Článek
Můj budík zvoní přesně v devět. Dřív nevstávám, pro mě to prostě nemá smysl a nikam nespěchám. Dám si silnou kávu, horkou sprchu, obléknu čistou černou košili a vyrazím do svého salonu v centru Brna. Jsem kadeřník, ale ne ten z nákupáku, co vás ostříhá strojkem za pětikilo, zatímco vedle řve cizí děcko v hračkářství.
Dělám složité barvy, balayage, airtouch a kompletní proměny. Moje klientky jsou většinou manažerky, paničky místních podnikatelů nebo holky, co si na můj termín šetří i půl roku. Účtuju si od čtyř do osmi tisíc za hlavu podle náročnosti. A hned u vstupu mám na obřím zrcadle takovou malou, elegantní cedulku.
Stojí tam jasně: „Přijímáme pouze hotovost“. Není to proto, že bych byl technologicky pozadu nebo neuměl ovládat chytré hodinky. Je to čistě proto, že striktně odmítám živit tenhle stát. Proč bych měl odvádět DPH a daň z příjmu v plné palbě?
Aby si z mých vydřených peněz někdo nahoře kupoval limuzíny nebo dotoval nesmysly? Já stojím deset hodin denně na nohou. Dýchám toxické výpary z peroxidu a poslouchám ty jejich nekonečné ufňukané kecy o nevěrných manželech a nevděčných dětech. Každá koruna, kterou mi ty ženské dají do ruky, je prostě moje. Terminál mi prý „zrovna včera spadl a čekám na technika“. Tuhle oblíbenou pohádku vyprávím už třetím rokem a pořád funguje.
Kolem poledne mi začalo hrozně kručet v břiše, tak jsem si objednal oběd přes jednu známou doručovací aplikaci. Dorazil s tím nějaký mladý kluk na elektrokole. Venku zrovna lilo jako z konve, on byl úplně durch mokrý a brýle měl beznadějně zamlžené. Vytahoval tu rozmočenou papírovou tašku s mým drahým sushi a ruce se mu klepaly zimou.
V tu chvíli mi ho přišlo fakt hrozně líto, vypadal jako zbitý pes. Vytáhl jsem z kapsy zmačkanou pětistovku, a i když jídlo stálo dvě stě, vrazil jsem mu to rovnou do ruky. „Drobný si nech, chlape, a kup si nějakej horkej čaj,“ řekl jsem mu a poplácal ho po rameni. Kluk se rozzářil, jako bych mu právě zachránil život.
Hned jsem ten krátký záblesk lidskosti ale setřásl. Uvědomil jsem si, že nebýt mého skvělého systému neplacení daní, asi bych si takovou charitu před dveřmi nemohl jen tak dovolit. Zapadl jsem zpátky do tepla salonu a začal si chystat barvicí misky.
Ve dvě odpoledne dorazila Silvie, moje dlouholetá klientka. Je to typická korporátní dračice na vysoké pozici. Podpatky jí sebevědomě klapaly po dlažbě, v jedné ruce svírala nejnovější iPhone a ve druhé obří koženou kabelku. Chtěla kompletní zesvětlení a tónování dorůstajících odrostů, což je u mě práce na dobré čtyři hodiny. Usadil jsem ji do pohodlného koženého křesla, nalil jí plnou skleničku chlazeného prosecca a pustil se do díla.
Patlal jsem jí na hlavu agresivní odbarvovač, balil tenké prameny do alobalu a trpělivě poslouchal, jak se rozčiluje nad neschopností svých podřízených. Přikyvoval jsem, usmíval se na ni do zrcadla a dělal jí poslušného psychologa. To k mojí přeceněné profesi holt patří. Po třech hodinách a dvou dalších skleničkách bublinek jsme se přesunuli k mycímu boxu.
Vlasy dostaly nádherný platinový nádech s ledovým odleskem, přesně jak to chtěla. Vyfoukal jsem jí to přes kulatý kartáč do dokonalých objemných vln. Byla absolutně nadšená. Prohrabovala si vlasy dlouhými prsty s dokonalou manikúrou a dělala si selfíčka už u mě v křesle.
Stát ti melír neudělá
„Tak co jsem dlužná, zlato?“ zeptala se s úsměvem a začala lovit v té své bezedné značkové tašce. „Bude to šest tisíc pět set, Silvinko,“ oznámil jsem klidně a začal sklízet použité sponky z pultu.
Vytáhla z peněženky firemní zlatou kartu a mávla s ní ležérně směrem ke mně. Ukázal jsem prstem na zrcadlo s tou mojí malou cedulkou. „Bohužel, terminál nám včera zase odešel. Jenom hotovost.“ Silvie se okamžitě zastavila. Spokojený úsměv jí okamžitě spadl z tváře.
„Děláš si srandu? Já u sebe nenosím ani korunu v papíru. A navíc na to potřebuju fakturu na firmu, dávám si to do nákladů jako reprezentaci.“ Opřel jsem se lokty o pult a pobaveně si založil ruce. „Faktury bohužel nevystavuju, nejsem účetní. A hotovost je tu podmínkou, mám to napsané hned u dveří, takže jste si to mohla přečíst předem.“
Silvie zrudla vzteky. „To jako nemyslíš vážně. V dnešní době nemá terminál už jenom zloděj na tržnici. Tohle je naprosto jasný krácení daní. Víš, že tě můžu do minuty nahlásit na finančák?“ Zvýšila hlas, až jí přeskočilo. Dvě další klientky, které zrovna obsluhovala moje kolegyně na druhé straně místnosti, se po nás překvapeně ohlédly. Silvie zřejmě spoléhala na to, že mě veřejná ostuda a nátlak donutí couvnout. Křičela něco o České obchodní inspekci a o tom, že je to nelegální byznys.
Dokonce vytáhla svůj telefon a začala si ostentativně fotit moji prázdnou kasu na stole. „Klidně si foťte, světla tu máme dobré,“ pokrčil jsem rameny a dál se nepřestával usmívat. „Ale nejbližší bankomat je hned naproti přes ulici.“
Moje židle, moje pravidla
„Nikam nejdu v tomhle hnusném dešti!“ vyštěkla a dupla podpatkem. „Pošlu ti to prostě okamžitou platbou na účet, dej mi sem hned QR kód.“ „Nemám žádný firemní účet,“ zalhal jsem jí do očí s naprostým klidem mistra světa. „A svůj soukromý vám rozhodně nedám. Hotovost, nebo to budeme muset řešit jinak.“
Silvie do mě doslova bodala pohledem. Začala vyhrožovat, že prostě odejde bez placení a ať si to klidně dám k soudu, jestli chci být takhle tvrdohlavý. Že prý bez platné účtenky nemám nárok vůbec na nic. Její bezmocná drzost mě neuvěřitelně bavila. Vůbec netušila, s kým právě hraje tuhle partii.
„Můžete samozřejmě odejít,“ řekl jsem pomalu a hodně nahlas, aby to jasně slyšel úplně celý salon. „Ale nezapomeňte, že mám v telefonu detailní fotky vašich zničených, flekatých vlasů předtím, než jste sem ráno přišla. A termín u mě je privilegium, ne právo.“
Nahnul jsem se k ní blíž přes pult, aby cítila můj drahý parfém. „Jestli teď odejdete, letíte trvale z databáze. Už nikdy vás nevezmu. A víte moc dobře, že ke mně se čeká půl roku a nikdo v tomhle městě vám tu ledovou platinu neudělá tak precizně jako já. Chcete chodit odteď do kadeřnictví na sídliště k nějaké učnici? Prosím, dveře jsou tamhle.“
Tohle zabralo dokonale. Silvie moc dobře věděla, že mám stoprocentní pravdu. Její perfektní image pro ni byla naprosto vším. Zkusila ještě jeden chabý útok a dožadovala se zavolání majitele celého salonu. Oznámil jsem jí suše, že si židli jen pronajímám a jsem výhradně svým vlastním pánem. Skousla si ret tak silně, až jí zbělel. Bylo vidět, jak v ní bublá vztek, ale zároveň jí došlo, že bez mých rukou bude za pár měsíců vypadat jako vypelichaný pudl.
„Jsi neskutečnej arogantní hajzl,“ procedila nenávistně mezi zuby. „Já vím. A taky bezkonkurenčně nejlepší kadeřník v Brně. Ten bankomat je u lékárny,“ ukázal jsem prstem přes výlohu ven do deště.
Vzala si naštvaně deštník ze stojanu a vyrazila ven. Trvalo jí to asi deset nekonečných minut. Když se vrátila, její čerstvě vyfoukané vlasy už trochu zplihly jarním vlhkem. Hodila mi na recepční pult sedm zmuchlaných tisícových bankovek. Ruka se jí jemně třásla ponížením. Nechal jsem ty peníze chvíli ležet na dřevěné desce, jen tak pro vizuální efekt.
Pak jsem v naprostém klidu odpočítal jednu pětistovku z vlastní kapsy a podal jí ji zpátky. Z ruky mi ji doslova vytrhla. Sbalila si ten svůj předražený kabát a vyrazila rychlým krokem ke dveřím. Ani nepozdravila.
„Těším se na vás za tři měsíce na odrosty, Silvinko!“ zavolal jsem za ní vesele. Dveře salonu hlasitě práskly. Kolegyně u vedlejšího zrcadla na mě jen pobaveně mrkla do odrazu. Zná mě už moc dobře. Zná tenhle můj oblíbený systém.
Zastrčil jsem ty papírové tisícovky hluboko do kapsy u černých džínů. Příjemně a teple to tam zašustilo. Vzal jsem do ruky smeták a začal v klidu zametat Silviiny odstřižené konečky z drahé dlažby. Večer, po zavíračce, jsem se zavřel v zadní místnosti a otevřel svou skrytou plechovou kasičku. Přepočítal jsem dnešní tržbu. Šest klientey, dvacet šest tisíc v čistém na ruku.
Srovnal jsem bankovky hezky podle hodnoty, uhladil jim rohy a silnou gumičkou je přicvakl k tlustému svazku z celého týdne. Zamknul jsem salon na dva západy a vyšel do tmavé večerní ulice.
