Článek
Celý nápad vznikl u nedělního oběda.
„Jedeme s holkama na festival,“ řekla Klára.
Moje dcera položila vidličku.
„Kam?“
Klára řekla název.
Dcera se zatvářila přibližně stejně, jako kdyby její osmnáctileté dítě oznámilo, že na tři dny odjíždí samo stopem přes Balkán.
„A kde budete spát?“
„Ve stanu.“
„Kdo tam jede?“
Klára vyjmenovala tři kamarádky.
„A kluci?“
„Mami.“
„Já se jen ptám.“
Tuhle větu dobře znám.
Používala jsem ji celé dětství svých dětí a nikdy jsem se „jen neptala“. Znamenalo to, že už mám v hlavě šest variant katastrofy a snažím se zjistit, která nastane.
Klára byla měsíc plnoletá.
Teoreticky dospělá žena.
Prakticky stále nechávala mokrý ručník na posteli a před pár týdny mi volala, jak pozná, že jsou brambory uvařené.
Dospělost nepřichází všude najednou.
„Já bych mohla jet taky,“ řekla jsem.
Dcera se rozzářila.
Klára ne.
„Babi, ty chceš jet se mnou?“
„Ne s tebou. Taky.“
To je rozdíl.
Řekla jsem jí, že ji nebudu kontrolovat, chodit za ní ani její matce dělat večerní hlášení.
„A nebudeš fotit moje kamarády?“
„Proč bych je fotila?“
„Protože fotíš všechno.“
Proti tomu jsem neměla argument.
Sehnala jsem kamarádku Marcelu. Je jí dvaašedesát a na otázku, jestli pojede na hudební festival, odpověděla:
„Mají tam normální záchody?“
Nevěděla jsem.
„Tak to zjisti.“
Osmnáctiletí hledají program.
My jsme hledaly mapu hygienického zázemí.
Do areálu jsme dorazily v pátek odpoledne.
Klára s kamarádkami už měly stan postavený.
My ne.
Na obalu našeho nového stanu stálo, že jej jedna osoba postaví během deseti minut.
Po pětadvaceti minutách ležely tyče na zemi, plachta byla obráceně a Marcela stála uvnitř konstrukce, která připomínala spíš zřícený cirkus.
Kolem šli dva mladí kluci.
„Nechcete pomoct?“
Instinktivně jsem chtěla říct ne.
Marcela řekla:
„Ano.“
Za čtyři minuty stan stál.
Jeden kluk nám ještě ukázal, kam pořádně zarazit kolíky, protože v noci mělo foukat.
„Díky.“
„V pohodě.“
Odešli.
Marcela se na mě podívala.
„Takže mládež jedna, my nula.“
Byly jsme na festivalu půl hodiny.
Postupně mě překvapovalo, co všechno si mladí přivezli.
Vlastní láhve na vodu.
Špunty do uší.
Powerbanky.
Dezinfekci.
Opalovací krémy.
Někteří dokonce malé lékárničky.
Když jsme jezdili někam my, většinou jsme měli deku, láhev něčeho alkoholického a pevné přesvědčení, že se nám nemůže nic stát.
Neměli jsme pravdu, jen jsme byli mladší.
Alkohol tam samozřejmě byl.
Nebudu z festivalu dělat ozdravný pobyt.
První úplně opilý člověk, kterého jsem ale viděla, byl muž přibližně mého věku. Stál u stánku s pivem a vysvětloval skupině studentů, že dnešní hudba nemá melodii.
Kláru jsem zahlédla večer.
Měla třpytky na obličeji a v ruce kelímek.
Podívala jsem se na něj.
„Co máš?“
„Pivo.“
„Kolikátý?“
„Babi.“
Takže zas úplně vzorné to nebylo.
„Jen se ptám.“
Jakmile jsem to řekla, obě jsme se začaly smát.
„Jedno,“ řekla.
„Dobře.“
„A i kdyby druhý, je mi osmnáct.“
„To mi nemusíš připomínat.“
Nemusela.
Klára se s kamarádkami ztratila v davu a já se snažila dodržet slib.
Žádné sledování.
Jen jsem ji očima hledala asi každých patnáct minut.
Sliby mají různé stupně.
S Marcelou jsme šly na koncert.
První hodinu to bylo skvělé.
Druhou taky.
Třetí už mě bolela záda.
„Za našich časů jsme vydržely celou noc,“ řekla Marcela.
„Za našich časů nám nebylo přes šedesát.“
To uznala.
Kolem jedenácté šla spát.
„Jdeš?“
Nechtělo se mi.
Hrála ještě kapela, na kterou jsem byla zvědavá.
„Přijdu.“
Marcela ukázala směrem ke stanovému městečku.
„Víš, kde jsme?“
„Prosím tě.“
Tohle jsou přesně ty věty, po kterých následuje trest.
Koncert skončil po půlnoci.
Ještě jsem se chvíli procházela a potom zamířila ke stanu.
Cestu jsem znala.
Přes parkoviště, doleva, kolem plotu a k modré vlajce.
Jenže v noci vypadá obrovská louka se stovkami stanů úplně jinak.
Došla jsem za parkoviště.
Byly tam dvě cesty.
Vybrala jsem jednu.
Špatnou.
Po deseti minutách jsem stála mezi desítkami stanů a žádný nebyl náš.
Měla jsem si zapamatovat sousedy.
Místo toho jsem si pamatovala jen, že někde poblíž byl zelený stan.
V kempu bylo zelených stanů přibližně tři sta.
Jeden měl nahoře nafukovacího plameňáka.
Ten náš bohužel ne.
Zeptala jsem se skupinky mladých lidí:
„Prosím vás, kde je sektor C?“
Jeden ukázal doprava.
Druhý doleva.
Třetí řekl:
„Asi tam.“
Velmi užitečné.
Po dalších deseti minutách jsem našla ceduli.
SEKTOR B.
Telefon ukazoval 00.23.
Marcele jsem volat nechtěla.
Pokud už spala, připomínala by mi to až do Vánoc.
Zbývala Klára.
Chvíli jsem se na její jméno v telefonu dívala.
Přijela jsem na festival mimo jiné proto, aby její matka byla klidná, že je tam někdo dospělý.
Teď měl ten někdo dospělý volat osmnáctileté vnučce, protože nemůže najít vlastní stan.
Zavolala jsem.
Vzala to okamžitě.
„Babi?“
„Ahoj.“
„Co je?“
„Nic.“
„Tak proč mi voláš v půl jedný?“
Měla bohužel logiku po své matce.
„Nemůžu najít stan.“
Chvíli ticho.
Pak smích.
„Ty ses ztratila?“
„Ne. Jen přesně nevím, kde jsem.“
„Takže ses ztratila.“
Nemusela slovíčkařit.
„Pošli polohu.“
Poslala jsem.
„A nikam nechoď.“
„Já můžu…“
„Babi. Nikam nechoď.“
Stála jsem mezi cizími stany a poslouchala svou vnučku.
Kdysi jsem podobným tónem mluvila s její matkou.
Asi za deset minut se objevila Klára s kamarádkou.
Klára v jedné ruce telefon, ve druhé láhev vody.
„Tak pojď.“
„Já bych to našla.“
„Určitě.“
Cestou mi ukázala fotografii, kterou si po příjezdu udělaly.
Vchod do kempu.
Číslo sektoru.
Strom.
Cesta.
„Vy jste si vyfotily cestu?“
„Jo. Kdybychom byly večer mimo.“
To mě trochu zasáhlo.
Já měla v kabelce kapesníčky, léky na bolest, náhradní brýle a hotovost „pro případ“.
Cestu jsem si nevyfotila.
Když jsme došly k našemu stanu, Marcela seděla před ním v pyžamu.
„Kde jsi byla?“
Klára odpověděla:
„Ztratila se.“
„Neztratila.“
Marcela se na mě podívala.
„Jasně.“
Druhý den ráno mě vzbudilo chrápání ze sousedního stanu.
Bylo šest.
Vylezla jsem ven a dala si kávu z termosky.
Kolem osmé začali vylézat mladí.
Někteří vypadali opravdu hrozně.
Jedna dívka prošla kolem včerejšího oblečení a bylo jasné, že opalovací krém nebyl největší problém jejího večera.
Dva kluci vedle zase hledali telefon, který nakonec našli v krabici od pizzy.
Trochu se mi ulevilo.
Mládež byla pořád mládež.
Zároveň ale po sobě sbírali kelímky, nosili odpadky do pytlů a skupinka vedle měla dokonce pytel na plasty zvlášť.
„My jsme tohle nedělali,“ řekla Marcela.
„My jsme taky neměli tolik plastů.“
„My jsme měli sklo.“
To byla pravda a možná ještě horší.
Klára přišla kolem poledne.
„Babi, nemáš opalovák?“
„Nemáte vlastní?“
„Došel.“
To mě potěšilo víc, než mělo.
Konečně jsem byla zase užitečný dospělý.
Podala jsem jí ho.
„A včera nic mámě.“
Klára se začala usmívat.
„Co?“
„Že jsem nemohla najít stan.“
„Pozdě.“
Vytáhla telefon.
Poslala dceři fotografii, jak jdu za ní mezi stany.
Pod ní bylo:
Babičku jsme našly.
„Ty jsi strašná.“
„Mamka poslala asi deset smějících se smajlíků.“
Celý život vychováváte děti a snažíte se zachovat určitou autoritu.
Pak jim jejich vlastní děti dodají kompromitující materiál.
Zbytek festivalu jsem už Kláru kontrolovala méně.
Ne přestala.
To bych lhala.
Jednou jsem viděla, jak jedna z kamarádek vypila příliš rychle něco tvrdého. Klára jí vzala další kelímek z ruky, odvedla ji ke stolu a dala jí vodu.
O půl hodiny později jsem si všimla, že ta samá kamarádka pláče kvůli nějakému klukovi.
Takže normální festival.
Jen možná ne tak nebezpečný, jak si ho představovala moje dcera, a ne tak nevinný, jak by Klára tvrdila.
Poslední večer jsme byly chvíli na koncertě všechny.
Klára s kamarádkami pak chtěly blíž k pódiu.
„Tak my jdeme.“
„Běžte.“
Klára udělala dva kroky a otočila se.
„Babi?“
„Co?“
„Kdybys zase nevěděla, kde spíš, zavolej.“
Velmi nenápadně jsem jí ukázala prostředníček.
Jsem pořád její babička, ne svatá.
V neděli jsme balily.
Stan jsme tentokrát zvládly bez pomoci.
Tedy pokud se za zvládnutí považuje, že po čtyřiceti minutách neležel na louce a všechny jeho části se vešly do kufru auta.
Do původního obalu už nikdy.
Když jsme odjížděly, šli kolem kluci, kteří nám ho první den stavěli.
„Tak co, přežily jste?“
„Úplně v pohodě,“ řekla jsem.
Marcela se rozkašlala.
Ignorovala jsem ji.
Cestou domů volala dcera.
„Tak co Klára?“
„Dobrá.“
„Byla rozumná?“
Podívala jsem se do zpětného zrcátka.
Klára seděla vzadu, sluchátka v uších a spala.
„Docela jo.“
„A ty?“
„Taky.“
Marcela vedle mě vyprskla smíchy.
Doma mě dva dny bolela záda a další dva nohy.
Řekla jsem, že příští rok už rozhodně nejedu.
Ve středu mi přišla zpráva od Kláry.
„Babi, příští rok zase?“
Neodpověděla jsem hned.
Večer jsem se podívala, kdy začíná předprodej.
A do telefonu si uložila fotografii našeho stanu.
Tentokrát i s číslem sektoru.
