Článek
Veroniku jsem potkala před třemi lety v naší HR agentuře v Pardubicích. Byla to ta holka, co vždycky přinese do kanclu domácí bábovku a pamatuje si narozeniny úplně všech. Já dělala nábory ajťáků a ona se starala o papíry. Byla drobná, měla takové ty neposedné zrzavé vlasy a smála se nahlas. Fakt jsem do ní byla blázen.
Problém byl v tom, že Verča měla Adama. Adam byl architekt. Nosil roláky, jezdil v hybridním Volvu a koupil jim obrovský prosvětlený byt s terasou, kde si Verča pěstovala bylinky. Byli takový ten dokonalý pár z katalogu na hypotéky.
V listopadu jsme s Verčou jely samy dvě na prodloužený wellness víkend do Jeseníků. Adam měl nějakou konferenci, tak mi to zaplatila jako dárek k mým osmadvacetinám. Ležely jsme v hotelovém pokoji v županech, pily už třetí lahev prosecca a probíraly všechno možné.
Když se zvedla, že půjde do koupelny, chytila jsem ji za ruku. Prostě jsem to riskla. Přitáhla jsem si ji k sobě a políbila ji.
Verča úplně ztuhla. Odtáhla se ode mě tak rychle, až převrhla skleničku na nočním stolku. Víno se vsakovalo do bílého koberce a ona na mě zírala vykulenýma očima.
„Báro, co blázníš?“ vyhrkla a stáhla si župan pevněji k tělu. „Vždyť víš, že si v létě beru Adama. Jsi moje nejlepší kamarádka. Já tě mám ráda jako sestru, ale tohle fakt ne.“
Její hlas zněl tak hrozně zklamaně a lítostivě. Sehnula se, vzala ručník a začala to víno drhnout z koberce. Pak ke mně přišla, jemně mě pohladila po vlasech a přikryla mě dekou. „Vyspi se z toho, jo? Ráno to nebudeme řešit.“
V tu vteřinu mě píchlo u srdce. Fakt jsem cítila takový ten nával absolutní něhy. Byla tak hodná. Chtěla jsem se jí omluvit, říct, že mi to ulítlo a že mi na ní záleží. Jenže pak jí pípl mobil. Rozsvítil se displej a tam zpráva od Adama: Miluju tě, zrzku. Už ať jsi doma v naší posteli. Verča se nad tím mobilem usmála tím svým blaženým, zamilovaným úsměvem. Můj pocit viny okamžitě vyprchal. Já se tady budu trápit a ona se zítra vrátí do svýho dokonalýho života s chlapem, co jí platí i paušál? Ani náhodou.
Holky sobě, ale hypotéka je hypotéka
Zbytek víkendu jsme předstíraly, že se nic nestalo, ale ta propast tam byla. Když nás Adam v neděli vyzvedával na nádraží, Verča mu hned skočila kolem krku. Já seděla vzadu ve Volvu a poslouchala, jak řeší barvu obkladů do nové koupelny.
Rozhodla jsem se, že když nemůžu mít Verču, vezmu si aspoň to její pohodlí.
Adam byl v jádru hrozně jednoduchej chlap. Sice uměl nakreslit barák, ale v lidech se vyznal asi jako já v kvantový fyzice. Začala jsem mu psát. Nejdřív jen nenápadně. Ptala jsem se ho na rady ohledně mýho auta, pak jsem mu přeposílala vtipný memy o architektech.
Asi po měsíci jsem ho vytáhla na kafe, když měla Verča zrovna firemní večírek.
„Víš, Adame, mně přijde, že je Verča poslední dobou hrozně odtažitá,“ řekla jsem mu u stolu a míchala si cappuccino. „Bojím se, že má před tou svatbou nějaký pochybnosti. Neříkala ti něco?“
Adam se okamžitě chytil. Byl to ten typ chlapa, co potřebuje mít všechno pod kontrolou a nesnáší nejistotu. „Fakt myslíš? Mně přijde jen unavená z práce.“
„No, já nevím,“ povzdechla jsem si a položila mu ruku na předloktí. „Ona je na tyhle závazky hrozně opatrná. Ale ty jsi přece skvělej chlap. Vůbec nechápu, na co čeká. Kdybych tě měla doma já, nosím tě na rukou.“
Podíval se na mě. V očích mu blesklo přesně to, co jsem potřebovala. Ego.
Do tří týdnů jsme spolu spali u něj v autě na podzemním parkovišti pod jeho kanceláří. Byl to průměrný sex, nic, o čem bych psala domů, ale splnilo to účel. Adam mi začal kupovat dárky, zval mě na drahé obědy a stěžoval si, že si ho Verča neváží.
Zlom přišel začátkem února. Verča odjela na tři dny k rodičům na Moravu kvůli nějaké rodinné oslavě. Adam mě okamžitě pozval k nim do bytu. Bylo to poprvé, co jsem tam byla bez ní. Chodila jsem bosá po té její vyhřívané podlaze z dubového dřeva, otevřela jsem si její oblíbený drahý Riesling a pustila si Netflix.
Leželi jsme v jejich obrovské posteli, když cvakl zámek ve dveřích.
Verčině tátovi se udělalo blbě, tak oslavu zrušili a ona přijela o den dřív. Klasika jako z nějakého pitomého filmu. Otevřela dveře do ložnice a stála tam i s cestovní taškou. Já měla na sobě jen její župan a Adam se v panice snažil najít trenýrky.
Konec divadýlka
„Co to má kurva znamenat?“ zaječela Verča a taška jí spadla na zem.
Adam začal okamžitě koktat. „Veru, to není tak, jak to vypadá. Já to vysvětlím, my jsme jen…“
„Sklapni, Adame,“ skočila jsem mu do řeči, klidně se posadila na kraj postele a přehodila si nohu přes nohu. „Je to přesně tak, jak to vypadá. Udělej nám radši kafe z toho tvýho chytrýho kávovaru, ať to můžeme probrat v klidu.“
Adam zrudnul a vycouval do kuchyně jako zbabělec. Verča stála ve dveřích, klepala se a po tvářích jí tekly slzy. Ale nezhroutila se. Oči jí najednou ztvrdly. Přešla k nočnímu stolku, kde ležel můj telefon, a popadla ho.
„Ty jsi normální svině, Báro,“ syčela na mě zblízka. „Odmítla jsem tě, tak ses rozhodla, že mi zničíš život? Myslíš, že ti tohle projde?“
Sáhla do kapsy kabátu a vytáhla svůj mobil. „Mám tu celou tu tvoji ubrečenou zprávu z toho wellnessu, jak jsi do mě šíleně zamilovaná. Hned teď to ukážu Adamovi. Ať vidí, že ho jen prachsprostě využíváš, protože jsi chtěla mě. Vykope tě z tohohle bytu dřív, než stihneš dopít to moje víno.“
Musela jsem uznat, že to měla vymyšlené dobře. Adam je ješitnej. Kdyby zjistil, že je jen cena útěchy pro zhrzenou lesbu, asi by ho to celkem vytočilo. Jenže Verča zapomněla, s kým má tu čest.
Došla jsem k ní blíž a sebrala jí z ruky ten můj telefon.
„Klidně mu to ukaž, Verunko,“ usmála jsem se na ni s ledovým klidem. „Ale možná by sis měla vzpomenout na to, kdo má přístup k databázi klíčových klientů u nás v agentuře. A kdo mi včera dal svoje heslo, abych za ni mohla schválit prémie pro její oblíbené kandidáty, zatímco ona bude popíjet slivovici na Moravě.“
Verča ztuhla. Její ruka s mobilem klesla dolů.
„Mám celou tvoji firemní složku zkopírovanou u sebe na disku,“ lhala jsem naprosto přesvědčivě a upravila si límec jejího županu. „Jestli Adamovi ukážeš jedinou zprávu a uděláš tu scénu, zítra ráno přistanou všechny ty interní platy a provize na stole šéfa. S tvojí digitální stopou a z tvojí IP adresy. Vyhodí tě na hodinu a napálí ti takovou žalobu za porušení mlčenlivosti, že tě nevezmou ani za pokladnu.“
Dívala se na mě s otevřenou pusou. V ten moment pochopila, že tohle nevyhraje. Že pro mě žádná pravidla neplatí. Mohla křičet, mohla mi vrazit facku, ale nakonec si jen sbalila tu svoji cestovní tašku, vzala si z věšáku kabát a beze slova odešla. Ani nešla za Adamem do kuchyně. Prostě to vzdala.
Odpoledne mi Adam přinesl to slíbené kafe až do postele. Byl ještě trochu v šoku, mlel něco o tom, že je mu to líto a že vztah s Verčou už stejně dlouho nefungoval. Já ho nechala mluvit, hladila ho po ruce a přikyvovala.
Teď je duben. Zrovna stojím v obýváku a přebírám balík od kurýra. Jsou to nové závěsy do ložnice, takové ty těžké, zatemňovací. Ty staré květované, co vybírala Verča, jsem včera hodila do kontejneru na textil. Adam je sice trochu nudný a občas mě štve tím svým věčným vysáváním auta, ale tenhle výhled z terasy za to prostě stojí. Zrovna si do toho jeho drahého kávovaru sypu zrnka, která jsem předtím koupila za jeho kartu.
