Článek
Ve středu 26. srpna 2026 Poslanecká sněmovna přehlasovala veto prezident Petra Pavla a schválila novelu rozpočtových zákonů. K přehlasování veta bylo potřeba nejméně 101 hlasů z vládní koalice ANO, SPD a Motoristů. Nakonec se jich našlo 104.
Na první pohled jde o technickou změnu rozpočtových pravidel. Několik paragrafů, procenta, výdajové rámce. V praxi však jde o něco mnohem významnějšího: Kolik peněz smí vláda utratit, aniž by na ně měla příjmy.
Co se vlastně mění
Národní rozpočtová rada používá neobvykle silná slova. Novelu označila za „bezprecedentní rozvolnění“ českých fiskálních pravidel.
Jedna z novinek umožňuje v letech 2026 až 2036 vyjmout z výdajových limitů infrastrukturní projekty. Výjimka přitom nemá pevný finanční strop. Další výjimka se týká obranných výdajů. A při zhoršené bezpečnostní situaci by vláda mohla zvýšit výdaje státního rozpočtu až o 10 %, aniž by k tomu potřebovala předchozí souhlas Poslanecké sněmovny.
Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl už na jaře upozorňoval, že samotná infrastrukturní výjimka může vytvořit prostor pro zvýšení schodku zhruba o 100 miliard korun a širší soubor výjimek teoreticky o stovky miliard. Změnu označil za možný historický zlom české fiskální politiky.
Dobrá zpráva: Česko 2026 není Řecko 2009
Když se řecká krize naplno odkryla, země byla úplně jinde než dnešní Česko. Za rok 2009 vykázalo Řecko deficit veřejných financí 15,4 % HDP a dluh 126,8 % HDP. Navíc se ukázalo, že předchozí statistiky o deficitech byly opakovaně zásadně opravovány.
Česko má nižší deficit veřejných financí a nižší dluh vůči HDP. Je na úplně jiné startovní pozici. Máme vlastní měnu a centrální banku. Řecko bylo uvnitř eurozóny a nemohlo část problému řešit oslabením vlastní měny nebo samostatnou měnovou politikou.
Tím ale dobré zprávy končí.
Není totiž tak důležité, kde jsi právě teď. Mnohem důležitější je, kam míříš a jak rychle se tam pohybuješ.
Cesta k dluhové krizi trvá roky. Deficit se postupně stává normou, mimořádné výdaje se mění na běžné, na každý problém se najde nová výjimka a politikům se stále obtížněji vysvětluje, proč by dnes měli někomu něco nedat.
A potom přijde okamžik, kdy věřitelé přestanou řešit politické sliby a začnou počítat.
Špatné zprávy: Český stát si už levně nepůjčuje
Český stát je zadlužený a musí si peníze půjčovat. Podle úroku obchodovaných dluhopisů poznáš, jak finanční zdraví státu vnímají investoři. V současnosti u 10letých dluhopisů má Česko čtvrtý nejvyšší úrok ze zemí EU. Neboj, ještě chvíli a bronz bude náš 😭
Co je ještě děsivější – změna oproti minulému roku. Česku se zvýšil úrok nejvíce ze všech zemí EU. Jsme doslova jednička. Máme zlatou medaili 💪 Jsme totiž „best in zadlužování“. Rostou nám dluhy a roste nám i cena těchto dluhů. Nemusíš být ekonom, abys odhadl/a, jak taková jízda skončí.
A do třetice: mrkni se tady na aktuální úrok českých 10letých dluhopisů. Jak jsme v grafu již opakovaně překonali laťku 5 % opravdu není sportovní výhra. Je to finanční prohra.
Vyšší dluh a vyšší úrok mají jednu nepříjemnou vlastnost: úroky neposkytují občanům žádnou novou službu. Za miliardu zaplacenou na úrocích nevznikne kilometr dálnice, nemocniční pokoj, místo ve školce ani jeden důchod. Je to pouze cena za možnost utratit peníze dříve.
Česko v roce 2039 až 2048
Uděláme nyní jednoduchou věc – drobně upravíme skutečný příběh z Řecka.
- Místo Řecko napíšeme Česko, místo řecký dáme český atd.
- Ke každému letopočtu z řecké krize 2009 až 2018 přičteme +30 let.
- A eura přepočteme na koruny.
Nic víc. Vše ostatní necháme přesně tak, jak se dělo v Řecku. A jak se může snadno stát v Česku.
Posaď se a něčeho se drž. Výlet do budoucnosti právě začíná. Teď se dozvíš, kdo dnešní české dluhy skutečně zaplatí a jak.
1. Důchodci: nižší penze a důchod později
Když státu dojdou peníze, důchody přestávají být nedotknutelné. Česko je velmi názorný příklad.
V rámci ozdravných opatření byly od roku 2043 české důchody progresivně kráceny podle jejich celkové měsíční výše. U nízkých penzí o 5 %, středních o 10 %, vyšších o 15 % a u nejvyšších o 20 %. Současně byly zrušeny mimořádné platby k důchodům.
A ještě jedna změna: obecný věk odchodu do důchodu se zvýšil z 65 na 67 let.
2. Učitelé, policisté a úředníci: nižší platy a méně pracovních míst
Dluhová krize se velmi rychle dostala také na výplatní pásky lidí placených českým státem.
Reforma českého platového systému ve veřejném sektoru snížila podle Evropské komise celkovou úroveň mezd téměř o 20 %. Součástí úspor bylo také odstranění různých bonusů a mimořádných odměn.
A nešetřilo se pouze na výši mzdy.
Česko si stanovilo (spíše muselo stanovit) cíl snížit mezi roky 2040 a 2045 počet zaměstnanců veřejného sektoru o 150 000 lidí. Jedním z nástrojů bylo velmi jednoduché pravidlo: na pět až deset zaměstnanců, kteří odešli, mohl být přijat pouze jeden nový.
3. Rodiny, řidiči, majitelé nemovitostí a živnostníci: daně se hledají skoro všude
Dluhovou krizi nezaplatili jen lidé, kteří dostávali peníze od státu.
Zaplatili ji také ti, od kterých stát peníze vybíral.
Česko během ozdravného programu zvyšovalo daň z přidané hodnoty (DPH), majetkové i spotřební daně. Velmi názorný je jeden konkrétní příklad: sazba DPH v restauracích a barech se zvýšila o 10 procentních bodů.
Současně se výrazně snížila nezdanitelná část příjmů, vznikl zvláštní solidární příspěvek (= nová daň), zvýšilo se zdanění nemovitostí a změny zasáhly také živnostníky. Vyšší daně dopadly rovněž na energie, paliva a další spotřebu.
Právě zde má dluhová krize nepříjemnou matematiku. Pokud vláda potřebuje během krátké doby získat stovky miliard, nestačí říct, že všechno zaplatí „ti bohatí“.
Velké peníze jsou totiž tam, kde je hodně lidí. A to znamenalo především českou střední třídu.
4. Zaměstnanci a mladí: největší škrt nemusí přijít od státu, ale od zaměstnavatele
Možná nejhorší důsledek české dluhové krize 2039 až 2048 nebyl napsán v žádném zákoně.
Byla jím ztráta práce.
Česká nezaměstnanost se během krize v nejhorším okamžiku dostala nad 27 % pracovní síly. U mladých lidí se v nejtežším období pohybovala téměř kolem 60 %.
Součástí snahy obnovit konkurenceschopnost bylo také razantní snížení minimální mzdy. Pro zaměstnance od 25 let klesla o 22 %. U mladých do 25 let dokonce o 32 %.
5. Pacienti a zdravotníci: šetřit se začne i tam, kde nikdo šetřit nechce
Každá vláda říká, že zdravotnictví je prioritou.
Dluhová krize však ukazuje, co se stane, když na všechny priority najednou nejsou peníze.
Mezi roky 2039 a 2042 se výdaje na zdravotnictví v Česku snížily o více než 100 miliard Kč, konkrétně o 23,7 %.
Úspory se promítly také do platů českých zdravotníků. Platy zaměstnanců veřejného zdravotnictví byly nejprve sníženy o 12 % a následně přišel další osmiprocentní škrt.
Omezoval se také nábor nových zaměstnanců. Na pět zdravotníků, kteří odešli, mohl být přijat pouze jeden nový. Současně se zvýšila finanční spoluúčast pacientů. Byly zavedeny nové poplatky u lékaře, zvýšily se doplatky za léky.
A tady ukončíme naši exkurzi do řecké minulosti/české budoucnosti.
A šel za řecký dluhový kolaps nějaký politik do vězení?
Tady přichází poměrně hořká tečka.
Eligot nenašel doložený případ, kdy by byl řecký premiér nebo ministr nebo vládní politik pravomocně odsouzen za samotné přivedení země do dluhové krize, restrukturalizaci státního dluhu nebo nezaplacení Mezinárodnímu měnovému fondu.
Paradox řecké krize dobře ilustruje osud Andrease Georgioua, šéfa statistického úřadu ELSTAT. Pod jeho vedením Řecko konečně zveřejnilo výrazně vyšší a věrohodnější údaje o skutečném schodku veřejných financí, které následně potvrdil Eurostat. Přesto byl Georgiou roky trestně stíhán a dokonce dostal dvouletý podmíněný trest za to, že opravená data poslal Eurostatu bez předchozího schválení radou statistického úřadu.
Až po zásahu Evropského soudu pro lidská práva byl 11. srpna 2026 definitivně osvobozen. Jinými slovy: za samotné přivedení země do dluhové krize politik odsouzen nebyl, ale člověk, který pomohl zveřejnit pravdivější obraz řeckých financí, strávil patnáct let před soudy.
Co je důležité: Politici mohou rozhodovat o výdajích, zadlužovat stát a předávat účet příštím vládám. Dluh však nakonec nesplácí vláda, která jej vytvořila. Splácejí ho občané.
Ještě jednodušeji – dluh zaplatíš ty prostřednictvím vyšších daní, horšího zdravotnictví, nižší životní rovně, poplatků za vzdělání tvých dětí atd.
26. srpen 2026 může být důležitější, než dnes vypadá
Přehlasování prezidentského veta samozřejmě neznamená, že se ve čtvrtek ráno probudíme v Athénách roku 2010.
Český stát je dnes výrazně méně zadlužený než tehdejší Řecko. Máme vlastní měnu, velmi nízkou nezaměstnanost, fungující instituce a stále nějakou důvěru věřitelů.
Právě proto máme ještě luxus rozhodovat sami.
A tady se řecké varování stává relevantním.
Neříká totiž: Každý deficit vede k bankrotu.
Ani: Stát si nikdy nesmí půjčit na infrastrukturu.
Říká něco mnohem prozaičtějšího:
Když vlády dlouhodobě utrácejí více, než vybírají, a místo změny politiky postupně změkčují pravidla, která je mají omezovat, dluh roste. S dluhem rostou úroky. S úroky ubývá prostor na ostatní výdaje. A pokud se korekce příliš dlouho odkládá, přestane být dobrovolná.
Pak už se nehádáte, jestli důchod zvýšit o pět nebo sedm procent.
Řešíte, o kolik ho snížit. 😤
Nehádáte se, kolik přidat učitelům.
Řešíte, o kolik jim vzít. 😤
Neřešíte, jestli snížit daně.
Hledáte, kterou ještě zvýšit. 😤
Řecko nám ukázalo, co nás s neodpovědnými vládami a politiky čeká.
Byla by zvláštní forma finanční negramotnosti přesvědčovat se, že u nás může mít stejný začátek úplně jiný konec jen proto, že jsme Češi.
Nejlevnější ozdravení veřejných financí je vždy to, které se udělá ještě ve chvíli, kdy není akutně potřeba.
A nejdražší bývá to, které za tebe nakonec naplánují věřitelé.
