Článek
Od smrti rodičů jsme se se sestrou a bratrem scházeli hlavně na několik hodin. Narozeniny, oběd, káva a pak někdo potřeboval odjet. Vadilo mi, že pokaždé začneme nějaký rozhovor a dokončíme ho až za několik měsíců, pokud vůbec. Proto jsem navrhl víkend v menším hotelu asi čtyřicet kilometrů od města, kde bydlel můj mladší bratr Pavel. Se sestrou Janou jsme to měli dál, ale oba jsme mohli v pátek vyrazit včas. Našel jsem volné pokoje, poslal odkaz a nabídl, že ubytování se snídaní zaplatím. Podnikání se mi poslední roky dařilo a chtěl jsem udělat něco, co nás potěší všechny. Pavel chvíli váhal, pak napsal, že pokud pojedou i kluci a Iva, přijedou rádi.
Rezervoval jsem dva dvoulůžkové pokoje a rodinný apartmán. Jana měla jeden pokoj pro sebe, já jel s manželkou Alenou. Pavel měl přijet s Ivou a jejich dvěma syny. Do společné skupiny jsem napsal, že snídaně jsou v ceně a ostatní jídlo si zaplatí každý sám. Přidal jsem několik možností výletů a zmínil hotelové wellness. Nikdo neprotestoval. Bral jsem to jako souhlas, i když Pavel odpověděl jen zdviženým palcem. Těšil jsem se především na sobotní večeři. Zamluvil jsem v restauraci velký stůl a představoval si, že konečně nebudeme hlídat, kdy komu jede vlak nebo kdy musí vrátit děti domů.
Pavel s rodinou přijel v pátek až po deváté. Byli jsme s Janou a Alenou v hale, objednali jsme si víno a čekali na ně. Kluci se hned zajímali o kulečník, Iva si sedla a Pavel šel odnést věci do pokoje. Když se vrátil, nabídl jsem mu, ať si objedná. Řekl, že už nebude nic pít, a vytáhl z tašky vlastní láhev vody. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Býval opatrný na výdaje vždycky, já si proti němu připadal spíš lehkomyslný. V mládí jsme se kvůli tomu navzájem dobírali a dlouho jsem měl pocit, že se na tom nic nezměnilo. Když jsem objednal další sklenici, utrousil jsem, že vodu mohl nechat doma. Pavel se usmál, ale lahev neschoval.
U snídaně druhý den vypadal spokojeněji. Kluci si chodili přidávat lívance a my vzpomínali na rodiče, na jejich staré auto a na chalupu, kterou jsme kdysi mívali pronajatou. Právě takhle jsem si víkend představoval. Potom jsem navrhl, že bychom před výletem mohli na hodinu do wellness. Jana chtěla, Alena také a mladší synovec se okamžitě zeptal, jestli tam je bazén. Pavel se podíval do nabídky na stole a řekl, že se zatím půjdou projít. Namítl jsem, že ven můžeme až potom a že přece nemusíme každou chvíli trávit odděleně. Iva řekla, že si raději dají delší procházku. Nabídl jsem, že vstup vezmu na sebe. Pavel poděkoval a odmítl.
Začalo mi to kazit náladu. Zaplatil jsem jim dva noclehy, vybral místo, kde se dalo dělat několik věcí, a oni hned první dopoledne odcházejí jinam. Když jsme se před polednem sešli na parkovišti, navrhl jsem cestu ke zřícenině a oběd v restauraci pod ní. Pavel zvedl batoh a řekl, že mají s sebou chleby. Zeptal jsem se, jestli si je opravdu povezli na hotelový víkend. Odpověděl, že je Iva ráno připravila ze zásob, které přivezli. Alena nabídla, že se najíme každý podle svého a sejdeme se potom. Já trval na tom, že se nemusíme rozdělovat kvůli obědu. Pavel už nic nenamítal, ale v restauraci si s Ivou objednali jen polévku a klukům dvě jídla.
Cestou zpátky jsem koupil synovcům zmrzlinu. Mladší mi poděkoval a hned začal vyprávět, jak by chtěl večer hrát kulečník. Měl jsem radost, že je konečně nadšený. Pavel mi pak stranou řekl, že takové věci nemusím pokaždé platit. Odpověděl jsem, že z jedné zmrzliny přece nebudeme dělat problém. On řekl, že právě proto mi to říká potichu. Nechápal jsem, proč je na mě tak citlivý. Nebral jsem to jako dobročinnost, měl jsem kluky rád a těch pár korun pro mě nic neznamenalo. Řekl jsem mu to. Přikývl a šel zkontrolovat, jestli si mladší neukápl na bundu.
Před šestou mi zaklepal na pokoj. Myslel jsem, že se ptá, kdy půjdeme dolů, ale řekl, že se sbalili a pojedou domů. Zarazil jsem se. Večeře byla zamluvená na půl sedmou a pokoj měli zaplacený až do neděle. Pavel se odvolal na únavu kluků a na to, že by chtěli mít neděli doma. Připomněl jsem mu, že jsme se snad na celém víkendu domluvili. Odpověděl, že ví, a poděkoval za ubytování. V tu chvíli jsem se naštval doopravdy. Řekl jsem, že jsem to celé mohl ušetřit, jestli se těší hlavně na odjezd. Pavel si přejel rukou po obličeji a řekl, že to tak není. Zeptal jsem se, jak tedy. Podíval se směrem k výtahu, odkud se ozývali kluci, a odpověděl, že to teď nechce rozebírat.
Dole jsem se s nimi rozloučil dost chladně. Iva mě objala a řekla, že děkuje, kluci zamávali. U večeře pak vedle mě zůstala volná místa. Číšník odnesl příbory a já před Janou opakoval, že jsem po bratrovi nechtěl nic mimořádného. Jen aby s námi vydržel dva dny. Sestra řekla, že je škoda, že odjeli, ale do hodnocení Pavla se nepustila. Místo toho začala vyprávět o práci. Poslouchal jsem ji jen napůl. Druhý den jsem při odjezdu nechal otevřít rodinný apartmán, protože Iva napsala Aleně, že tam zapomněli nabíječku. Našel jsem ji za nočním stolkem a strčil do tašky. Pavlovi jsem poslal zprávu, že mu ji v týdnu přivezu. Odpověděl, že ji může vyzvednout, ale já už měl cestu kolem jejich domu.
V úterý mi otevřel sám. Iva byla s mladším synem na kroužku, starší seděl se sluchátky ve svém pokoji. Položil jsem nabíječku na botník a zeptal se, jestli mi teď konečně řekne, co se v hotelu stalo. Nabídl mi kávu. V kuchyni jsem si sedl na místo, kde obvykle sedávám, a čekal. Pavel začal tím, že na takový víkend neměli peníze. Automaticky jsem připomněl zaplacené pokoje. Řekl, že to ví. Jenže pořád zbýval benzin, obědy, večeře a všechno, co jsem průběžně navrhoval. Před odjezdem jim po běžných platbách a nákupu pneumatik zůstalo na jídlo a cesty do práce necelé dva tisíce do výplaty. Mysleli, že s vlastním jídlem víkend nějak zvládnou.
Zeptal jsem se, proč mi to neřekl rovnou. Odpověděl, že už mu bylo nepříjemné, jak jsem za ně uhradil apartmán. Nechtěl přidávat další prosby. Když jsem nabídl wellness, kluci podle něj čekali, jestli zase řeknu, že to zaplatím já. U zmrzliny to bylo stejné. Připomněl mi, jak jsem mladšímu loni koupil dražší boty, když jsme je společně vybírali a Pavel mu řekl, ať zkusí jiný pár. Pamatoval jsem si to jako hezké odpoledne. Bratr si z něj pamatoval hlavně chvíli, kdy se jeho vlastní syn po odmítnutí otočil na mě. Řekl, že nechce, abychom z každého jeho omezení udělali něco, co strejda snadno vyřeší. Neznělo to útočně. O to hůř se mi hledala odpověď.
Připomněl jsem zprávu, že ostatní jídlo si každý platí sám. Pavel přikývl, četl ji. Jen si pod tím představil, že si také budou moct vybrat, kde a za kolik se najedí. Vybavil jsem si jeho batoh s chleby a vlastní poznámku před restaurací. Možnost najíst se levněji mi nabídl, já ji ale odmítl, protože nezapadala do mého programu. Řekl jsem, že sobotní večeři bych jim přece nenechal zkazit kvůli účtu. Pavel odpověděl, že přesně tomu se chtěl vyhnout. Celé odpoledne počítal, co si budou moct dát, a zároveň věděl, že se před placením znovu ozvu já. Už nechtěl rozhodovat mezi tím, jestli bude před kluky odmítat další věci, nebo mě zase nechá zaplatit.
Chvíli jsme seděli nad kávou a já měl připravené nabídnout nějaké peníze do výplaty. Tentokrát jsem to neřekl. Místo toho jsem se omluvil za poznámku při odjezdu. Pavel uznal, že měl vlastní rozpočet říct předem a neměl souhlasit s víkendem jen s nadějí, že se mu dražší části podaří nějak vyhnout. Zeptal jsem se, jak bychom tedy měli příště něco společného naplánovat. Řekl, že nemusíme hned něco vymýšlet, a nabídl mi další kávu. Odmítl jsem, protože jsem ještě potřeboval do práce. Nabíječku si z botníku vzal až při loučení.
Další setkání nakonec navrhl on. Pozval nás na sobotu k nim na zahradu, Jana měla přijet také. Chtěl upéct maso a požádal, ať každý přinese něco konkrétního. Nám přidělil zeleninový salát. Měl jsem chuť napsat, že vezmu raději maso pro všechny, protože u známého nakupuji dobré. Zůstal jsem ale u salátu. Když jsme přijeli, Pavel už měl připravené talíře a kluci nosili židle. Zeptal jsem se, jestli nemám převzít gril, aby si také sedl. Řekl, že ne, že si to udělá sám. Přistihl jsem se, že nevím, co s volnýma rukama. Alena si mezitím povídala s Ivou a Jana si přinesla kávu. Nikdo nečekal, co vymyslím já.
Seděli jsme tam nakonec déle než tehdy u hotelové snídaně. Pavel několikrát odběhl k masu a vracel se do rozhovoru, kluci hráli míčem a já si pro další pití chodil do kuchyně podle jeho pokynů. Když jsme odjížděli, podal mi prázdnou mísu od salátu a řekl, že byl dobrý. Poděkoval jsem za pozvání. Ještě u branky jsem měl chuť zeptat se, kolik ho stálo maso, a něco mu přidat. Za mnou Alena hledala v kabelce klíče od auta, Jana se s Ivou domlouvala na cestě na nádraží a Pavel už skládal židle. Držel jsem mísu a díval se, jak je rovná ke zdi. Pak jsem se rozloučil ještě s kluky a šel za Alenou.
