Článek
Adélka si z oslavy odnesla všechny dárky kromě stavebnice. Tu jsme chtěly postavit společně, a tak ji nechala v obýváku vedle křesla. O týden později přijela na víkend a hned po obědě pro ni šla.
Bylo jí osm. Na krabici si nechala přilepenou kartičku, kterou jsem k ní napsala. Rozstřihla izolepu a podala mi návod.
„Babi, můžeme to pak vyfotit tátovi?“
Řekla jsem, že ano.
„A můžeme mu zavolat? Já mu chci říct děkuju sama.“
Našla jsem v sáčku dílek, který jsme potřebovaly, a položila ho mezi nás. Potom jsem řekla, že táta možná pracuje. Byla sobota odpoledne. Nevěděla jsem, co David dělá.
Adélka otočila kartičku a přejela prstem po jeho jménu.
„On mi posílá dárky, ale nikdy mi nezavolá. Proč?“
Mohla jsem jí říct další věc o práci. Už jsem jich řekla dost. Tentokrát jsem se ale dívala na stavebnici, kterou jsem sama vybrala, zaplatila a přinesla na oslavu. David ani nevěděl, že ji má.
Když se rozešel s Klárou, byly Adélce tři roky. Nejdřív za ní jezdil skoro každou neděli. Potom jednou za měsíc a později se návštěvy začaly rušit. Někdy mu do toho přišla práce, jindy cesta nebo nemoc. Klára mu přestala chystat náhradní termíny a já jí to dlouho vyčítala.
Říkala jsem, že by mu měla vyjít vstříc. Ona odpovídala, že po něm chce jen vědět, zda přijede, aby Adélka nečekala celý den u okna.
Se mnou se stýkaly dál. Klára mi vnučku nechávala přes noc, občas jsem ji vyzvedla ze školky a později ze školy. Nikdy po mně nechtěla, abych o Davidovi mluvila špatně. Jen abych neslibovala, kdy přijde.
Na páté narozeniny měl přivézt koloběžku. Sám mi volal, že už ji má vybranou. Den před oslavou napsal, že se zdrží mimo město. Poprosil mě, jestli bych ji koupila a dala Adélce za něj. Peníze prý pošle.
V obchodě jsem vybrala podobnou, růžovou. Stála skoro dva tisíce. Kláře jsem řekla, jak to bylo, a koloběžku přivezla zabalenou v papíře, který mi v prodejně nabídli.
Adélka na ní celé odpoledne jezdila kolem domu. Večer jsem Davidovi poslala fotografii. Odpověděl dvěma slovy: To je krásný.
Peníze neposlal. Připomněla jsem mu je jednou. Potom mi bylo hloupé se ptát znovu. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že mě mrzí dárek pro vlastní vnučku.
Za několik měsíců měla svátek. David se neozval. Koupila jsem knížku, dala ji Adélce při našem společném odpoledni a řekla, že ji u mě nechal táta.
Zeptala se, jestli jí poslal přání. Měla jsem knížku v tašce a připadalo mi snazší odpovědět, že ano.
„Jak věděl, že mám ráda koně?“ zeptala se.
Řekla jsem, že mu o ní vyprávím.
Davidovi jsem vyprávěla, co ji baví. Jen jsem vynechala, že většinou rychle přešel k tomu, co potřebuje vyřídit on.
Klára se mě při vyzvedávání zeptala, od koho knížku dostala. Řekla jsem jí pravdu. Nejdřív se na mě jen dívala, potom si sedla zpátky, přestože už měla na sobě bundu.
„Tohle jí prosím neříkejte. Kupte jí, co chcete, ale od vás.“
Namítla jsem, že jsem jí chtěla udělat radost.
„A ona teď čeká, že jí zavolá. Celou cestu domů o tom mluvila.“
Snažila jsem se vysvětlit, že se David určitě ozve. Klára se zeptala, jestli jsme domluvení. Nebyli jsme. Slíbila jsem, že to znovu neudělám.
Nějakou dobu jsem slib dodržela. Na další narozeniny poslal David krátké přání přes můj telefon a Adélka si ho pustila několikrát. Potom zase přišla dlouhá doba, kdy se neozýval. Když se mě ptala, odpovídala jsem, že nevím, kdy přijede.
Když přestala mluvit a začala si hledat něco jiného na práci, bylo mi jí líto. Mně se přitom David dovolal pokaždé, když chtěl něco probrat.
Před sedmými narozeninami mi řekl, že nic nestíhá a že jí to vynahradí. Koupila jsem kufřík s barvami a dala ho Adélce u sebe. Řekla jsem, že je od táty. Kláře jsem tentokrát nic nevysvětlovala.
Když se na kufřík zeptala, odpověděla jsem, že jsme byly nakupovat. Adélka byla ve vedlejším pokoji. Myslela jsem, že jednu větu už nebudu muset řešit.
Od té doby jsem jí dávala dárky za sebe i za Davida. Ne velké. Knížku, barvy, jednou pouzdro, které si přála. Balíček od táty čekal u mě, protože ho tam prý nechal nebo poslal. Klára viděla, co si vnučka odnáší. Jak mi později řekla, věřila, že dárky od táty tentokrát opravdu posílal David přes mě a já svůj slib dodržela. Nenapadlo ji ověřovat každý balíček a já ji nechala při tom.
Davidovi jsem první dva nákupy oznámila. Řekl, že mi to vrátí a že je rád, že má Adélka radost. U dalších jsem mu už nevolala. Nechtěla jsem znovu slyšet, co všechno udělá později.
Adélka mi někdy nadiktovala poděkování. Zprávu jsem mu opravdu poslala. Pokud neodpověděl, řekla jsem jí při další návštěvě, že ho potěšila. To už jsem si vymýšlela úplně.
Teď seděla naproti mně u stavebnice a čekala na odpověď.
„Nevím, proč nevolá,“ řekla jsem.
„Ty mu ale voláš.“
Přikývla jsem.
„Tak se ho zeptej.“
Sáhla jsem po telefonu a zase ho položila. Nejdřív jsem potřebovala mluvit s Klárou. Slíbila jsem jí něco, co jsem pak stejně tajně porušovala. A teď jsem měla chuť poslat ji, aby Adélce vysvětlila všechno nepříjemné za mě.
Řekla jsem vnučce, že mi musí dát chvíli. Našla další dílek a zeptala se, jestli patří ke střeše. Pokračovaly jsme ve stavění. Já jsem ale několikrát otevřela stejnou stránku návodu.
Kláře jsem zavolala, když si Adélka v ložnici pustila pohádku. Řekla jsem jí o stavebnici i o dalších dárcích. Nejprve se ptala, jestli správně rozumí. Potom bylo ticho.
„Takže ty kartičky píšete vy?“
„Ano.“
„Ona je má schované. V krabici pod postelí.“
O tom jsem nevěděla. Myslela jsem, že se po rozbalení vyhodí s papírem.
Klára řekla, že přijede. Zeptala jsem se, jestli můžeme mluvit nejdřív bez Adélky.
Přijela za hodinu. Vnučka jí šla ukázat rozestavěný domek a divila se, proč už je tady, když má zůstat do neděle. Klára jí řekla, že si potřebuje se mnou něco vyjasnit. Sedly jsme si v kuchyni.
Začala jsem tím, že jsem jí nechtěla ublížit.
„Já vím,“ odpověděla. „Ale když jsem řekla, že táta teď nevolá, vy jste jí vysvětlovala, jak na ni myslí. Pak se ptala, proč jí já neřeknu, že poslal dárek.“
Řekla jsem, že jsem nevěděla, že se na to doma ptá.
„Proto jsem vás tehdy prosila, abyste to nedělala.“
Neměla jsem co namítnout. Mohla jsem vyjmenovat, kolikrát David něco slíbil, ale to by nevysvětlilo kartičky napsané mou rukou.
Klára chtěla, abych Adélce řekla pravdu. Ne všechno o Davidovi. Jen o dárcích. Nabídla, že u toho zůstane. Souhlasila jsem.
Adélka přišla do kuchyně s půlkou střechy. Položila ji vedle hrnku a sedla si.
Řekla jsem jí, že stavebnici jsem koupila já. Stejně jako kufřík s barvami a některé další dárky, o kterých jsem tvrdila, že jsou od táty.
„On ti na ně dal peníze?“
„Ne.“
Chvíli přejížděla prstem po hraně stolu.
„A vybral je?“
Zavrtěla jsem hlavou. Řekla jsem, že jsem je vybrala já a že nebylo správné říkat jí něco jiného. Omluvila jsem se.
Adélka se otočila na mámu. Klára jí položila ruku na záda a počkala. Vnučka se pak zeptala, jestli o té stavebnici táta vůbec ví.
Řekla jsem, že ne.
Sáhla po střeše a postavila ji na stůl. Čekala jsem, že se rozpláče nebo mi řekne, že jsem zlá. Ona se zeptala, které dárky byly doopravdy od něj.
Řekla jsem jí o plyšovém psovi z doby, kdy za ní ještě jezdil. U koloběžky jsem vysvětlila, že mě táta požádal, abych ji koupila, ale zaplatila jsem ji já. O ostatních dárcích jsem už také řekla přesně, jak to bylo. Klára mě neopravovala, ale ani mi nepomáhala najít hezčí vysvětlení.
Za chvíli Adélka řekla, že chce domů.
Klára jí sbalila věci. Zeptala se, zda chce vzít stavebnici. Adélka odpověděla, že ji nechá tady. Nezkoušela jsem ji přemlouvat, ať domek aspoň dokončíme.
Když odjely, našla jsem kartičku u křesla. Na jedné straně bylo přání a Davidovo jméno. Na druhé měla Adélka tužkou nakreslené malé srdce.
Večer jsem synovi zavolala. Řekla jsem mu, co jsem dělala a co se dnes stalo. Napřed mi připomněl, že mě o žádnou stavebnici nežádal.
Měl pravdu. Požádal mě kdysi o koloběžku. Ostatní jsem zařídila sama.
Potom řekl, že bych si to měla vyřešit s Klárou. V tu chvíli jsem se poprvé v tom hovoru rozzlobila. Řekla jsem, že svou lež napravit musím, ale on by měl sám přemýšlet, kdy naposledy s dcerou mluvil.
Tvrdil, že po takové době už neví, čím začít. Že je mu hloupé zavolat a tvářit se, že nic nebylo. Nabídla jsem, že mu řeknu, co ji teď baví. Pak jsem se zarazila. Právě takhle jsme začínali pokaždé.
„Zeptej se jí,“ řekla jsem.
Neozval se hned druhý den. Ani ten další. Kláře jsem už neposílala zprávy, že určitě zavolá. Když se mě ptala, zda něco slíbil, řekla jsem, že o ničem domluveném nevím.
Adélka ke mně několik týdnů nechtěla. S Klárou jsme se domluvily, že ji budu dál vyzvedávat ve středu ze školy, ale půjdeme rovnou k nim. Cestou jsme mluvily o svačině, o spolužačce a o tom, co měla k obědu. Na stavebnici se neptala.
Jednou si u pekařství vybrala koláč. Když jsem ho platila, zeptala se, jestli je od mě.
Prodavačka se usmála. Já řekla, že ano, a podala jí sáček. Cestou jsem se na ni nedívala, aby nemusela vysvětlovat, proč se ptá.
Začátkem léta navrhla, že by se u mě mohla po škole stavit pro domek. Klára souhlasila. Připravila jsem krabici a dala do ní všechny sáčky i návod. Kartičku jsem položila vedle. Nevěděla jsem, zda ji bude chtít.
Adélka si sundala batoh a sedla si na koberec. Zeptala se, jestli máme ještě střechu. Přinesla jsem jí ji z police. Pak ukázala na volné místo vedle sebe.
Sedla jsem si a otevřela návod. Neptala jsem se, jestli mi už odpustila.
Když jsme skončily, vzala domek do rukou a otočila ho, abychom viděly dovnitř. Potom se zeptala, jestli si ho přece jen může nechat u mě. Řekla jsem, že samozřejmě.
Kartička zůstala ležet na stole. Nedala jsem ji zpátky do krabice. Uložila jsem ji do své zásuvky, tak jak byla, i s tím srdcem na druhé straně.
