Článek
Je mnoho podob lásky stejně tak jako lidských nastavení. Z dětství si přinášíme vzorce, které jsou v nás pevně zakořeněné. Nemáme-li touhu po změně prostředí, které vytvořili naši rodiče a v němž jsme spolu s nimi v sounáležitosti žili jako děti, pak vůbec nepřemýšlíme nad tím, jak naše partnerství má vypadat. Bereme vše jako přirozenost, a to včetně lásky, která má svoji jasnou podobu a je v nás pevně zakořeněna.
Pokud nemáme potřebu žít přesně takový partnerský život, jaký známe od svých rodičů, pak je tu touha prožívat jeho dokonalý opak. Je tu touha po tom, co se nesmí opakovat i touha po tom čeho chceme v partnerském životě dosáhnout.
Jsme stvořiteli ve světě, v němž přesně víme, co nechceme. Jsme vedeni vidinou toho, co ne/chceme, abychom žili, co chceme. Svůj budoucí partnerský svět si tvoříme na základě prožitých negativ, a přitom mnohdy vůbec neuvažujeme nad tím, co vlastně bylo jejich příčinou, nebo proč je jako negativa snímáme. Takový jakýsi screening uvnitř nás samých, v nás a z nás samotných. Neuvažujeme ani o tom, co je podstatou našich přání, ani nad tím proč chceme mít tak odlišné partnerství od toho, které jsme jako děti vnímaly u svých rodičů. Je tu jakýsi impuls, který nás nutí k odlišnosti a touze obstát ve vysněném partnerství. Význam toho, čeho jsme měli přespříliš, nedoceňujeme. Naopak, až možná přeceňujme význam toho, čeho byl z našeho pohledu nedostatek. Nevnímáme potřebu rovnováhy a ani se nad ní nezamýšlíme. Vnímáme jen potřebu, žít jinak a dle nás lépe.
Příklady táhnou, jsou-li nám blízké a oslovují-li nás. Opaky táhnou, jsou-li nám příklady nepříjemné a na míle vzdálené, anebo jen proto, že chceme dokázat okolí, že dokážeme něco odlišného. Něco, hodnotnějšího než to, co nám bylo neustále dáváno za příklad. Jsme totiž na ty omílané příklady úplně alergičtí.
Vstupujeme do svých partnerských životů plni toho, co je nám vlastní, příjemné, i když neznalé ale a hlavně bez známek nechutenství. Vstupujeme s jistotou a plni nadšení, že jsme našli své druhé já, které milujeme. Své druhé já, které je hodno naší důvěry, stejně tak, jako my jeho. Jsou to naše představy, které vkládáme do vztahu hned na počátku. Pokud jsme takto nastaveni, je to start, který je hoden našeho cíle. Víra v nás samé a láska, které dáváme možnost začít létat. Jsme volní i přesto, že jsme nádherně zadaní. Když darujeme, darujeme z lásky a protože chceme, ne protože musíme. Dárek není nástrojem lásky, ale smysluplným projevem náklonnosti a sounáležitosti a obdivu k darovanému.
Vkráčíme-li do svých partnerských životů s obavami, abychom své druhé já nezklamali, dáváme těmto obavám první šanci se projevit. Neuvědomujeme si, co všechno jsou schopny obavy a strachy v našich životech přivodit. Co si však uvědomujeme, je skutečnost, že nechceme žít takový partnerský život jako naši rodiče. Je to náš vztah a my si věříme. Jsme si naprosto jisti sami sebou. Chceme jiný život, založený na jiných principech, na jiných základech, na jiných hodnotách a na jiné péči. Jdeme do něčeho nového. Do něčeho vysněného. Do něčeho vlastního a nepoznaného. Jsme šťastní a přitom tam někde v sobě přece jen sevření.
Mnohdy ani netušíme, jaký je rozdíl mezi láskou povrchní a láskou hlubokou. Mnohdy ani netušíme, jak rychle můžeme ztratit naše vlastní já. Je jedno čím vším jsme si prošli nebo si procházíme. Důležité je věřit sami sobě, svému druhému já a vzájemnému souznění, které se line mezi námi, s námi v nás a v našem vztahu.
Dokážeme-li se svým druhým já o všem upřímně a otevřeně komunikovat a vzájemně si naslouchat, jsme na dobré cestě ke zhmotnění vysněného cíle. Projevujeme-li v uvolnění své pravé já, sevřenost se mění v krystalicky čistou důvěru a v harmonii ve vztahu. Máme před sebou krásnou vysněnou hlubokou lásku, v níž jsme a dovolujeme si být sami sebou. Bez příkladu, bez znalostí v novém kabátě sami za sebe, a přitom v celistvosti partnerství tvoříme v lásce s láskou dle vzájemných představ vlastní partnerské zázemí naplněné naší přirozenou identitou, naší krystalicky čistou láskou a krásou souznění. Vytváříme zázemí, v němž se nejen nám samotným, ale i návštěvám volně dýchá. Zázemí naplněné naší smysluplnou extravagancí tónů, barev, chutí a vůní, a také vjemů, pocitů a emocí z nich vyvolaných. Zázemí plné štěstí, radosti, lásky a volnosti.
Co když ale své pravé já začínáme nevědomě odsouvat do pozadí? Co když jen, abychom svému druhému já přinesli pocit sounáležitosti, potlačujeme sami sebe? Co když souhlasně kýveme na vše, co naše druhá polovička vyřkne a dáváme ji za pravdu, i když se s tímto názorem vnitřně neztotožňujeme? Co když věříme, že je vhodné podporovat naši druhou polovičku v jejím rozhodnutí, i přes náš vnitřní nesouhlas jen proto, abychom si na venek tímto gestem zachovali tvář podpory a důvěry, kterou ve skutečnosti opravdu chceme projevit? Vůbec si neuvědomujeme, že naše přikývnutí v naší druhé polovičce vyvolává pocit vzájemného ztotožnění se. S přibývajícím počtem takovýchto „nešťastných“ přikývnutí, přibývá i pocit naší frustrace. Cítíme se být nepochopeni, ale nemluvíme o tom. Hledáme cestu jak z toho dis/komfortu ven. Divíme se, když už někdy výjimečně vyjádříme nesouhlas, že náš nesouhlas nemá žádnou váhu, pokud jsme v předešlých obdobných situacích se vším souhlasili. Vnímáme vědomě, že vše se obrací proti nám samotným. Abychom si své druhé já udobřili, protože se zalekneme jeho tvrzení, že ničíme naši lásku, žehlíme si svůj projevený nesouhlas, kupováním dárků.
Dárek se pro nás stává denním nástrojem, i když si to nepřiznáváme. Dárek považujeme za symbol omluvy, je-li od nás omluva vyžadována, bez ohledu na to, zda my sami jsme přesvědčeni, že je omluva na místě. Dárek, jak nám bylo vysvětleno naší druhou polovičkou, je přece vždy symbolem usmíření, které se od nás očekává. A tak se nám jeví, že jsme našli cestu, která nám pomůže se z té nesmyslné šlamastiky dostat. A co víc? Začneme tuto cestu vnímat jako naši diplomatickou misi, neboť zjistíme, že díky dárkování můžeme mít svůj vlastní názor, který se nemusíme bát pronést a možná dokonce i prosadit. Jsme svým způsobem šťastní, protože jsme našli způsob, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Náš názor je přijat, stejně tak jako je přijat náš dárek. Dalo by se říct, báječná rovnováha a nejen to.
Ano, dárek může být v konečném důsledku takový manipulativní nástroj, kterým si své názory můžeme více prosazovat. A nebo také takovým manipulativním nástrojem, kterým si můžeme předcházet názorové odlišnosti. Je to vlastně takový před jezdec, který z velké míry určuje výsledek dopadu našeho názoru.
Ale pokud jsme se dopracovali tak daleko, že dárek vědomě používáme jako manipulativní nástroj pro žití v lásce, pak jsme na nejlepší cestě ke ztrátě našeho zdravého sebevědomí. Zříkáme se své zdravé sebereflexe. Ztrácíme i pravou zdravou sebelásku, kterou nahrazujeme náhražkou. Do hry totiž vstupuje manipulativní ne/zdravé ego a hodnota názoru vnějšího okolí, která nabírá na váze. Nevíme, proč nám na ni tak záleží, ale víme, že je pro nás dobrá, vhodná, žádoucí a dokonce důležitá. Naše selhání otevřené komunikace v upřímnosti schovávající se za tak zvanou diplomacii je považováno za úspěšný kompromis. Konečně máme pocit, že vše se děje podle nás. Jako pár máme nastavená pravidla. To, že díky nim ztrácíme úctu nejen sami k sobě, ale i k obdarovanému, kterého dárkem manipulujeme, nám vůbec nedochází. V konečném důsledku je jedno kolik náhražka stojí, hlavně když splní oba účely. Vyjadřuje naši štědrost a hněte rozhodnutí naší drahé poloviny. Ano, naše polovička se tak stává do slova a do písmene účelově drahou. Ve skutečnosti ale nemáme být uvnitř sebe samých na co hrdi.
Čím více máme rádi svoji diplomacii, tím více jsme závislí na vnějším mínění o nás, a tím více se bojíme, aby náš nekalý záměr nikdo neprokoukl, a proto taky stoupá cena dárku. Najednou se z nás vytrácí podstata našeho vlastního já, naše názory na situace se v partnerském životě stávají bezcennými a abychom si partnerství udrželi víceméně bez názorových střetů, kupujeme cetky, které jsou sice drahé, avšak jejich hodnota je stejně bezvýznamná jako naše vlastní já, které bylo nahrazeno naším účelově zviditelněným egem. Pokud naše druhé já přistoupilo na tuto hru a souhlasí s námi jen tehdy, je-li námi podplaceno dárkem, pak hodnotu vlastního já potlačuje úplně stejně, tak jako my, když vědomě upřednostňujeme naši diplomatickou misi. Najednou je náš vztah ryze obchodní. Můžeme ho nazývat diplomatický, protože se na všem jako rozumně smýšlející partneři dokážeme shodnout nebo přijmout kompromis. Navíc tuto skutečnost o naší velkorysosti kompromisu dáváme očividně najevo, jako bychom na ni byli skutečně hrdí.
Bohudík součásti pravé lásky není ani diplomacie, ani obchod a ani kompromis. Stejně tak není v pravé lásce upozaďování či upřednostňování. Není tam totiž nic, co svazuje nebo co potlačuje. Je tam nespoutanost, klid, mír, souznění, otevřenost, důvěra, upřímnost, rovnováha, harmonie a radost. Je tam úsměv a jsou tam i rarášci v očích. Je tam průzračnost a krystalická čistota. Je tam hloubka i nadhled v jednom. Je tam prostě krásno. Ano, je tam vše, co dává křídla a vyzívá k letu.
A když si toto všechno uvědomíme, najednou si uvědomujeme to velké NE.
Ne, takto jsme to nikdy nechtěli. Chtěli jsme jen tomu svému druhému já hned v prvopočátcích ukázat, jak moc mu důvěřujeme. Netušili jsme, že to bude mylně pochopeno a že svým chováním, ztratíme nejprve sami sebe a pak náš tolik vysněný vztah. Naše druhé já nemohlo vědět, proč toto všechno děláme, pokud jsme s ním o tom všem otevřeně a s důvěrou nekomunikovali. Na místo upřímné a otevřené komunikace jsme si zvolili diplomacii a dárkování, které byly přijaty i naší druhou drahou polovičkou a které nám na čas zajistilo zdánlivou rovnováhu ve vztahu, a dokonce deklarování umění kompromisu, když se názory nepotkávaly. Neuvědomovali jsme si, že jsme tímto ve skutečnosti potlačili vlastní názor a vlastní identitu nás obou a že jdeme tímto chováním až na dřeň partnerského vztahu. To, že jsme se uchýlili k nákupu dárků a pozorností, k nákupu drahých dovolených a drahých šperků či uměleckých děl jen proto, abychom si koupili váhu vlastního názoru v našem partnerském a rodinném životě, tím jsme se nechlubili. Nebylo čím se chlubit. To bylo naším tajemstvím. Styděli jsme se za to, ale vidina klidu a míru byla silnější než my sami. Vůbec jsme si neuvědomovali, že právě i onen stud nás dělí od svobody ve vztahu a svazuje naše křídla ze všeho nejvíc. Ano, byla to čistě naše manipulativní hra, která účelově fungovala nejen v kruhu partnerském a rodinném ale i mimo něj. Stali jsme se obchodníky ve svém vlastním partnerském a rodinném světě. Kupujeme si svůj protějšek a pokud dárek nepřineseme a chceme prosadit vlastní názor, máme hold smůlu. Přijatá diplomacie je prostě diplomacií ve všech směrech.
Nejsme zamilovaní, nejsme ani milovaní a zjišťujeme, že nejme ani zdravě milující. Snažíme se uspokojit tím, že děláme to, co od nás očekává okolí. Namlouváme si, že nás to nabíjí a že nás to dělá šťastnými, a přitom bytostně nesnášíme tento život dárkování a diplomacie, který nás vyšťavuje. Jsme z toho vyhořelí, a přesto v něm žijeme. Nebo se nám tento život dárkování a diplomacie líbí a těžíme z něho účelově co se dá. Tak i tak z pohledu lásky lžeme nejen sami sobě, ale i svému tenkrát tolik milovanému druhému já. Mohlo by se zdát, že jsme to nezvládli. Z vlastních hodnot máme jen oči pro pláč. A aby tyto slzy neviděli ti druzí, pláčeme v dešti, nebo pláčeme sami v sobě. Pro vnější svět si nasadíme masku a s ní jdeme žít vnější život, který nás ve své podstatě uvnitř nás samotných svírá, sdírá, ničí, vysává, avšak pro okolí jsme ve svém životě vlastně šťastní. Naše lež, kterou živíme i sami sebe a své buňky, se pro okolí stává nevěrohodná, ale nikdo ji neřeší. Je to naše lež, a chceme-li v ní a s ní být, pak je to náš problém, ne problém našeho okolí, které už dávno vnímá naši frustraci, co nejde přehlédnout. Největší problém s touto lží má naše nejbližší okolí, které je připraveno nám po našem procitnutí pomoci. Bohužel musí vyčkat, dokud si tuto lež nepřiznáme sami před sebou. Zdá se, že jsme bez/mocní a pokud si to uvědomujeme, nechceme si to připustit. Chceme to nevidět. To my sami jsme si nastavili cestu dárkování a diplomacie, a teď nás ta cesta doběhla. Víme, co musíme a co se od nás očekává, a kdybychom na to pozapomněli, tak je nám to připomínáno naším protějškem a umocněno výčitkami našeho svědomí. To ale není to nejhorší. Nejhorší je, že nastavením diplomacie a kompromisu na náš úkor, jsme si přivodili ne/moc a ani o tom nevíme. Tento nesoulad mezi vnějším a vnitřním světem, tato nepřiznaná a řízeně potlačovaná důvěra v otevřenou a upřímnou komunikaci nám bere naši vlastní energii lásky nejen k sobě samým, ale i k druhým. Tato dis/harmonie důvěry v otevřenou a upřímnou komunikaci spaluje naši vlastní energii žití, sžírá nás i naše buňky, a proto se cítíme být vyhořelí. Ano, mysleli jsme si, jak jsme diplomatičtí. Omyl. Opak je pravdou. Naše vlastní nástroje vykonají naši vlastní popravu, když přichází jasné prozření.
I to je láska. Láska, co vysiluje, láska nahrazena drahými cetkami, které přinášejí jen další starosti, láska plná prázdnoty, a přece se jí říká láska. Láska, která se dává na obdiv vnějšímu povrchnímu okolí. Okolí, které hodnotí náš život, ale nežije ho. Láska jménem účelový shopping. Bezvýznamná, povrchní a drahá na rozdíl od pravé lásky, která je významná, hluboká a cenná, která se nedá koupit, prodat ani směnit.
Je to falešná láska. Láska, která s tou pravou nasycující a přinášející bohatství, má společné jen slovo, kterým se hláskuje a které nás učí. V této učící lásce přichází o vlastní já nejen dárce ale i obdarovaný. Proto je prázdná, chybí v ní dvě plnohodnotná, sebevědomá já. Já, která byla dostižena, zkorumpována úplatky. Život v takovém prázdném prostředí bez smysluplnosti nemá pozitivní energii, nemá zdravý náboj a nemůže ho ani mít. Ten prostor je plný lhostejnosti a z ní pramenící samoty. Ten prostor je plný masek a divadelních představení, která v konečném důsledku unavují před i za oponou. Představení, která zatěžují a vysilují, neboť je to život plný vykonstruovaných scén pro obecenstvo. Být inteligentní a rozumní na úkor potlačených niterných hodnot vypovídá i o našem skutečném vztahu sami k sobě, o našem skutečném vztahu k ostatním.
Pokud tuto jednoduchou pravdu pochopíme, pak znovu zatoužíme povznést své niterné já a s ním i naše fungování žití.
Pak znovu zatoužíme být šťastní, milovaní a milující. Znovu zatoužíme být sami sebou. Znovu zatoužíme žít v rovnováze, která vede k harmonii. Zatoužíme dostávat ale i dávat. Ucítíme, že ve své podstatě prahneme po té vyrovnanosti, jež dává rovnítka mezi dáváním a přijímáním, rovnítka mezi vnějším a vnitřním světem. Rovnítka mezi zdravými vztahy vně i uvnitř nás samých a mezi sebou navzájem. Zjistíme, že jsme vyprahlí po své přirozené podstatě. Stane se to v tom momentě, kdy pocítíme potřebu být sami k sobě s důvěrou a v důvěře upřímní a otevření. V momentě, když zatoužíme po prožitcích plných upřímné radosti. Po prožitcích plných souznění. Po prožitcích sounáležitosti. Po prožitích niterného sdílení. Pak znovu zatoužíme darovat z opravdové lásky, jen tak, pro nic za nic, jen prostě proto, že chceme udělat radost. Pak se znovu budeme chtít umět v důvěře otevřít upřímnosti, i když jsme to tolik let nedělali. Pochopíme totiž, že právě ta otevřená komunikace v upřímnosti a důvěře je klíčem k volnosti, nespoutanosti, ke svobodě. Ano, pochopíme totiž, že pokud svoji důvěru v otevřenou upřímnou komunikaci nevedeme vůči sobě samým, nemůžeme ji vést ani vůči ostatním. Nevědomě si tak svazujeme křídla, která máme proto, abychom cítili krásu volnosti a nespoutanosti, krásu svobody. Pochopíme i to, že otevřená komunikace v důvěře a v lásce s láskou otevírá všechny brány světa, přemosťuje všechna rozpolcená místa a spojuje srdce.
Ano to uvědomění, že jsme nahradili naši podstatu otevřené a upřímné komunikace diplomacií a dárkováním, zabolí, ale vědomé vytvoření prostoru pro její obnovu a rozkvět něžně pohladí a my ucítíme, že už nikdy tuto podstatu mající nenahraditelné místo v našem bytí nebudeme chtít nikdy ničím nahradit. V lásce s láskou si v důvěře s důvěrou znovu přijmeme do svého života otevřenou a upřímnou komunikaci k sobě samému, ke svému druhému já i ke svému milovanému okolí. Už navždy shodíme masky a budeme už jen sami sebou ve své přirozenosti, svobodní a volní i když krásně zadaní.
Je báječně krásný, laskavý a vlídný ten život k nám, když nám do nekonečna ukazuje v místě a čase obzory, které jsme schopni pochopit, uchopit a prožít. Je báječně krásný, laskavý a vlídný ten život k nám, když nás do nekonečna vede k radosti, štěstí a lásce, i když někdy cestou ne docela snadnou.
Krásný den, vaše iv
