Článek
„Já dneska do školy nejdu. A zítra asi taky ne.“,
máš najednou o starost víc.
„Bolí tě bříško?“
„Ne.“
„Hlavička?“
„Ne. Ale bolí mě život.“
No super. Tak tohle nebude jen nachlazení. Tohle je existenční krize školáka ve třetí třídě.
Ze začátku jsem si říkala, že je to jen fáze. Že je prostě unavený, přetížený, že měl špatný víkend nebo že ho zklamala ta čokoládová sušenka, co si včera chtěl koupit a která uvnitř chutnala jako karton s kakaem. Jenže tahle „fáze“ trvala dál.
Každé ráno to samé.
Nechce se oblékat.
Nechce snídat.
Sedí u stolu a kouká do hrnečku s kakaem jako filosof před revolucí.
„K čemu to všechno je, mami?“
„Co jako?“
„No… počítat do tisíce. Napsat deset vět o písničce. Kreslit mrkev se stínováním.“
A když jsem se ho pokoušela rozesmát („Hele, když to zvládneš do pátku, uděláme palačinkovou oslavu!“), podíval se na mě vážně a řekl:
„Mami, palačinky mě z toho nedostanou.“
A tak jsem začala pátrat.
Nejdřív jsem mluvila s učitelkou. Paní Jana je typ ženy, která působí jako laskavá babička – než vytáhne červenou propisku a s výrazem kata oznámí: „Tahle věta nemá přísudek. To je zločin na češtině.“ Řekla mi, že syn je šikovný, ale poslední dobou tichý. Že často kouká z okna. A že ve výkresu „Moje rodina“ nakreslil jen sebe a psa.
(A to psa máme až od loňska.)
Zkusila jsem mluvit s jeho kamarády. Jeden mi řekl, že ho prý „někdo otravuje“, ale víc nevěděl. Druhý mi s vážností mudrce řekl:
„On prostě… nemá radost.“
No a pak jedno odpoledne, když jsme si spolu skládali LEGO a zrovna jsem prohrávala bitvu o střechu hasičské stanice, se to stalo. Syn jen tak mezi řečí utrousil:
„A Matěj dneska zase schoval moji aktovku. Před celou třídou.“
Ztuhla jsem.
„Cože?“
„No… on ji vždycky někam dá. A pak se směje, že mě paní učitelka seřve, že nemám pomůcky. A někdy mi bere svačinu. Jen tak. A nebo řekne, že jsem trapnej.“
Seděla jsem tam a měla jsem chuť brečet.
Nebylo to jen o jedné schované aktovce. Byl to každodenní stres, strach a pocit, že nikam nepatří. A já si to celé týdny vykládala jako „jen nechce vstávat“. Neviděla jsem, že moje dítě prochází tichým bojem, kterému nerozumí, ale který ho bolí.
Hned druhý den jsem šla znovu do školy. Ale tentokrát ne do sborovny, ale rovnou za výchovnou poradkyní. Všechno jsem jí řekla. Bez přikrášlení, bez omluv a bez cukrové polevy.
A světe div se – začalo se něco dít.
Proběhl pohovor se třídou. Pak i se zmíněným Matějem a jeho rodiči. A syn začal chodit na skupinové sezení s paní psycholožkou, která mu prý „dává otázky, co nejsou trapný“.
Po týdnu za mnou přišel a řekl:
„Mami, dneska mi Matěj podržel dveře. Neřekl ani ‚čau‘, ale koukal se trochu… jinak. Možná brečel.“
„A ty jsi co udělal?“
„Já mu řekl, že to neva.“
„Že co neva?“
„Že je divnej. A že si taky přeju být někdy neviditelnej.“
A já věděla, že syn možná zažil něco těžkého, ale taky v sobě našel empatii, kterou někdy nemají ani dospělí.
Dnes už do školy zase chodí. Není to vždy radost – občas protestuje, občas má dny, kdy by nejradši zůstal doma a stavěl bunkr z peřin. Ale ví, že o svých pocitech může mluvit. A že není sám.
A já vím, že když dítě začne nenávidět školu, není to o lenosti. Ani o vzdoru. Je to tiché volání o pomoc, které je potřeba slyšet – i když přichází mezi řečí nebo se schovává za „mám hlad“.
Takže – drazí rodiče – všímejte si. Ptejte se. Buďte detektivové. A nezapomeňte:
Palačinky jsou fajn. Ale někdy to, co děti opravdu potřebují, je jen… někdo, kdo poslouchá.
