Článek
Dojíždět do Prahy ze satelitu je pro většinu lidí denní očistec. Sousedé z naší ulice vstávají v šest, do auta si berou termosky s kávou a pak hodinu a půl posunují svoje SUVčka metr po metru na dálnici. Tváří se u toho, jako by zachraňovali svět.
Já vstávám v půl osmé. Snídani jím v klidu na terase. Do auta sedám, až když je na mapách všechno rudé. Pravidla se totiž musí umět ohýbat.
Jsem obchodní zástupkyně. Prodávám drahé vybavení do soukromých zubařských ordinací a moje provize závisí na tom, kolik doktorů za den stihnu oběhnout. Nehodlám ten čas trávit tím, že se potáhnu padesátkou za někým, kdo si vyrazil nakupovat slevy, nebo se zařadím na konec kilometrové zácpy. Firemní bílý Superb mi neříká pane, ale plyn má citlivý dostatečně na to, abych z něj vymáčkla maximum.
Dneska ráno to na D1 směrem do centra stálo už od Průhonic. Klasika. Kamion tam trefil dodávku a dva pruhy byly úplně mrtvé. Všichni řidiči poslušně blikali doleva a tvořili tu slavnou zipovou kolonu. Sunuli se dopředu krokem, tvářili se odevzdaně a poslouchali u toho ranní zprávy.
Najela jsem rovnou do pravého odstavného pruhu. Jasně, podle vyhlášky se to nesmí a je za to mastná pokuta. Ale pruh byl široký a hlavně úplně volný. Minula jsem asi dvě stě stojících aut. Koukala jsem na ty obličeje za okýnky. Zírali na mě, někteří troubili, jiní blikali dálkovými světly. Byla v tom taková ta typická česká závist – oni musí trpět a čekat, tak já přece musím taky. Omyl, vážení.
Dojela jsem až k zúžení, těsně k policejním majákům. Tam stál nějaký pán ve starém stříbrném Fordu a zarputile držel nárazník centimetry od auta před sebou. Nechtěl mě v žádném případě pustit zpátky do pruhu. Úplně jsem viděla, jak křečovitě svírá volant, div mu neprasknou klouby.
Kdo dřív přijde, ten prostě jede
„Tak se ukaž, hrdino,“ řekla jsem si polohlasem.
Šoupla jsem čumák svýho auta přesně do mezery mezi jeho zablácený blatník a reflexní kužely. Stáhla jsem okýnko. On ho stáhl taky a začal hystericky ječet. „Tady se čeká v řadě, ty náno! Vrať se nakonec, jako my všichni!“
Usmála jsem se na něj. „Měl jste si přivstat, pane,“ odsekla jsem.
Pak jsem prostě pustila brzdu a začala ho vytlačovat. Neměl kam uhnout. Kdyby nezastavil, odřel by si bok o moje levé světlo. Samozřejmě že nakonec šlápl na brzdu. Všichni nakonec povolí, protože ty svoje staré plechovky milujou víc než svoje ego. Hodila jsem mu tam varovky jakože „dík, šéfíku“ a plynule pokračovala kolem bouračky dál. V zrcátku jsem sledovala, jak vztekle rozhazuje rukama a něco křičí na spolujezdkyni.
Odpoledne jsem spěchala na další schůzku do Berouna. Časový skluz byl v tu chvíli už asi dvacet minut. Na úzké okresce za Loděnicemi se táhl obrovský traktor s plným valníkem hlíny a za ním se vleklo asi pět aut. Nikdo nepředjížděl. První se loudala nějaká ženská v červené Fabii. Držela se přesně uprostřed pruhu, celá nalepená na přední sklo, a bála se to vzít doleva, i když v protisměru bylo víc než kilometr volno.
Když se bojíš, tak nemáš za volantem co dělat.
Podřadila jsem, dala plyn až na podlahu a vyrazila ze zadní pozice. Vzala jsem je prostě všechny naráz. Přes plnou čáru, přes mírnou zatáčku, no a co. Motor zařval. Když jsem byla zhruba na úrovni té první Fabie, najednou se za horizontem objevila obrovská silueta náklaďáku. Jela jsem už sto třicet. Normálně by to průměrný řidič asi zašlápl a pokusil se zařadit zpátky dozadu. Ale na to vážně nebyl čas a já bych nestihla klienta.
Prostě jsem to strhla prudce doprava přímo před čumák té Fabie.
Ženská dupla na brzdy tak silně, že jí auto poskočilo a zadek se jí trochu zavlnil do protisměru. Ozvalo se ostré kvílení pneumatik. Koukla jsem rychle do zpětného zrcátka. Všimla jsem si, že má vzadu v autosedačce malou holčičku s culíky. Holka měla vykulené oči a ručičky křečovitě přitisknuté na bočním okýnku.
Na zlomek vteřiny mě píchlo někde u žeber. Možná jsem to dítě fakt trochu vyděsila. Bleskla mi hlavou nepříjemná představa, že to její staré auto šlo do smyku a skončily ve škarpě. Ale ten pocit zmizel stejně rychle, jako se objevil. Všimla jsem si totiž, že ta matka na mě začala vztekle a hystericky blikat dálkovými světly.
„Když neumíš reagovat, tak se necpi na silnici, ty krávo,“ procedila jsem skrz zuby. Znovu jsem dupla na plyn a nechala je všechny daleko v prachu i s tím zasraným traktorem. Zubař s objednávkou za půl milionu na mě prostě čekat nebude.
Cizí čas mě nezajímá
Po schůzce, kterou jsem stihla mimochodem úplně s přehledem a podepsala luxusní smlouvu, jsem potřebovala natankovat. Zastavila jsem na Benzině na dálnici D5. Bylo naprosto narváno. U každého stojanu stála dvě auta a lidi se courali k pokladnám pro zapečené bagety, jako by byli někde na nedělní promenádě na kolonádě.
U stojanu číslo tři zrovna jeden chlápek v modrých montérkách vracel tankovací pistoli do stojanu. Za ním čekal černý Passat. Řidič Passatu ale čuměl dolů do mobilu a vůbec neregistroval, že ten před ním už sedá do auta a bude za vteřinu odjíždět.
Objela jsem ho zprava přes žlutou šrafovanou zónu a foukla to přesně před jeho nárazník, sotva se ty montérky rozjely. Dvě rychlá zatočení volantem, ruční brzda, parkovací režim a hotovo. Vystoupila jsem s úsměvem od ucha k uchu a šla pomalu otevírat nádrž.
Řidič Passatu konečně zvedl hlavu od telefonu. Došlo mu to. Otevřel dveře a vyletěl ven jak čert z krabičky. Typický střední management, padesátník. Světle modrá košile napnutá přes břicho, drahé hodinky na ruce a pleš zalitá potem.
„To si snad děláte prdel, ženská?!“ zařval přes celý areál benzínky. „Tady se čeká v řadě, vy to nevidíte?“
Zvedla jsem naftovou pistoli, strčila ji do hrdla nádrže a zajistila páčku, aby palivo teklo hezky samo. „Vidím jen to, že jste spal, pane. Já zrovna nespím a dost spěchám.“
Přišel ke mně blíž, celý rudý ve tváři. Vypadal, že mu každou chvíli praskne cévka na čele. „Mám to všechno nahraný na palubní kameře! Úplně všechno. To vaše agresivní předjíždění přes plnou u Loděnic, co jste předvedla před půl hodinou, i tohle myškování tady! Zavolám na vás policajty, přijdete o noty, vy jedna arogantní krávo!“
Opřela jsem se pohodlně zády o své auto a zkřížila ruce na prsou. Zkoumavě jsem si ho prohlédla od hlavy až k patě.
„Tak jim zavolejte,“ usmála jsem se a ukázala bradou na jeho telefon, který pořád svíral v ruce. „Určitě sem pošlou zásahovku s majákama, aby rychle vyřešili, že vás někdo předběhl na pumpě. A tu nahrávku z té okresky jim pusťte taky. Aspoň uvidí, jak tam brzdíte plynulost provozu.“
„Vždyť jste tam ohrozila ženskou s malým děckem! Já vás normálně udám, mám vaše značky! Jste psychopatka, co patří do klece!“ křičel dál, až mu prskaly sliny z pusy.
Lidi od vedlejších stojanů po nás začali zvědavě pokukovat. Někdo přestal tankovat, nějaký kluk v teplákách si nás dokonce začal natáčet na mobil. Ale nikdo neřekl ani slovo. Jen tam tak stáli s otevřenou pusou a čuměli.
„Tak si ty moje značky vyfoťte ještě jednou a hezky zblízka, ať to máte na té kameře fakt ostrý,“ řekla jsem mu sladkým, téměř mateřským tónem. Vycvakla jsem pistoli z nádrže, oklepala pár kapek a zavřela plastové víčko. „A zkuste občas šlápnout na ten pravej pedál, místo abyste si stěžoval na zlej svět na parkovišti. Možná pak někam dojedete včas.“
Zůstal na mě zírat s rozšířenýma očima. Chtěl mi něco sprostého odseknout, zhluboka se nadechl, ale nakonec jen vztekle mávl rukou. Vrátil se do Passatu a práskl dveřmi tak silně, až se celé to velké auto zhouplo. Zařadil zpátečku, s hlasitým protáčením kol couvl a odjel potupně k úplně jinému stojanu na druhé straně pumpy.
Došla jsem k prosklené pokladně a vzala si z chlaďáku ještě velké ledové latté a z pultu čerstvý vanilkový croissant. Prodavač mi markoval věci a nervózně těkal očima ven na plácek, kde se to před chvílí seběhlo.
„Nějaký nervózní pán,“ utrousil potichu a pípnul mi firemní kartu.
„Asi nestíhá nedělní oběd s tchyní,“ pokrčila jsem ledabyle rameny, sebrala účtenku a vyšla do odpoledního slunce.
Vrátila jsem se ke svému Superbu. Zatáhla jsem za kliku, usadila se zpátky do vyhřáté kožené sedačky a zapíchla brčko do oroseného plastového kelímku s kávou. Klimatizace okamžitě najela na plný výkon a příjemně mě zchladila. Zapnula jsem rádio, na voliči automatické převodovky jsem sebevědomě cvakla sportovní režim, vyhodila blinkr doleva a plným plynem jsem se napojila zpátky na dálnici rovnou do nejrychlejšího levého pruhu.
