Článek
Původně jsem mu chtěla koupit hodinky.
Pak jsem zjistila, kolik stojí hodinky, které by čtyřicetiletý muž skutečně nosil, a rozhodla se, že vzpomínky jsou hodnotnější.
A hlavně levnější.
Vytáhla jsem ze skříně krabice s fotografiemi.
Máme jich neuvěřitelné množství.
V době, kdy se fotilo na film, jsem fotografovala všechno. Vánoce, narozeniny, chalupu, dovolené, první školní den, lyže, děti v bazénu, děti před bazénem, děti s nanukem, děti bez nanuku a také množství památek, o kterých dnes vůbec nevím, co jsou zač.
Mladším lidem dnes asi připadá zvláštní, že člověk něco vyfotil a několik dní netušil, co na fotografii bude.
Film se odnesl do fotolabu a čekalo se.
Z šestatřiceti snímků bylo několik rozmazaných, někdo měl zavřené oči a alespoň na jednom byl prst.
Přesto se nic nemazalo.
Ani to nešlo.
Proto máme dodnes fotografie vlastních palců, cizích lidí přecházejících před objektivem a jednu celou sérii z dovolené, na které manželovi někdo uřízl vršek hlavy.
Začala jsem rokem, kdy se syn narodil.
Tady je v zavinovačce.
Tady ho drží manžel.
Tady babička.
Tady dědeček.
Tady zase manžel.
Já nikde.
Našla jsem jednu fotografii z porodnice.
Sedím na posteli v nemocniční košili a vypadám, jako bych několik dní nespala.
Což jsem také několik dní nespala.
Prohlédla jsem si ji a odložila ji stranou.
Do slavnostního alba jsem původně plánovala fotografie, na kterých lidé vypadají dobře.
To byla druhá chyba.
Pokračovala jsem prvními Vánocemi.
Syn pod stromkem.
Manžel se synem.
Babička se synem.
Dědeček se synem.
Pes.
Stromeček samotný.
Dokonce máme fotografii kapra ve vaně.
Matka dítěte nikde.
Říkala jsem si, že to bude náhoda.
Nebyla.
V krabici označené JUGOSLÁVIE 1989 jsem našla přes sto fotografií.
Děti na pláži.
Manžel ve vodě.
Děti s nafukovacím krokodýlem.
Manžel u auta.
Apartmán.
Moře.
Místní kočka.
Tři fotografie nějaké lodě.
A několik záběrů skal, které jsem zřejmě považovala za natolik zásadní, že jsem na ně obětovala drahý film.
Na jediné fotografii jsem byla já.
Stála jsem u stanu v jednodílných plavkách, v jedné ruce hrnec, ve druhé utěrku.
Vlasy jsem měla přilepené k hlavě a podle výrazu jsem nejspíš právě někomu vysvětlovala, že oběd nebude za pět minut.
„Výborně,“ řekla jsem nahlas.
„Tak takhle si mě budou pamatovat.“
Pes se na mě podíval.
Současný pes.
Ne ten z fotografií.
Za ty roky se v rodinných albech vystřídali tři.
Všichni jsou vyfocení lépe než já.
Večer jsem zavolala kamarádce Janě.
„Jsi na rodinných fotkách?“
„Cože?“
„Na starých. Z dovolených.“
„No asi ano.“
„Podívej se.“
Druhý den volala.
„Ty potvoro.“
„Co?“
„Nejsem tam.“
Ukázalo se, že máme úplně stejný problém.
Jana měla sedm alb z dětství svých synů.
Byli tam synové, její muž, rodiče, tchán, tchyně, psi, kočka a několikrát soused, který s nimi jezdil na chatu.
Jana skoro vůbec.
„No jo,“ řekla. „Já přece fotila.“
Přesně.
V každé rodině býval někdo, kdo měl na starosti fotografie.
U nás jsem to byla já.
Fotoaparát jsem nosila v kabelce. Kupovala filmy, nechávala je vyvolávat a doma fotografie třídila.
Když děti stály před hradem, postavila jsem je vedle sebe.
„Usmějte se.“
Když sfoukávaly svíčky:
„Počkej, ještě jednou.“
Když manžel chytil rybu:
„Drž ji výš.“
Když někdo namítal, že už nechce další fotografii, tvrdila jsem, že jednou bude rád.
Měla jsem pravdu.
Jen mi nenapadlo, že jednou bych mohla chtít vidět také sebe.
Dostala jsem se ke Krkonoším z roku 1994.
Synovi bylo osm, dceři jedenáct.
Děti na saních.
Děti před chatou.
Manžel s lyžemi.
Manžel s dětmi.
Děti u sněhuláka.
Pak jsem našla jednu fotografii celé rodiny.
Někdo cizí nás musel vyfotit před chatou.
Stáli jsme tam všichni čtyři.
Měla jsem péřovou bundu v barvě, kterou bych dnes nazvala dopravní oranžovou. V devadesátých letech měla zřejmě jiný název a byla módní.
Na hlavě čepici.
Žádný make-up.
A smála jsem se.
Bylo mi třicet tři.
Dívala jsem se na tu fotografii dost dlouho.
Samozřejmě vím, že mi kdysi bylo třicet tři.
Jenže vědět to je něco jiného než se na sebe ve třiatřiceti podívat.
Pamatuji si, že jsem se tehdy nechtěla fotit.
Po Vánocích jsem podle svého mínění strašně přibrala a v té bundě jsem si připadala obrovská.
Dnes jsem se na fotografii podívala a viděla mladou ženskou.
A bunda byla obrovská.
Ne já.
Začala jsem procházet alba úplně jinak.
Album pro syna šlo stranou.
Hledala jsem sebe.
Na narozeninách dcery jsem seděla na samém kraji fotografie s tácem chlebíčků.
Na chalupě věšela prádlo.
Na zahradě klečela u záhonu.
V Itálii jsem seděla u stolu s plnou pusou.
Na jedné fotografii z oslavy jsem měla zavřené oči.
Na další byl vidět jen můj bok.
Kupodivu jsem měla radost i z těch špatných.
Manžel přišel do pokoje.
„Co děláš?“
„Hledám se.“
Rozhlédl se po stole.
„A kde ses ztratila?“
Ukázala jsem mu fotografie.
Chvíli je procházel.
„No jo. Ty jsi vždycky fotila.“
„A tebe nenapadlo někdy vyfotit mě?“
Byla to nespravedlivá otázka a oba jsme to věděli.
Manžel začal lovit v krabici.
„Ale já tě fotil.“
Vytáhl jednu fotografii.
Byla jsem na ní zezadu.
„Skvělý.“
Na druhé jsem měla zavřené oči.
„Tahle je hezká.“
„Mám zavřené oči.“
„To nevadí.“
Muži na fotografiích vidí jiné věci než ženy.
Já vidím dvojitou bradu, špatné vlasy a břicho.
Manžel vidí „dobrou fotku“.
Možná jsou šťastnější.
Album pro syna jsem dokončila asi o týden později.
Dala jsem do něj jeho první koupání, školku, první kolo, školu v přírodě, lyže, pubertu i maturitu.
A tentokrát jsem tam úmyslně dala několik fotografií, na kterých jsem já.
Dokonce i Jugoslávii s hrncem.
Původně jsem ji chtěla vyřadit.
Pak jsem si řekla, že přesně tak ta dovolená vypadala.
Já vařila.
Manžel stavěl stan a opravoval všechno, co se rozbilo.
Děti se koupaly.
Pokud bych dala do alba jen fotografie, na kterých jsme všichni čistí, opálení a usměvaví, nebyla by to naše dovolená.
Byl by to katalog cestovní kanceláře.
Na narozeninách jsme album vytáhli po večeři.
Syn se smál.
Děti nevěřily, jak jsme vypadali.
„Tati, tys měl knír?“
„To měl tehdy každý.“
Neměl.
Když jsme se dostali k Jugoslávii, syn ukázal na můj hrnec.
„Ten si pamatuju.“
„Ten hrnec?“
„Jo.“
„A co jsem v něm vařila?“
Přemýšlel.
„Něco hnědýho.“
Takže jestli jsem doufala, že děti budou vzpomínat na moje domácí speciality, mohla jsem si to rovnou odpustit.
Dcera mezitím začala procházet další alba.
Po chvíli řekla:
„Mami, ty tam fakt skoro nejsi.“
„Já vím.“
„Proč?“
„Protože jsem fotila.“
Dcera vzala telefon.
„Tak se postavte.“
„Kam?“
„S tátou.“
Postavili jsme se vedle sebe.
Automaticky jsem si upravila vlasy.
„Počkej, já vypadám hrozně.“
Dcera telefon sklopila.
„Mami.“
Zarazila jsem se.
Přesně tohle jsem dělala celá léta.
Nebudu se fotit, protože nemám make-up.
Protože mám tlusté ruce.
Protože mám divné vlasy.
Protože jsem unavená.
Protože někdy později budu vypadat lépe.
To „později“ je nebezpečná věc.
Člověk se jednoho dne podívá na fotografii, kterou před třiceti lety nesnášel, a říká si, co mu na sobě tehdy vlastně vadilo.
„Tak dobře,“ řekla jsem.
Dcera nás vyfotila.
Na první fotografii jsem se tvářila strnule.
Na druhé měl manžel zavřené oči.
Na třetí jsme se rozesmáli, protože už nás to nebavilo.
Ta byla nejlepší.
Ne proto, že bych na ní vypadala nejlépe.
Spíš jsme to byli my.
Od té doby se fotím o něco víc.
Ne pořád.
Rozhodně jsem nepropadla selfie a nepotřebuji dokumentovat každý oběd.
Navíc pořád nechápu lidi, kteří se vyfotí v koupelně před zrcadlem a pak za sebe ještě pečlivě naaranžují ručníky.
Ale když někam jedeme s rodinou, občas někomu podám telefon.
„Vyfoť mě taky.“
Ze začátku mi to připadalo ješitné.
Teď už ne.
Letos jsme byli všichni na chalupě.
Děti, jejich partneři, vnoučata, psi.
Mám fotografii celé rodiny u stolu.
Manžel se zrovna nedívá do objektivu.
Vnuk má v puse kus rohlíku.
Já mám brýle na hlavě a v ruce utěrku.
Utěrku mám zřejmě na většině důležitých rodinných událostí.
Tentokrát jsem ji ale nesmazala.
Když jsem totiž probírala staré fotografie, došlo mi ještě něco.
Na většině z nich sice nejsem vidět.
Ale skoro u každé přesně vím, kde jsem byla.
Stála jsem kousek před nimi.
S fotoaparátem u oka.
Říkala jsem dětem, aby chvíli vydržely.
Manželovi, aby se podíval sem.
Někomu jsem držela bundu.
Někomu utírala pusu.
Možná jsem zrovna stavěla na vařič ten slavný hrnec s něčím hnědým.
Takže v těch fotografiích vlastně jsem.
Jen ne na papíře.
Minulý týden jsme byli s manželem na výletě.
U vyhlídky stál mladý pár.
Požádala jsem dívku, jestli by nás nevyfotila.
Udělala asi šest snímků.
Na jednom mám zavřené oči.
Manžel tvrdí, že je hezký.
Tentokrát jsem ho nesmazala.
Kdybych totiž čekala pouze na fotografie, na kterých vypadám dokonale, mohly by moje děti za dalších čtyřicet let zase zjistit, že jejich matka nikde nebyla.
A byla.
Většinou s fotoaparátem.
Občas s hrncem.
A podle všeho velmi často s utěrkou.
