Článek
Anna seděla u kuchyňského stolu a kreslila dvě holčičky. Jedné udělala dlouhé vlasy, druhé červené šaty. Potom vzala černou pastelku a tu první přeškrtla.
Zeptala jsem se, co se stalo. Odpověděla německy a ukázala na obrázek. Rozuměla jsem jen jménu Lena. Když jsem se zeptala znovu, začaly jí téct slzy.
Pohladila jsem ji po zádech. Chtěla jsem říct něco, co jí pomůže, ale uměla jsem se německy zeptat nanejvýš, jestli má hlad.
Zavolala jsem Davida. Anna mu dlouho něco vysvětlovala a on si přisedl vedle ní. Občas přikývl, jednou ji rozesmál. Mně řekl, že se pohádala s kamarádkou.
„A co se stalo?“
„To jsou takové jejich dětské věci, mami.“
Dokud byla malá, tolik to nevadilo
David žil v Německu dvanáct let. S manželkou Katrin se poznali v práci a Anna se narodila tam. Doma mluvili německy. Syn zpočátku říkal, že na češtinu bude čas, až začne malá pořádně mluvit.
Čas nepřišel. Po práci chtěl být s rodinou a němčina jim byla všem společná. Když jsem připomněla češtinu, odpověděl, že ji Anna ve školce ani mezi kamarády nepotřebuje.
Dokud byla malá, domlouvaly jsme se snadno. Ukázala na konev, já ji naplnila. Podala mi knížku a prohlížely jsme obrázky. Uměla říct babi a já znala několik německých slov pro zvířata.
V šesti letech už ale chtěla vysvětlovat pravidla her, vyprávět sny a ptát se, proč děda na fotografii nosí tak legrační kalhoty. Já se usmívala a čekala, jestli mi David přeloží alespoň otázku.
Někdy už mezitím mluvila o něčem jiném.
Syn překládal jen to důležité
Při týdenní návštěvě David vyřizoval práci a chtěl si také odpočinout. Bez něj jsme s Annou zůstávaly u kreslení, pečení a krátkých vět.
Při obědě jsem se ptala, co vypráví. Odpověděl, že něco ze školy. Když se smála, vysvětlil, že řekla vtip, který by v češtině stejně nedával smysl. Nechtěla jsem kazit společný čas, a tak jsem se přidala ke smíchu.
Po příhodě s obrázkem jsem za ním večer přišla.
„Nechtěla jsem vědět jen to, že se pohádala. Chtěla jsem slyšet, co mi říká.“
David namítl, že mi nemůže překládat každou větu. A pokud mi na tom tolik záleží, můžu se přece učit německy já.
Zabolelo mě to. Potom jsem ale musela uznat, že má v něčem pravdu. V telefonu jsem měla aplikaci s němčinou už rok. Otevřela jsem ji několikrát a pokaždé vzdala poslech, kterému jsem nestačila.
Nemusí přece mluvit hned správně
Řekla jsem mu, že to zkusím znovu. Potřebovala jsem ale, aby zkusil něco také on. Když s Annou mluvím česky, často odpoví za ni dřív, než vůbec stihne zareagovat.
„Ona ti nerozumí, mami.“
„Já vím. Ale když se jí zeptám, jestli chce ještě jahody, můžeš jí přece říct, jak mi odpovědět.“
Druhý den jsme seděli na zahradě. Anna mi něco ukazovala v knížce a David začal vysvětlovat, co chce. Požádala jsem ho, aby překládal nám oběma. Já se zeptala Anny, ona odpověděla a syn mi teprve potom řekl co.
Trvalo to déle. Anna se několikrát netrpělivě obrátila přímo na něj. Když ale chtěla vědět jméno našeho kocoura, počkala si na mou odpověď.
Před odjezdem jsme se domluvili na krátkých hovorech přes telefon. David u nich měl zůstávat. Já si našla kurz němčiny v knihovně.
Některé hovory pořád nevyjdou
Po třech měsících neumíme vést dlouhý rozhovor. Anna mi řekne, co kreslí nebo co měla k obědu. Já se připravuji předem a někdy špatně vyslovím i větu, kterou jsem doma opakovala desetkrát.
David dva hovory zrušil. Jednou Anna nechtěla mluvit vůbec. Měla jsem chuť synovi vyčíst, že naši dohodu zase nebere vážně. Než jsem ale něco řekla, uviděla jsem ji v pozadí. Unaveně si opírala hlavu o Katrinino rameno. Domluvili jsme se na jindy.
Minulou neděli si Anna při hovoru všimla kocoura za mými zády.
„Babi, ukaž,“ řekla.
Otočila jsem telefon. Kocour ležel na parapetu a nechtěl zvednout hlavu. Anna se mu začala smát. David něco dodal, ale ona ho přerušila a znovu zavolala na mě.
„Spí,“ řekla jsem a přiložila si prst ke rtům.
Anna udělala totéž. David se opřel v židli a nechal nás.
