Článek
Ve společnosti se často objevuje pojem „normální“ napříč tématy. Do této kategorie spadají všichni, kteří žijí obvyklý život, oblékají se dle společensky přijímaných norem, vypadají podle těchto norem a chovají se tak, jak je pro společnost normální.
Kdokoliv se této normálnosti vymezuje, dost často se potýká s nepochopením, odsouzením, v nejhorších případech také se šikanou. Normálnost definuje většina. Zda je normálnost z hlediska morálky opravdu normální nebo ne, to už tato většina neřeší. Hlavně, když jedinec zapadá.
Jenže čas od času se ve společnosti objeví někdo, kdo nezapadá. Ať už je to po vizuální stránce, podle toho jak se rozhodl žít svůj život, nebo podle toho, koho miluje. Často se setkávám s názorem: ,,Já proti homosexuálům nic nemám, ALE…", často se také argumentuje tím, že daný kritik má ve svém okolí sám nějakého homosexuála, s kterým vychází a tak je přeci tolerantní. Když s takovým člověkem mluvíte delší dobu, zjistíte, že není tolerantní nejen k LGBT komunitě, ale vlastně k nikomu, kdo se vymezuje z jeho vnímání „normálnosti“.
Tváříme se jako tolerantní společnost, ale když se někdo rozhodne žít jinak, kritizujeme ho. Když se maminka s dítětem rozhodne být doma déle než je „normální“, často sklidí kritiku, že je líná a proto zůstává doma. Není dost ambiciózní a spoléhá na to, že ji bude živit manžel. Když se jiná maminka rozhodne jít do práce dřív, než je „normální“, je kritizována za to, že je moc kariéristická a proč si teda dítě dělala, když se mu nechce věnovat. Když se partner/ka rozhodne odejít od svého protějšku z důvody nevěry ve vztahu, nemá ochotu bojovat za vztah, ale když se takový člověk rozhodne s nevěrným protějškem zůstat, je slaboch a nechává si všechno líbit.
Tváříme se, že je v pořádku, když má někdo vizuální odlišnost. Ať už je to otázka postavy, celkového vzhledu či různých jinakostí. Ale pak se u člověka např. trpící alopecií objevuje kritika na pleš, řídké a nekvalitní vlasy. Daný člověk nemusí přiznávat své onemocnění. Stačí, že vypadá jinak než se očekává. Holka s pár kily navíc je automaticky líná. Žena, která má problém přibrat je zase automaticky anorektička.
Když je muž více osvalen, společnost ho vnímá jako nabubřelého fitnessáka. Když muž nemá svaly skoro vůbec, je to intoš, který by měl vzít aspoň 1 týdně do ruky činku. V obou případech totiž muži nespadají do kategorie „normální“.
Samozřejmě platí, že nikdy se nikdo nezavděčí úplně všem. Ale prohlašovat, že jsme tolerantní a vnímavá společnost zatímco kritika nezná mezí, je poměrně odvážné tvrzení.
Netolerantnost české společnosti byla naposledy nejvíc spatřena v rámci Olympijských her, kdy kontroverze vyvolalo nejen zahájení samotných her, ale také kolekce pro české olympioniky (útočné komentáře na stranu návrháře) nebo prozatím poslední kauza alžírské boxerky. Tolerantní společnost, která nemá problém s jinakostí (tedy vším, co není v rámci jejich "normálnosti") by tyto věci nikdy nevyhrotila do takových rozměrů. V životě se nám nemusí líbit spousta věcí, ale pokud jsme tolerantní a k ostatním máme respekt, nikdy to v nás nevyvolá takovou kontroverzi.
Jak to tedy s naší společností je? Jsme netolerantní, ale schováme se za tolerantnost s "ale"? Opravdu nás tato jinakost nějak omezuje? Ohrožuje naše životy? Nebo jen nemáme rádi, pokud si někdo žije život podle svého a nezapadá do měřítek?
