Článek
Stál jsem před starou sokolovnou už patnáct minut. Slunce se odráželo od displeje mobilu, takže jsem na něj musel mžourat, abych vůbec viděl, jestli mi nevolali. Nevolali. Bylo úterý, za deset minut čtyři. V tuhle dobu jsem měl vyzvedávat sedmiletou vnučku Elišku z gymnastiky a odvézt ji k nám, než se dcera s manželem vrátí z práce.
Zrovna když jsem chtěl jít dovnitř a zeptat se trenérky, mobil zavibroval. Marek, můj zeť.
„Jendo, vy jste u té staré haly?“ ozvalo se ze sluchátka. V pozadí hučelo auto, handsfree zkreslovalo jeho hlas do takového toho kovového firemního tónu, kterým mluvil úplně se všemi.
„Stojím u hlavního vchodu. Eliška tu není,“ řekl jsem a snažil se znít věcně.
„No jasně že tam není. Já jsem to přece updatoval. Gymnastika je od října v té nové hale u gymnázia. Byla o tom notifikace v kalendáři.“
Zavřel jsem oči. „Marku, já se do toho vašeho kalendáře nedívám každou hodinu. Zastavil jsem se pro ni tam, kde ji vyzvedávám už půl roku.“
„To je právě ta chyba, Jendo,“ povzdechl si, jako by vysvětloval něco pomalejšímu stážistovi. „Ten systém funguje jenom tehdy, když do něj všichni koukají. Já tam udělal změnu už v neděli večer. Máte to tam červeně podbarvené. Tak tam prosím vás sjeďte, ona už tam čeká venku.“
Zavěsil. Nastoupil jsem zpátky do svojí octávky, zařadil jedničku a polkl tu pachuť, která se mi usadila v krku.
Začalo to zhruba před dvěma měsíci. Dcera Lenka povýšila v bance a Marek, který dělá nějakého projektového manažera pro IT firmu, usoudil, že rodinná logistika potřebuje zefektivnit. Přišel s tím v neděli po obědě. Seděli jsme u nás v obýváku, moje žena Jana zrovna nesla na stůl bábovku, a Marek mi vzal z ruky můj telefon.
„Nainstaluju vám tam jednu appku, Jendo. Je to sdílený rodinný kalendář. My tam s Lenkou budeme sypat, kdy má malá jaký kroužek, kdy máme my zubaře nebo kdy jedeme pryč. Vy si to jenom otevřete a hned uvidíte, kde je potřeba píchnout s hlídáním. Ušetří to ty zmatené telefonáty.“
Jana u toho souhlasně přikyvovala, protože pro ni je každá novinka, kterou přinesou mladí, důkazem toho, že držíme krok s dobou. Mně to přišlo zbytečné, ale nechtěl jsem dělat dusno. Jsem v předčasném důchodu kvůli zádům, času mám dost, a vyzvednout vnučku ze školy nebo ji hodit na flétnu mi nedělá problém. Rád to udělám.
Jenže pak jsem zjistil, co ta „chytrá synchronizace“ v Markově podání vlastně znamená.
Třicet let jsem dělal dispečera kamionové dopravy. Ráno jsem měl na stole plachtu papíru, tři telefony a padesát řidičů rozesetých od Hamburku po Bukurešť. Věděl jsem, komu prasklo těsnění, kdo má zpoždění na nakládce a kdo se včera zdržel na odpočívadle. Skládal jsem ten čas do sebe tak, aby všichni dojeli. Dobře vím, jak vypadá rozpis práce.
A přesně to ze mě Marek udělal. Přestal mi volat. Přestal se ptát: „Jendo, prosím tě, neměl bys ve středu odpoledne čas vzít Elišku?“ Místo toho mi prostě pípla notifikace. Koukl jsem na displej a tam svítil modrý obdélníček: Eliška - keramika (Děda). Od 14:00 do 16:30.
Vzal to jako hotovou věc. Jsem v systému, nemám tam nic jiného, ergo jsem volný zdroj. A protože jsem nikdy nic neřekl – koneckonců, nechci být za toho dědka, co nepomůže vlastní dceři – Marek ten systém začal vytěžovat na maximum.
Zlomilo se to o tři dny později, ve čtvrtek večer. Jana se dívala v televizi na nějaký seriál a já jsem vzal do ruky tablet. Chtěl jsem se podívat, v kolik má Eliška v pátek zubaře, protože jsem ji tam měl vézt.
Otevřel jsem tu aplikaci a omylem jsem prstem přejel na další měsíc. Na listopad.
Zarazil jsem se. Celý druhý týden v listopadu, od pondělí do pátku, přesně přes moje dny, byl přes obrazovku natažený jeden dlouhý modrý pruh.
Ťukl jsem na něj.
Hlídání Badyho (Děda). Bady je jejich výmarský ohař. Hyperaktivní tele, které mi minule zničilo záhon a ze kterého mám chlupy i na stropě auta. Mladí zjevně letěli na prodloužený víkend do Londýna – viděl jsem to o řádek výš, žlutý pruh City break L+M. A prostě mě přidělili k psovi. Dnes byl konec října. Nikdo mi o tom neřekl ani slovo.
Díval jsem se na ten modrý pruh a cítil jsem, jak mi v krku pulzuje krev. Nebylo to o tom psovi. Kdyby mi Lenka zavolala a řekla: „Tati, hrozně moc bychom potřebovali vypadnout, vzal by sis Badyho?“, nadával bych, ale vzal. Ale tohle? Byla to prostě kolonka. Přidělená směna.
„Co tam študuješ?“ zeptala se Jana od televize, když si všimla, že už pět minut civím do prázdna.
„Nic. Jenom koukám, jak nám ten čas letí,“ řekl jsem a tablet jsem položil na stůl.
Mohol jsem vzít telefon, zavolat Markovi a seřvat ho. Mohl jsem říct dceři, ať si toho psa dá do hotelu. Ale věděl jsem přesně, jak by to dopadlo. Marek by nasadil ten svůj klidný tón, řekl by, že to tam dal zatím jen „rámcově“, že mi to samozřejmě chtěl zítra říct, a já bych vypadal jako nervní důchodce, co zbytečně startuje kvůli aplikaci. A nakonec bych toho psa stejně hlídal.
Takže jsem to neudělal.
V pátek ráno, když Jana odešla na nákup, jsem si udělal kafe, sedl jsem si k počítači a otevřel ten kalendář na velkém monitoru.
Vybral jsem první týden v listopadu. Od pondělí do středy jsem přesně přes ten dlouhý modrý pruh s psem natáhl svůj vlastní, červený. Napsal jsem do něj: Generální oprava bojleru a trubek na chatě. Čtvrtek a pátek jsem pokryl dalším blokem: Návštěva servisu a technická (celý den).
Pak jsem se podíval na prosinec. Všiml jsem si, že tam mají prázdná místa, kde evidentně počítají s mým časem před Vánoci. Rozhodil jsem tam tři různé celodenní doktory a jeden Sraz se spolužáky z vojny – Morava.
Každý ten blok jsem v systému označil jako Zaneprázdněný. Přesně tak, jak to Marek nastavil, když kalendář zakládal, aby se nám ty časy nepřekrývaly. Odeslal jsem to.
V neděli odpoledne jsme přijeli k mladým na oslavu Lenčiných narozenin. Předal jsem kytici, Jana nesla chlebíčky. Marek stál u kuchyňského ostrůvku a dělal kávu z toho jejich drahého presovače. Když jsem procházel kolem něj do obýváku, zastavil mě.
„Jendo, dobře že jste tady,“ řekl a otíral si ruce do utěrky. Zněl trochu zaskočeně. „Já jsem koukal do toho kalendáře na listopad. Vy tam máte na ten týden, co letíme pryč, nějakou opravu bojleru?“
Zastavil jsem se. Podíval jsem se mu přímo do očí. Tvářil jsem se naprosto klidně.
„Ano. Málem jsem na to zapomněl, ale už to tam je černé na bílém. Přijede instalatér. Musím tam být, je to staré a hrozí, že to praskne.“
„Aha,“ zamrkal Marek. „A ta technická s autem pak ve čtvrtek?“
„Objednáno už dva měsíce. Víte, jaké jsou teď čekačky.“
„No, my jsme totiž mysleli… že byste pohlídal Badyho. Měl jste to tam přece v plánu, ne?“
„V plánu?“ usmál jsem se. „Když jsem se tam ve čtvrtek díval, Marku, měl jsem tam úplně volno. Tak jsem si tam hodil ty svoje věci, aby v tom byl pořádek. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, ne? Přece mi to nezablokujete bez zeptání, to by nedávalo smysl.“
Marek otevřel pusu, že něco řekne, ale neměl co. Přece nemohl přiznat, že mi tu službu prostě naordinoval bez mého vědomí. A nemohl mi ani vyčíst, že si plánuju svůj vlastní čas podle pravidel systému, který sám zavedl. Byl chycený do vlastní optimalizace.
„Budeme muset najít psí hotel,“ řekl nakonec tiše, spíš sám pro sebe.
„To asi jo,“ přikývl jsem chápavě. „Nebo tam ten požadavek zkuste zadat dřív, než se mi naplní kapacita.“
Nechal jsem ho stát u kávovaru a došel jsem si do předsíně do bundy pro kapesník. V kapse jsem nahmatal klíčky od octávky. Pevně jsem je zmáčkl v dlani, vytáhl kapesník a šel jsem si sednout ke stolu k ostatním. Poprvé za ty dva měsíce jsem se těšil, až mi na mobilu vyskočí nějaká nová notifikace.
