlavou. „Jsem vegan. Potřebuji nutně vědět, jestli tam není živočišný tuk. A ta koprovka je ze smetany, nebo z nějaké rostlinné alternativy?“
Dám si ruce rázně v bok. Za ním už přešlapuje celá parta zedníků z nedaleké stavby. Hladoví chlapi v montérkách začínají nervózně pomlaskávat a jeden si už odplivl. Tenhle kluk prostě zdržuje provoz a mně to pije krev.
„Rostlinná alternativa,“ odfrknu si sarkasticky. „Mladej, tohle je bufet. Koprovka je z mlíka a bramboračka ze sádla. Jestli chcete zrní, musíte do zverimexu hned vedle.“
Zedníci za ním se hlučně zasmějí. Kluk okamžitě zrudne. Místo aby zalezl a šel pokorně dál, narovná se a podívá se mi s tou svou nadřazeností přímo do očí. „To je dost neprofesionální přístup. Máte zákonnou povinnost informovat každého zákazníka o alergenech a přesném složení.“
Vytáhne z kapsy drahý mobil. Zřejmě si naivně myslí, že mě tím nějak zastraší. „Zavolejte mi vedoucího. Tohle chování si nahlásím a nenechám si ho líbit.“
Zhluboka se nadechnu. Mohla bych sice zavolat Karla z kanclu, ale proč bych to dělala? Karel zrovna počítá ranní tržbu a nemá náladu na nějakého ufňukaného studentíka v košili. A hlavně, tohle je můj pult. Tady velím já.
Zrovna v tu chvíli se vedle kluka protáhne ženská s malým fakanem, co řve na celé kolo. Kluk v kočárku se sápe po lentilkách, co máme vystavené u kasy pro děcka. Matka ho plácne přes ruku a sykne na něj, ať toho okamžitě nechá.
Sáhnu do krabice, vytáhnu to největší barevné lízátko a podám ho tomu uřvanému děcku přes pult. „Tady máš, prcku. Na účet podniku,“ řeknu nečekaně sladce. Matka se zatváří vděčně a děcko okamžitě zmlkne. Konečně klid pro moje uši. Vegan na mě zírá s otevřenou pusou, jako bych mu právě ublížila.
„Vidíte? My se o lidi staráme,“ usměju se na něj s falešnou laskavostí. „Ale vy nejste zákazník. Vy jste jenom brzda.“
Hospoda není diskuzní kroužek
„Vyžaduji knihu přání a stížností,“ prohlásí kluk a důležitě klepe prsty do displeje. „A chci mluvit s manažerem. Hned.“
Hodím těžkou naběračku zpátky do hrnce. Ozve se hlasité cinknutí, až pár lidí ve frontě leknutím nadskočí. „Knihu přání a stížností jsme spálili v devadesátým osmým. A žádný manažer tu neexistuje. Je tu jen majitel, a ten vás vyhodí úplně stejně jako já.“
Kluk začne schválně natáčet. Rozsvítí se mu červené světýlko na kameře. „Opakujte to. Řekněte to na záznam. Jak tady otevřeně diskriminujete lidi se speciálními požadavky.“
To už je i na mě moc. Zvednu ruku, naberu na prst trochu té nejmastnější omáčky od masa a záměrně s ní máchnu nad jeho čistým platem. „No vidíte to. Uklouzlo mi to.“
Zírá na tu mastnou skvrnu uprostřed bílého laminátu jako na nějaké zjevení. „Vy jste… vy jste normální blázen!“ vyhrkne a ustoupí o krok dozadu, jako by ho to mohlo nakazit.
„A vy jste ve špatný frontě. Další!“ zařvu přes něj na toho prvního zedníka. Chlap v montérkách okamžitě strčí do strávníka ramenem, až vegan zavrávorá.
„Dvakrát maso s knedlíkem, paninko,“ hlaholí řemeslník a podává mi svou plastovou desku.
Návštěvník se ale nechce vzdát. Obchází zedníka a stoupne si přímo k mé kase, aby mi překážel v markování. „Tohle dám okamžitě na sítě. Celá Praha se dozví, jaký tady máte přístup. Zavolám na vás hygienu.“
Zadní dveře z kuchyně se rozletí a vyleze Karel. Náš šéf. Pot z něj leje proudem, zástěru má špinavou od mouky. „Milado, co je to tady za cirkus? Výdej úplně stojí!“
Kluk hned ožije nadějí. „Vy jste majitel? Vaše zaměstnankyně mě uráží, odmítá mi sdělit složení pokrmu a schválně mi zašpinila vybavení živočišným tukem.“
Karel se podívá na mě, pak na kluka, pak na tu dlouhou frontu naštvaných lidí. Oči se mu zúží. Zná mě patnáct let. Ví, že já ty peníze do kasy přinesu, i kdybych měla ty lidi seřvat do kuličky.
„Pane šéf,“ vložím se do toho dřív, než Karel stihne něco vybalit. „Pán tady blokuje provoz, odmítá si objednat a vyhrožuje mi natáčením. Já se jen snažím obsloužit tyhle slušný pracující lidi.“ Ukážu na dělníky, kteří souhlasně a zlostně mručí.
Karel si utře čelo hřbetem ruky. „Mladej, jestli si nic nedáte, tak nezaclánějte. Tohle je jídelna, ne debatní klub.“
„Máte povinnost…“ začne znovu vegan.
„Povinnost mám platit daně a nájem,“ přeruší ho Karel tvrdě a nekompromisně. „Milado, jeď dál. Ty, hochu, buď si vem knedlíky s vajíčkem, nebo vypadni.“
Kluk se nadechne, že něco chytrého řekne. Rozhlédne se po místnosti. Všichni v jídelně na něj koukají s odporem. Většina lidí je naštvaná, že se jim zdržuje vzácná pauza na oběd. Cítí tu nepřátelskou atmosféru. Zastrčí mobil do kapsy. „Tohle nenechám jen tak,“ pípne roztřeseně a ublíženě. „Jste odporní.“
„Díky, přijďte zas,“ mrknu na něj drze a naberu ty poctivé porce pro zedníka.
Kluk se otočí na podpatku. Práskne dveřmi, až nápis na skle v rámu poskočí.
Fronta nečeká
Dav se konečně zase pohne správným směrem. Práce jde od ruky. Sázím porce na talíře, markuju to na pokladně, vracím drobný do dlaní. Klasický rachot bistra. Během dvaceti minut máme největší nával úspěšně za sebou.
Karel na mě kývne z dálky a zmizí zpátky v kuchyni, kde to zase začne prskat. Vím, že mi nic neřekne. Je rád, že má klid. A já taky. Nemám náladu na někoho, kdo si hraje na důležitýho kvůli jedné misce polívky. Prostě jsem ho vypakovala. Jeho potíž, že neumí číst atmosféru v pořádný český hospodě.
Doleštím výdejní prostor vlhkým hadrem. Zmizela ta mastná kapka, co jsem mu tam prskla pro radost. Zůstal po něm jen ten prázdnej tác, který v rychlosti nechal na kraji. A vedle něj padesátikoruna. Nejspíš ji tam upustil, když zmateně lovil mobil, aby si nás mohl jako hrdina natočit.
Vezmu tu padesátikorunu do dvou prstů. Pěkně studí. Ještě se skoro leskne, jak je nová, asi ji zrovna vytáhl z bankomatu. No, aspoň něco užitečnýho tu po něm nakonec zbylo. Nikdo z těch zedníků by padesátku jen tak neprošustroval, pro ně je to pivo a půl. Tenhle frajírek si toho v tom vzteku asi ani nevšimne.
Hodím minci do hluboké kapsy zástěry. Cinkne o moje klíče od bytu. Přece ji nenechám ležet na nerezu, to by neodpovídalo hygienickým standardům našeho podniku. Ještě by sem poslal tu kontrolu, jak nám tady u kasy sliboval.
Opřu se lokty o nerezovou plochu a rozhlédnu se po place. U okna sedí ta ženská s fakanem. Dítě má tváře zapatlané od toho lízátka, co jsem mu vrazila do ruky. Ženská do sebe rychle hází koprovku a vypadá uštvaně, ale spokojeně. Hned vedle u stolu sedí ta parta montérů a ládujou do sebe jídlo, div jim kousky knedlíků nepadají od huby.
Zase se otevřou dveře. Dovnitř vejde chlap v saku, upravuje si kravatu. Rozhlíží se a pak zamíří přímo k mýmu revíru u pokladny. Tváří se dost povýšeně, asi nějaký úředník z radnice.
„Dobrý den. Chtěl bych se zeptat…“ začne a ukáže prstem na tabuli nade mnou.
„Dneska jen to, co je napsaný, pane,“ skočím mu do řeči dřív, než stihne vypustit nějaký nesmysl.
Natáhnu se pro hluboký talíř, naberu pořádnou porci smažáku, přidám tatarku z velkýho plastovýho kbelíku a položím to před sebe na pult. Odříznu si malý kousek sýra, napíchnu ho na vidličku a s chutí ho spolknu, zatímco na něj čekám.
