Článek
Házel jsem do sportovní tašky poslední značková trička, když v zámku zachrastily klíče. Lenka se měla z noční šichty na interně vrátit až za dvě hodiny. Zrovna jsem dopínal zip, když strčila hlavu do ložnice a s úsměvem na rtech nesla v papírovém sáčku čerstvé loupáky z pekárny, co mám tak rád. Úsměv jí zmizel z tváře ve vteřině, co uviděla moje sbalené věci a velký černý kufr u postele.
„Tome? Co to má znamenat, ty někam jedeš?“ zeptala se zmateně a taška se snídaní jí klesla k boku. „Vždyť jsi říkal, že dneska odpoledne půjdeme vybírat ty kachličky do nové koupelny.“
Opřel jsem se o pelest postele a klidně si zapnul chytré hodinky. „Ne, Leni, nepůjdeme. Já vlastně odcházím úplně. Zjistil jsem, že se k sobě prostě nehodíme a já teď nutně potřebuju trochu víc prostoru pro sebe.“
Trvalo jí asi třicet vteřin, než si v hlavě spojila to, co se stalo přesně před čtrnácti dny. Tehdy totiž seděla v bance a podepsala spotřebitelský úvěr na rovných šest set tisíc korun. Peníze hned ten samý den odešly z jejího nového účtu rovnou na ten můj, abych mohl obratem doplatit všechny svoje staré resty. Kreditky, nevýhodný leasing na auto, spotřebáky na elektroniku a pár dalších hloupostí z dřívějška.
„Počkej, ty se se mnou jako teď rozcházíš? A co ta obrovská půjčka?“ hlas jí okamžitě vystřelil o oktávu výš a loupáky se vysypaly na koberec. „Vždyť to mělo být na to, abychom vyčistili tvoje registry a mohli si hned na jaře vzít společnou hypotéku na ten dům!“
Byla to přece tvoje svobodná volba
Přešel jsem k oknu a lhostejně se podíval dolů na ulici, kde už na mě blikal objednaný taxík. „Hypotéka by nám stejně nakonec nevyšla, Leni. A ta půjčka? Tu sis přece brala ty, je celá napsaná jenom na tvoje jméno. Byla to tvoje svobodná volba, nikdo ti nedržel pistoli u hlavy.“
Celý tenhle plán se zrodil vlastně úplně nenápadně asi před půl rokem. Dělám obchoďáka v jedné větší firmě a rád si užívám život na úrovni. Značkové hadry, drahé večeře, víkendy na horách. Jenže na to můj plat občas nestačil, tak jsem to lepil přes rychlé půjčky. Naskákalo to neskutečně rychle a úroky mě začaly brutálně dusit.
Lenka byla ideální partie. Hodná, obětavá zdravotní sestřička, co měla absolutně čistý bankovní rejstřík a sklony zachraňovat lidi kolem sebe. Dlouho jsem do ní hučel, jak moc chci zakotvit a budovat rodinné hnízdo. Vymyslel jsem srdceryvnou historku o tom, jak mi bývalá přítelkyně nasekala dluhy za mými zády a já teď kvůli tomu nemůžu žádat o žádný normální úvěr pro nás dva. Spolkla to i s navijákem.
Pamatuju si přesně ten večer, kdy nakonec s půjčkou souhlasila. Cestou z práce jsem jí koupil obrovskou kytici rudých růží za patnáct stovek a uvařil jí luxusní večeři. Ty peníze za kytku mě tehdy docela bolely, protože jsem byl zrovna úplně švorc a musel jsem si na ně půjčit od kolegy. Když se na mě u stolu dívala těma svýma velkýma dojatýma očima, na vteřinu mě píchlo u žaludku, že to na ni šiju takhle natvrdo. Ale pak jsem si vzpomněl na ty dvě čerstvé exekuční výzvy, co mi zrovna ležely v kapse u bundy. Lítost byla hned pryč. Nalil jsem jí další skleničku drahého vína a nechal ji odsouhlasit předschválený limit v bankovní aplikaci. Byla to nejlepší investice v mém životě.
Lenka najednou v ložnici udělala krok vpřed a postavila se přímo mezi mě a dveře na chodbu. Oči jí těkaly, hrudník se jí rychle zvedal a začala si nervózně mnout ruce.
„To snad nemyslíš vážně, Tome. Já tě odsud nenechám jen tak odejít. Okamžitě mi ty peníze pošleš zpátky!“ křičela a z očí jí začaly téct velké slzy. „Tohle je normální cílený podvod! Zavolám na tebe hned teď policii. Mám v telefonu všechny tvoje zprávy, kde jsi mě o ty peníze prosil!“
Popadl jsem tašku přes rameno a udělal sebevědomý krok k ní. „Klidně jim zavolej, Leni. Co jim asi tak řekneš? Že jsi dospělá, svéprávná třicetiletá ženská, která podepsala v bance úvěrovou smlouvu a pak mi ty peníze naprosto dobrovolně poslala na účet s poznámkou ‚dar‘? Banka zkoumala tvoji bonitu, ne moji. Právně a papírově je to naprosto čistý.“
„Ale ty jsi mi sliboval, že to budeme splácet napůl! Mám na to svědky, říkal jsi to u našich na nedělním obědě!“ namítla a vytáhla z kapsy nemocniční haleny mobil. Třesoucími se prsty začala okamžitě vytáčet číslo svojí starší sestry, která dělá někde na finančním úřadě. „Ségra má známého právníka. Tohle je jasné bezdůvodné obohacení. Vymáčknu to z tebe do poslední pitomé koruny, i kdybych tě měla zničit!“
Smlouvy se nečtou srdcem
Zasmál jsem se a nechal ji, ať to číslo klidně vytočí. „Leni, nebuď směšná. Ty peníze už na mém účtu dávno nejsou. Zaplatil jsem s nimi ten samý den všechny svoje závazky institucím. Neexistuje jediný papír, kde bych se ti zavázal, že ti budu něco pravidelně splácet. Byla jsi prostě jenom štědrá přítelkyně, která mi chtěla pomoct do začátku. Za to se nezavírá.“
Ségra jí to v telefonu samozřejmě zvedla a Lenka na ni začala okamžitě chrlit nesouvislé věty o tom, že jsem ji okradl, zničil a chci zdrhnout. Její sestra na druhém konci drátu jen nevěřícně lapala po dechu a radila jí, ať mě hlavně nepouští z bytu, zamkne bezpečnostní dveře a sebere mi klíče.
„V pondělí naklušu k vám do firmy a řeknu tvýmu šéfovi, co jsi zač!“ ječela Lenka a jednou rukou se mě snažila chytit za bundu. „Udělám ti takovou ostudu, že tě vyrazej na hodinu a nevezmou tě ani k popelářům!“
„Šéf to o mně už dávno ví. Sám se teď drsně rozvádí a obírá manželku o půlku firmy přes bílé koně,“ usmál jsem se na ni s ledovým klidem. „Ten mi tak akorát pogratuluje, že jsem z toho našeho vztahu vyvázl bez dluhů.“
Jemně, ale naprosto nekompromisně jsem jí sundal ruku ze své bundy a odstrčil ji od futer. Vůbec nekladla větší fyzický odpor, jen tam stála s mobilem u ucha a zírala na mě, jako bych byl úplně cizí člověk.
Prošel jsem předsíní, vzal si ze stolku svoje klíče od auta a obul si nové značkové tenisky. Ty staré už byly docela okopané, tak jsem si včera odpoledne udělal radost z toho, co mi na účtu ještě zbylo po zaplacení dluhů.
Lenka vyběhla za mnou na chodbu. Oči měla úplně podlité krví a vypadala, že se každou chvíli zhroutí přímo na dlažbu. Najednou úplně změnila taktiku. Přestala vyhrožovat soudy a přešla do toho nejzoufalejšího prošení.
„Tome, prosím tě, nedělej mi to,“ chytila mě za rukáv a klesla na kolena. „Já z obyčejného platu sestry nemůžu splácet dvanáct tisíc měsíčně dalších sedm let. Vždyť mi nezbyde ani na tenhle nájem! To mě chceš fakt nechat skončit někde na ubytovně? Vždyť jsme se měli rádi a plánovali rodinu!“
„Plánovali, no. Ale plány se mění,“ setřásl jsem její ruku a zmáčkl tlačítko přivolání výtahu. „Budeš si muset vzít asi nějaké noční služby navíc, nebo si najít štědrého spolubydlícího. Ber to prostě jako hodně drahou životní lekci o tom, komu máš věřit.“
Zabouchl jsem za sebou dveře výtahu. Dole už na mě čekal taxikář. Hodil jsem tašky do kufru a s naprostým klidem se usadil na zadní kožené sedadlo. Cestou na nádraží mi na mobilu píplo asi patnáct zpráv. Od Lenky, od její sestry, dokonce i od její ubrečené matky. Všechny jsem je jen letmo projel, s úsměvem je označil jako přečtené a celou tu jejich hysterickou rodinku zablokoval na všech sociálních sítích i v telefonu.
Následující týdny se mě sice ještě snažil nahánět nějaký jejich zoufalý advokát přes maily, ale přesně jak jsem od začátku předpokládal, neměli v ruce vůbec nic. Žádná podepsaná směnka, žádná ověřená smlouva o půjčce mezi námi dvěma. Jen a pouze její podpis na obrovském úvěru u banky a moje naprosto čisté konto v registrech dlužníků. Asi po měsíci ty jejich chabé pokusy o kontakt úplně utichly. Pravděpodobně jim došlo, že na vleklou právní bitvu, kterou by beztak prohráli, prostě nemají další peníze.
Sedím teď na zahrádce luxusního baru přímo v centru Prahy a pomalu upíjím skvěle vychlazený gin s tonikem. Jarní sluníčko už příjemně hřeje do tváří a já si na novém telefonu zrovna procházím last minute nabídky exotických zájezdů.
Palcem přejedu po displeji a bez váhání kliknu na tlačítko rezervovat letenku na Mauricius.
