Článek
Pečlivě jsem skládala hedvábnou halenku do svého nového skořepinového kufru. Zlatavá barva tkaniny se jemně třpytila v teplém světle ložnice a mně zbývalo zabalit už jen kosmetiku. Let do Dubaje mi odlétal za necelé čtyři hodiny. Měla jsem v plánu si dát na letišti v salonku skleničku prosecca a prostě na celý měsíc vypnout.
Dveře od ložnice se rozletěly, až klika narazila do omítky. Tomáš stál v prahu, byl rudý vzteky a v ruce drtil svůj telefon. Oči mu těkaly od mého otevřeného kufru k displeji a zpátky.
„Kde je těch dvě stě padesát tisíc?!“ zařval na celou chodbu, až se náš pes krčil pod gaučem v obýváku. „Kateřino, co jsi s tím udělala? Zmizely z toho spořicího účtu na střechu!“
Zaklapla jsem víko kufru a zapnula zip. „Zaplatila jsem si dovolenou, Tome. A zbytek jsem si převedla na svůj soukromý účet, abych tam měla nějaké kapesné na nákupy.“
Zíral na mě s otevřenou pusou. Takhle vytočeného jsem ho ještě neviděla. Ten spořicí účet byl jeho modla, odkládal si tam prémie z práce, aby mohl příští rok nechat postavit nad garáží novou pracovnu. Byl na to hrozně pyšný.
Drahé polštáře
„Ty ses úplně zbláznila. To byly moje peníze z projektu!“ udělal krok ke mně a začal divoce máchat telefonem. „Okamžitě to pošleš zpátky. Hned teď přede mnou otevřeš bankovnictví a vrátíš to, nebo volám policii. Tohle je normální krádež.“
Došla jsem k toaletnímu stolku a začala si házet do taštičky krémy a řasenku. „Neudělám to. A mimochodem, jmenuju se Kateřina, takže na mě přestaň řvát. Měl sis pamatovat, s kým žiješ, než jsi ze mě před vaším ředitelem udělal tupou fiflenu.“
Byla to pravda. Minulý pátek na rautu stál se svými kolegy z IT a vykládal jim, že moje práce interiérové designérky je jen hraní s barvičkami. Prý zatímco on vydělává skutečné peníze, já jen přesouvám polštáře a utrácím za drahé kafe. Všichni ti jeho umaštění kamarádi se tomu hrozně smáli.
„Kvůli jednomu vtipu mi ukradneš čtvrt milionu?!“ Tomášovi přeskočil hlas do vysoké fistule. „To nemůžeš! Vždyť k tomu účtu ani nemáš dispoziční právo, to je můj osobní účet!“
Zastavila jsem se a usmála se na něj. „Neměla. Ale včera večer, když jsi usnul u televize s odemčeným telefonem na břiše, jsem si ho tam přidala. Povolení přes SMS přišlo hned a otisk prstu jsi mi tam nechal nastavit už loni, abych mohla platit rohlíky a nákupy domů.“
Tomáš neřekl nic. Jen rychle vytočil číslo a dal si telefon na hlasitý odposlech. Prsty se mu třásly, když mačkal jedničku a pětku a osmičku. Rozhodl se hrát drsňáka.
„Policie České republiky, tísňová linka,“ ozval se z reproduktoru unavený mužský hlas.
„Dobrý den, chci nahlásit krádež,“ vyhrkl Tomáš okamžitě a zíral na mě s neskrývanou nenávistí. „Moje manželka mi právě nelegálně převedla dvě stě padesát tisíc korun z mého účtu a snaží se odjet ze země.“
„Rozumím. Máte zúžené společné jmění manželů, pane?“ zeptal se dispečer naprosto klidně, jako by to řešil desetkrát denně.
Tomáš znejistěl. „Ne, nemáme. Ale ten účet je vedený jen na moje jméno. Ty peníze jsem vydělal já.“
Ozvalo se tiché zasmání, nebo to možná bylo jen odfrknutí do mikrofonu. „Jestli nemáte předmanželskou smlouvu, jsou ty peníze společné, pane. Tohle je občanskoprávní spor. Policie do toho zasahovat nemůže. Zkuste se s manželkou dohodnout, nebo kontaktujte právníka.“ Dispečer se rozloučil a zavěsil.
Výlet za všechny prachy
Místností se rozhostilo ticho, přerušované jen pípáním venku na ulici. To už dorazil můj objednaný odvoz na letiště. Vzala jsem si kabelku a hodila přes ni trenčkot.
„Slyšel jsi ho,“ řekla jsem a popadla madlo kufru. „Zákon je zákon. Z peněz ve společném jmění si můžu koupit letenku zrovna tak jako ty cihly na tu tvoji vysněnou garáž. Urážet mě se prostě nevyplácí.“
Tomáš mi skočil do cesty. Postavil se přímo mezi mě a dveře z ložnice. Rozkročil se a ruce zatnul v pěst. „Ty nikam nepoletíš. Ty peníze nedostanu zpátky, jestli odletíš. Zavolám do té cestovky a stornuju to.“
„Je to napsané na moje jméno a zaplacené z mé kreditky. Ty jim nemáš co stornovat,“ odpověděla jsem a zkusila ho obejít.
Chytil můj kufr za boční ucho a trhnul s ním zpátky k sobě, až jsem málem upadla. „Zůstaneš tady! Tohle nevyřešíš tím, že utečeš do nějakého resortu!“
Narovnala jsem se. Sáhla jsem do kapsy trenčkotu a vyndala svůj mobil. „Jestli mě ještě jednou zkusíš fyzicky zastavit, zavolám na tu linku 158 já. A nahlásím domácí násilí. Mám už v telefonu zapnuté nahrávání, Tome. Chceš si to vyzkoušet?“
Zůstal stát jako opařený. Věděl moc dobře, že bych to udělala. V práci měl zrovna před povýšením na vedoucího oddělení a jakýkoliv skandál by ho okamžitě potopil. Povolil sevření na mém kufru a udělal malý krok stranou. Ruce mu bezmocně klesly podél těla.
Prošla jsem kolem něj. Na chodbě stál jeho oblíbený fíkus, který si piplal už od vysoké školy. Hlínu měl úplně vyschlou, jak na něj Tomáš poslední dny kašlal. Vzala jsem z poličky napůl plnou láhev s minerálkou a celou ji do toho květináče vylila. Ať mu to úplně neuvadne, než se z cest vrátím.
Pak jsem mu z věšáku sebrala jeho drahá sluchátka s potlačením hluku. Na tu dlouhou cestu letadlem se budou hodit mnohem víc mně než jemu v prázdném domě.
Řidič mi pomohl naložit kufr do zavazadlového prostoru černého Superbu. Zapadla jsem do pohodlné zadní sedačky a zabouchla dveře. Tomáš stál v okně obýváku a zíral ven, přímo na mě. Auto se plynule rozjelo a já si odemkla displej telefonu. Otevřela jsem aplikaci místního duty-free obchodu, našla tu kabelku od Prady, co jsem si vyhlédla už v zimě, a rovnou ji zarezervovala k vyzvednutí.
