Článek
Život je opravdu báječně krásný. Obzvláště ten, který žijeme dle vzájemných představ. Který žijeme dle společně vysněného scénáře. Čas v něm nás učí společně zvládat změny, které nám přicházejí do našeho společného života. Společná otevřená komunikace o tom, co nám vstoupilo během dne do cesty. O tom, co se nám povedlo. Anebo o tom, co se nám naopak nepovedlo, či jaká náhoda nás doprovázela. Ano, společná otevřená komunikace o všem, co právě řešíme a nebo potřebujeme vyřešit. Společná komunikace nejen o dětech, rodičích a přátelích. Toto jsou ta důležitá sdílení prožitku času odloučení, která vedou k předávání obzorů mezi námi. Ale naše zpověď vypovídající o nás samotných, o našich pocitech v prožitcích, s níž se v uvolnění otevíráme svému partnerovi, je nejcennějším sdílením, které se žádnému jinému nevyrovnání. Jedině tato niterná zpověď je mocným hybatelem k upevnění partnerského vztahu.
Život si s námi ale neustále hraje. Nebo aspoň pohrává. Život nás zkouší a zkouší nejen nás, ale i náš žebříček našich hodnot v místě a čase.
Ano, jsou životě chvíle, kdy nemáme chuť sdílet. Chvíle, kdy nás něco nutí, být v samotě a přemýšlet. Přemýšlet o situaci, kterou právě řešíme. Není ani důležité na jakém poli nám ta situace přišla do cesty. Zda na poli pracovním, rodinném či jiném. Jsme tolik zabraní do té situace, že nás ani nenapadne, že se díky svému přístupu, který signalizuje uzavření se vůči svému partnerovi, máme něčeho obávat. Nenapadne nás, že bychom se měli o svůj kvalitní vztah bát. Nenapadne nás, že bychom se měli bát o partnera a ani o lásku, která nás dřív vždy hýčkala. Nenapadne nás, že je třeba se bát!!! Jsme si naší láskou tak jisti, protože víme, že milujeme.
Tato jistota může být ale nebezpečnou, pokud nám dlouhodobě dává klapky na oči a špunty do uší.
Nebereme to tak, že je něco jinak. Cítíme v sobě tu lásku ke svému protějšku, kterou dle nás samotných přece musí cítit i náš partner. Naše odseknutí na dotaz, jak bylo nebo jak jsme se měli, nevnímáme jako něco hříšného, co by mělo přivodit naší drahé polovičce něco tristního.
A tak zaslepeni sami sebou a svými tak zvanými problémy, které máme ve své hlavně, se chováme jako sloni v porcelánu. V nevědomosti necháváme volně plynout to, co nás dřív s naším partnerem tolik sbližovalo. Necháváme volně plynout ale možná i odplouvat naše vzájemná niterná sdílení. Nevnímáme, že naše chování vyvolává v naší drahé polovičce obavy. Obavy o nás samotné. Obavy o náš vztah. Obavy, které dřív či později přivedou náš protějšek do nejistoty.
Ve vztahu v nejistotě růže nekvetou. Vztah v nejistotě nás i našeho partnera dostává na bitevní pole. My, kteří máme stále před naší krystalicky čistou láskou čisté svědomí, nedokážeme pochopit náš protějšek, který nás neustále z něčeho podezřívá. Náš protějšek, který se byť v lásce s láskou neustále domáhá nějakého vysvětlení v dobré víře, aby pochopil, proč jsme se tak změnili, nám je s tímto chováním na obtíž. Ano, bohužel v té chvíli hněvu tak dalece a hluboce neumíme dohlédnout a docenit to, co dělá náš partner. Neumíme pochopit, že to dělá za účelem uzdravení našeho pochroumaného vztahu.
Nevíme, kde je chyba. Nemáme tu schopnost chybu vidět, protože žádnou změnu na sobě necítíme. Jsme jen zabraní do problematiky, o níž nepředpokládáme, že by ji náš partner pochopil. A tak nechápeme, proč tu vůbec nějaká nejistota v lásce mezi námi je. A navíc, proč by měla ta nejistota pramenit z našeho chování. O to víc se uzavíráme do sebe ve své pravdě, protože cítíme na sobě křivdu. Uráží nás slova řízená žárlivostí. Nenávidíme tu neoprávněnou žárlivost a máme problém i s tím, koho tak ovládla. Žárlivost, která usvědčuje právě nás z něčeho, co není. Není a nikdy z naší strany ani nebylo. Nechápeme, proč se ocitáme v takové situaci a ani proč jsme v takovém podezření. Nemáme potřebu se vyvinit, protože jsme přesvědčeni, že není z čeho se vyviňovat, míněno ve vztahu k naší lásce.
Přes svoji slepotu ale vnímáme, že nás náš partner neustále sleduje a zkoumá v podezření, že jsme byli s někým jiným. To, že nemyslíme vůbec na nikoho jiného, jako by uši na druhé straně neslyšely. Tyto každodenní výslechy obtěžují celý vztah. Jsme v podezření, i když tu z našeho úhlu pohledu není důvod. Časem otupíme. Jedeme si tu svou stejně, jako si ji jede naše druhé já. Ta slepota je oboustranná. Nechápeme, ale ani neposloucháme stejně tak jako ten náš protějšek. A pak to padne. Pak padnou ta slova mající skutečnou sílu procitnutí.
Nevěřím ti.
Ta slova, jejichž obsah námi hluboce otřásl. Ta slova, jejichž obsah nás skutečně moc bolí. Ta slova, jejichž obsah se nám zapisuje do paměti. Ta slova, která nám brání milovat toho, kdo je vyřkl. Ta slova, která nám brání v láskyplných pohledech a milujících úsměvech. Ta slova neměla být nikdy vyřčena. Ta slova, která jsme si možná přivodili sami svým chováním, ale o kterých jsme přesvědčeni, že naše drahá polovička neměla právo je vyřknout vůči nám.
Dvě slova nás najednou doprovází na každém kroku. Už neřešíme nic jiného než ta mocná slova, co jakoby přinesla ne/moc a bez/moc do našeho vtahu. Nechápeme jejich příčinu, ale na tisíc procent vnímáme jejich následek.
Dlouho nechápeme, že jejich semínko bylo zaseto námi, našim chováním v banální záležitosti. To vše ale pochopíme až mnohem později. Až v době, kdy si lížeme rány z rozpadajícího se vztahu. V době, kdy jsme v nedobrovolné samotě. V době, kdy se ohlížíme do minulosti a vracíme do okamžiků promítajících naši změnu chování, o níž jsme ani netušili, že by taková banalita mohla nadělat takovou paseku. Už víme, že došlo k hlubokému nedorozumění. Litujeme.
I to je život. I to jsou zkušenosti, kterými někdy procházíme, a pokud jsme ke svému okolí slepí a hluší, pak se nesmíme divit, že se k nám to okolí obrátí zády. Není vůbec marné si toto vše připustit a uvědomit dřív, než dostaneme od partnerského života stopku a naše druhé drahá já na své výhybce zelenou.
