PET lahve „podle Klause”: pravicová záloha proti levicovému třídění

Václav Klaus proslul mimo jiné teorií, podle které jsou lyže pravicové, zatímco snowboard je levicový dopravní prostředek.

Politologové mohou zůstat v klidu. Nebudeme zkoumat stranickou příslušnost sportovního náčiní.

Zkusme ale stejnou klausovskou optikou prozkoumat obyčejnou PET lahev. Protože tady už na rozdíl od snowboardu narazíme na něco docela zajímavého.

Nejdřív jedno příměří. Cílem levice ani pravice snad není mít PET lahve v lese, v řece nebo pohozené vedle silnice. Chceme-li materiál znovu použít, musíme obal především dostat zpátky.

Ochrana přírody navíc sama o sobě nemusí být levicová myšlenka. Co může být koneckonců konzervativnějšího než něco zachovávat? Krajinu, les, vodu nebo prostředí, ve kterém žijeme.

Moderní ekologickou politiku si sice mnohem výrazněji spojily se svými programy zelené a levicové strany, samotný cíl ale nemusí mít stranickou knížku.

Zajímavější otázka zní jinak: Jak přimět člověka, aby prázdnou PETku skutečně vrátil? A tady už můžeme začít dělit svět po klausovsku.

Klasické dobrovolné třídění stojí na jednoduchém principu.

Doma dopiješ minerálku. PETku zmáčkneš, schováš, odneseš ke žlutému kontejneru a vhodíš ji dovnitř.

Nikdo ti nic nedá. Tvůj osobní ekonomický výsledek je dokonce lehce záporný. Musel ses PETkou zabývat, skladovat ji a ujít pár metrů navíc.

Odměnou je dobrý pocit a vědomí, že jsi přispěl ke společnému výsledku. Společnost ti v zásadě říká: Prosíme, udělej něco pro všechny. To je samozřejmě správné a miliony lidí to skutečně dělají.

Ale jako mechanismus motivace je to až podezřele levicové. Spoléhá na odpovědnost vůči celku, solidaritu, uvědomělost a ochotu jednotlivce něco obětovat pro společný prospěch.

Zálohování postupuje úplně jinak. Koupíš si nápoj a spolu s ním zaplatíš například 15 centů za obal. Dopiješ.

A systém ti sdělí: Tady je tvoje PETka. A uvnitř je schovaných 15 centů. Dělej si s tím, co chceš.

Můžeš ji samozřejmě hodit do koše. Právě jsi ale spolu s ní zahodil i svoje peníze. Nebo ji odneseš do automatu a peníze dostaneš zpátky.

Systém tě nemusí přesvědčit, že máš milovat planetu. Nemusí z tebe vychovat ekologicky uvědomělého občana. Úplně stačí, když nechceš přicházet o peníze.

Žlutý kontejner apeluje na tvoje svědomí. Zálohový automat apeluje na tvoji peněženku.

A v tom je celý rozdíl. Je to velmi starý ekonomický princip. Adam Smith by mohl vyprávět.

Nespoléhejme pouze na to, že se lidé zachovají tak, jak bychom si přáli. Zkusme nastavit jejich vlastní zájem tak, aby se žádoucí chování zároveň vyplatilo jim samotným.

Pravicová recyklace zkrátka nepotřebuje lepšího člověka. Potřebuje správně nastavenou cenu.

Teď přichází nejzábavnější část našeho ideologického experimentu. Představme si, že se nám vrací příliš málo PET lahví.

Co udělá pravicový systém?

Zvýší ekonomickou motivaci. Pokud deset centů člověka nezvedne ze židle, může být záloha patnáct nebo dvacet pět.

Samozřejmě to není jediná proměnná. Výzkumy systémů záloh ukazují, že vedle výše zálohy hraje velkou roli také to, jak jednoduché je obal vrátit, jak hustá je síť odběrných míst a na kolik druhů obalů se systém vztahuje.

A co udělá systém založený především na dobrovolnosti?

Vysvětluje.

Když to nestačí, vysvětluje více.

Pak vzdělává.

Udělá informační kampaň.

Potom větší informační kampaň.

Natočí spot.

Vytiskne letáky.

Zorganizuje Den správného třídění.

A někde na úplném konci této satirické křivky už zbývá jen ustanovit uličního referenta, který bude stát u popelnic a upozorňovat soudru… pardon, spoluobčany, že PETka patří vedle.

Je to samozřejmě nadsázka. Jenže pod ní leží seriózní otázka: Který způsob motivace je účinnější?

Tady už nepotřebujeme Klause, Smithe ani politickou teorii.

Máme data.

Reloop ve svém aktuálním evropském přehledu uvádí u zálohových systémů medián návratnosti kolem 90 %. Mezi nejvýkonnější patří dlouhodobě Německo, Finsko nebo Dánsko. U nových systémů je potřeba počkat, než se zaběhnou.

Srovnatelná data za rok 2023 ukazovala například 98 % v Německu, 97 % ve Finsku, 92 % v Dánsku, Litvě a na Slovensku nebo 89 % v Estonsku a Švédsku. Ne všechny systémy jsou stejně úspěšné: Nizozemsko bylo tehdy na 68 %.

Takže ne: samotná existence zálohy není kouzelné tlačítko „90 %“.

Ale dobře navržené zálohové systémy se k podobným hodnotám dostávají velmi často. A ještě zajímavější jsou země, kterým dobrovolné třídění nestačilo.

Španělsko mělo v roce 2023 samostatně sesbírat 70 % jednorázových plastových nápojových lahví.

Výsledek? 42,3 %.

Proto tamní zákon automaticky spustil povinnost zavést zálohový systém. Španělské ministerstvo životního prostředí oficiálně potvrdilo, že cíl splněn nebyl a systém má být zaveden do dvou let.

Jinými slovy: Dobrovolná varianta dostala stanovený cíl. Nedala ho. A teď přichází cenovka.

Ve Španělsku má záloha činit minimálně 10 centů za obal. Podle stávajícího zákonného harmonogramu by měl být systém plně zaveden nejpozději v listopadu 2026. V létě 2026 ale samotný připravovaný operátor upozorňoval, že za realističtější považuje až evropský horizont roku 2029. Takže Španělsko bude ještě zajímavé sledovat.

České ministerstvo životního prostředí napsalo v monitorovací zprávě zveřejněné v roce 2026 poměrně otevřeně, že dosažení cíle 90 % současným způsobem třídění se „nejeví jako splnitelné“ a že připravované zálohování mělo prostřednictvím ekonomické motivace návrat zvýšit.

To je vlastně náš celý článek napsaný úředním jazykem. My jen místo „ekonomické motivace konečných uživatelů“ říkáme: Dejte PETce peněžní hodnotu.

K 20. srpnu 2026 funguje plnohodnotný zálohový systém pro nápojové obaly v 17 státech EU. Lucembursko má pouze omezený program.

A protože cenu ideologie nejlépe změří peníze, vezměme obyčejnou 1,5litrovou PET lahev. V závorce je uveden rok zavedení celostátního systému.

Rozptyl je zajímavý. Fin tě pošle k automatu pro 40 centů. Němec pro 25. Slovák pro 15. Litevec pro deset.

Všichni přitom používají tentýž základní ekonomický trik: Tohle není odpad. Tohle jsou tvoje peníze v převleku za odpad.

Zbytek Unie se postupně dostává pod tlak nových evropských pravidel. Situace k 20. srpnu 2026 vypadá zjednodušeně takto:

Takže evropská mapa začíná být docela výrazně „pravicově zálohovaná“. Tedy alespoň podle naší velmi nevědecké klausovské stupnice.

A teď přichází poslední zvrat. Evropská unie se vlastně rozhodla náš experiment ukončit.

Nové nařízení o obalech stanoví, že nejpozději od 1. ledna 2029 musí členské státy zajistit oddělený sběr nejméně 90 % jednorázových plastových nápojových lahví a kovových nápojových obalů do tří litrů.

A základním nástrojem pro dosažení tohoto výsledku má být zálohový systém.

Existuje výjimka. Stát se může zálohování vyhnout, pokud už za rok 2026 prokáže nejméně 80% oddělený sběr příslušných obalů a do 1. ledna 2028 předloží Evropské komisi plán, který věrohodně ukáže cestu k 90 %.

Což se dá přeložit z bruselštiny přibližně takto: Klidně dál spoléhejte na dobrovolné třídění. Ale ukažte nám, že opravdu funguje.

A pokud ne? Dejte obalu cenu.

Samozřejmě že ne. Stejně jako snowboard není členem sociální demokracie a lyže nechodí volit pravici. Je to nadsázka.

Jenže na rozdíl od lyží a snowboardu nám PETka pěkně ukazuje dva skutečně rozdílné způsoby, jak řídit lidské chování.

První říká: Udělej správnou věc, protože je dobrá pro nás všechny.

Druhý: Udělej správnou věc, protože se ti vyplatí.

Oba mohou fungovat.

Jenže pokud potřebujeme dostat zpátky devět lahví z deseti, evropská zkušenost zatím poměrně hlasitě naznačuje, kterému z těchto dvou argumentů lidé rozumějí spolehlivěji.

Možná tedy Václav Klaus jen hledal pravici a levici na špatném místě.

Místo na sjezdovku měl jít k automatu na PET lahve.

Tam totiž ekonomická ideologie opravdu umí vracet peníze.