Poplatek za směnu: někdo přizná a někdo schová. Někdo 0,4 % a někdo 3 %

Každá společnost používá jinou kurzovou přirážku – a každá ji také jinak zveřejňuje. Někdo férově přímo v ceníku, někdo v otázkách a odpovědích a někdo tě nechá počítat rozdíl v kurzovním lístku.

U investic jsme si zvykli porovnávat desetiny procenta. Nákup ETF za 0,2 %. Nákup akcie za 0,35 %. Vedení účtu zdarma. Úschova za 0,05 % ročně. Ceníky obchodníků s cennými papíry jsou plné desetinných čísel, tabulek a hvězdiček. Člověk tak snadno získá dojem, že přesně ví, kolik za investování zaplatí.

Jenže pak chce nakoupit ETF na německé burze Xetra. Má koruny. ETF stojí eura. A někde mezi korunovým účtem a burzou proběhne malý finanční kouzelnický trik jménem měnová konverze.

Koruny se změní na eura a část peněz při tom zmizí. Ne kvůli pohybu kurzu. Kvůli kurzové marži obchodníka. A překvapivě právě tento náklad může být násobně vyšší než poplatek, který obchodník velkým písmem uvádí za nákup samotného ETF.

Začněme malým právnickým paradoxem. Obchodník s cennými papíry nemůže náklady před klientem jednoduše zatajit.

Takže zákon říká v principu správnou věc: Kliente, musíš vědět, kolik tě investice stojí. Co už ale neříká, je něco mnohem praktičtějšího: Obchodníku, napiš do veřejného ceníku jeden řádek „směna měny: referenční kurz + 1,5 %“.

A přesně tady vzniká prostor pro kreativitu. Pět českých poskytovatelů investování může splnit regulatorní povinnosti pěti různými způsoby. Výsledkem je, že běžný investor otevře pět ceníků a dostane pět úplně odlišných zážitků.

Eligot se proto podíval na Českou spořitelnu, Fio banku, Patrii Finance, Portu od WOOD Retail Investments a Raiffeisenbank. Tentokrát je nebudeme řadit podle ceny. Budeme je řadit podle toho, jak snadno zjistíš, kolik směna stojí.

🥇 Nejtransparentnější

Patria Finance to dělá téměř nudně správně. Otevřeš ceník, najdeš kapitolu Měnová konverze a v ní: 1,5 %

A aby nebylo pochyb, co číslo znamená, Patria rovnou dodává, že procento určuje kurzovou odchylku od aktuálního tržního kurzu. Žádná detektivka. Nemusíš hledat FAQ, telefonovat na infolinku ani otevřít Excel a počítat rozdíl mezi nákupním a prodejním kurzem.

Je 1,5 % málo? To je jiná otázka. Transparentnost a výhodnost nejsou totéž. I drahý poplatek může být zveřejněn férově. Patria má od Eligota za transparentnost jedničku.

🥈 Velmi dobré, ale jedna informace chybí

Portu ve svém režimu Jednotlivé akcie a ETF – Brokerage uvádí směnu přímo v sazebníku. Najdeme tam samostatnou položku: Směna měny související s investováním: 0,4 %. Výborně. Investor nemusí nic dopočítávat a především vidí kurzový náklad vedle ostatních nákladů investování. Jen jedna drobnost Eligotovi chybí.

0,4 % z čeho?

Je to odchylka od kurzu ECB? Mezibankovního spotového kurzu? Vlastního středového kurzu Portu? Kurzu poskytovatele, přes kterého Portu směnu realizuje? Samotný ceník to neříká.

Rozdíl proti Patrii je malý, ale důležitý. Pokud mi někdo řekne „marže 0,4 %“, chci ještě vědět, ke kterému pravítku těch 0,4 % přikládáme. Přesto jde mezi sledovanými společnostmi o jeden z nejlepších způsobů zveřejnění.

🥉 Medaile za první nesmělý krok pro DIP

Raiffeisenbank je zajímavý mezistupeň. V ceníku investičních služeb nemusíš na jasně formulovaný řádek s kurzovou marží narazit. Na webové stránce věnované DIPu už ale banka odpovídá naprosto konkrétně na otázku, jakým kurzem proběhne investice z korunového účtu do cenného papíru vedeného v eurech nebo dolarech.

Odpověď: přirážka k našemu středovému kurzu je pouze 0,9 %. To je vlastně velmi pěkné vysvětlení. Máme procento. Máme i základ, od kterého se počítá. Jen ho nemáme v ceníku.

A ještě jedna zajímavost: hodnota 0,9 % je na webu komunikována právě u DIPu jako zvýhodněná. U běžného investování není stejně jednoduchá procentní kurzová marže v ceníku vystavena na odiv. Je tedy horší dle kurzového lístku? Samé otázky.

🏅 Cena za matematickou hádanku

Fio má filozofii jako typická banka. Chceš nakoupit zahraniční akcii nebo ETF a nemáš potřebnou měnu? Fio ti ji smění.

Na webu dokonce velmi podrobně vysvětluje, jak devizové konverze fungují. Pro větší objemy nad ekvivalent 10 000 USD nabízí v určitých hodinách výhodnější tržně odvozené kurzy. Pro menší konverze a konverze související s vypořádáním cenných papírů používá své devizové kurzy.

Co ale v investičním ceníku nenajdeš? Jednoduchou větu: „Kurzová marže činí X %.“ Musíš se podívat do kurzovního lístku. A pak počítat. Zjistíš, že Fio používá marži 2,95 % vůči svému středovému kurzu.

Fio banka pomáhá klientům cvičit mozek. Investor cenu směny musí odhalit z kurzovního lístku, místo aby ji našel mezi ostatními investičními poplatky.

🏆 Cena za nejlepší schovávanou

A pak je tu Česká spořitelna. Její investiční ceník je dnes příjemně jednoduchý. U nákupu akcií a ETF na amerických a německých trzích najdeme poplatek 0,35 %, minimálně 4 EUR nebo 4 USD. Dále třeba 0,08 % ročně za vedení evidence kotovaných akcií a ETF.

Jen kurzová marže nikde.

Logicky tě napadne - jde na to stejně jako Fio. Je třeba vzít kalkulačku a dopočítat marži z kurzového lístku. Klik a klik - 2,5 % od středového kurzu. Ale to není správně - tiskový mluvčí již dříve sdělil Eligotovi, že pro investice používá ČS zvýhodněnou kurzovou marži 1,5 %.

Takže číslo známe. Jen ho běžný klient z aktuálního investičního ceníku nezjistí. A to je právě podstata našeho dnešního článku.

Nejde o to, že by Česká spořitelna měla nejdražší směnu. Nemá. Její 1,5 % je stejně jako u Patrie. Rozdíl je v transparentnosti. U Patrie otevřu ceník a za několik sekund vím: 1,5 % od aktuálního tržního kurzu. U České spořitelny můžu ceník přečíst od začátku do konce a 1,5 % se nedozvím.

Stejná cena. Úplně jiný přístup k zákazníkovi.

Protože to nemusí být desetiny. Představ si, že máš 100 000 Kč. Chceš koupit jednoduché globální ETF obchodované na Xetře v eurech. U poplatku za nákup budeš možná řešit rozdíl mezi 0,2 %, 0,3 % a 0,35 %. Pak ale přijde směna.

A teď si všimni té absurdity.

U České spořitelny stojí nákup zahraničního ETF 0,35 %. Na 100 000 Kč tedy 350 Kč. Kurzová marže je ale 1,5 %. Tedy zhruba čtyřikrát tolik.

Investor může dlouze porovnávat brokerské ceníky a radovat se, že ušetřil desetinu procenta na obchodním poplatku. A pak několikanásobek této úspory nechá ve směnném kurzu.

To je trochu jako dvě hodiny hledat benzínku, kde je litr o 30 haléřů levnější, a pak si u pokladny nevšimnout stokorunového „poplatku za tankování“.

Ještě jeden detail. Směna nemusí přijít jen při nákupu. Jednou ETF prodáš. Dostaneš eura. A pokud je budeš chtít převést zpět na koruny, projdeš měnovou konverzí opačným směrem. Kurzový náklad tedy může vzniknout na cestě tam i zpátky.

Samozřejmě nevíme, jaké budou ceníky a kurzy za deset nebo dvacet let. Ale právě u dlouhodobého investování je důležité vidět všechny části ceny, ne pouze poplatek za kliknutí na tlačítko Koupit.

Na našem malém testu je krásně vidět ještě jedna věc. Cena a transparentnost jsou dvě různé disciplíny. Patria má kurzovou marži 1,5 %, tedy vyšší než Portu nebo zvýhodněná sazba Raiffeisenbank pro DIP. Přesto v tomto článku získává prvenství.

Proč? Protože klientovi jasně řekne: Směna stojí 1,5 % a procento představuje odchylku od aktuálního tržního kurzu.

Portu je levnější a procento také zveřejňuje přímo v sazebníku. Jen by mohlo připsat do ceníku několik slov vysvětlujících, vůči jakému kurzu se 0,4 % počítá.

Raiffeisenbank umí být velmi konkrétní, ale informace o 0,9 % se skrývá až ve FAQ k DIPu. A pro všechny neDIPové investice neřekne nic ani na webu.

Fio a ČS nechávají na klientovi a jeho kalkulačce výpočet z kurzovního lístku. V ceníku nic. Česká spořitelna se navíc střílí do vlastní nohy - nabízí o 1 procentní bod nižší marži než třeba klientům platícím kartou v zahraničí, ale nikomu to neřekne.

Tohle není článek o tom, že obchodníci s cennými papíry porušují zákon. Naopak. Právní úprava vyžaduje, aby klient dostal informace o nákladech, a výslovně počítá také s náklady spojenými se směnou měn.

Problém je jinde. Regulace řeší především to, zda investor informace dostane. Mnohem méně řeší, jak jednoduše je dokáže předem porovnat s konkurencí. Všechny společnosti odpoví: „před potvrzením pokynu k nákupu cenných papírů zobrazíme klientovi v aplikaci/na webu kompletní podmínky transakce včetně použité kurzové marže …“. Zákon tak splní. Ale investor se u některých nabídek dopředu podmínky nedozví.

Právě veřejný ceník by měl být místo, kde vše najde. Když dokážeme do jedné tabulky napsat:

pak není žádný rozumný důvod, proč by o řádek níž nemohlo být:

Nepotřebujeme dalších 48 stran evropské regulace.

Stačil by jeden jednoduchý standard. Samoregulační - přesně kvůli tomu existuje Česká bankovní asociace a Asociace pro kapitálový trh.

Každý veřejný ceník investičních služeb, u kterých může dojít ke směně měny, by obsahoval samostatný řádek: Měnová konverze: referenční/středový kurz + X %. A pokud obchodník používá proměnlivou marži: Měnová konverze: podle aktuálního kurzovního lístku, maximální odchylka od referenčního kurzu X %. K tomu jasně napsat, co znamená „referenční kurz“.

Je úplně jedno, kterou variantu společnost používá. Hlavně ať ji klient nemusí hledat lupou. Protože měnová konverze není nějaká technická drobnost na pozadí. Je to náklad investování.

A pokud u investice za 100 000 Kč může dělat čtyři stovky, patnáct stovek nebo tři tisíce, zaslouží si své místo přímo v ceníku. Ne někde mezi otázkou „Zapomněl jsem heslo“ a „Jak si změním telefonní číslo“.

A vítěz ceny za nejjednodušší řešení?

Jeden nový řádek v ceníku. To by snad český finanční trh zvládl.