Článek
Sdílení. Sdílení je jedním nejkrásnějších stavů, které ve vtahu prožíváme. Opravdové sdílení lásky v lásce s láskou se nedá ničím nahradit. Když sdílíme s naší drahou polovičkou, s naším druhým já, pak umocňujeme tu krásu onoho sdíleného okamžiku. Krásu, která se rozpíná široko kolem nás. O to víc umocňujeme náš zážitek ze sdílení. Halí nás do hebkého závoje, a přitom nám dává nádherný pocit projíždějící celým našim tělem. Cítíme to teplo. To příjemné teplo, které nás hladí uvnitř nás samotných. Ty pocity nejde přehlédnout. Ty pocity vyjadřují lásku a blízkost našeho druhého já, s nimž naprosto a odevzdaně splýváme. V tu chvíli si uvědomujeme, že je tu s námi opravdové láskyplné naplnění a my jsme tu s ním. Uvědomujeme si hodnotu láskyplného sdílení, které nás sytí. Uvědomujeme si, že stav sdílení na stupnici krystalicky čisté lásky zaujímá nejvyšší příčky hned po souznění. A uvědomujeme si, že jsme ti šťastlivci, kteří mohou tento pocit prožít a prožívat pokaždé, když budou chtít. Ano, pokaždé, když budeme chtít, můžeme toto krásno prožívat. Víme to. Uvědomujeme si to a jsme, za to neskonale vděční. O to víc milujeme. O to víc se cítíme být milováni. Ano. Je to nádherný stav vynášející do výšin. Je to nádherný stav, který když jednou prožijeme, nechceme už nikdy postrádat. Ano, naše touha prožívat stavy láskyplného souznění, nás vede v našem vztahu do krásna, do lásky, do síly. Vede nás do šťastného života, v němž naše těla souzní a vibrují. Stáváme se závislými na tom stavu, který udržuje naše krásné spojení, v němž jsme jen my a naše druhé já.
Ale… Co když pomalu ale jistě přestáváme sdílet? Co když se najednou cítíme být nenaplněni z naší lásky? Co když už nemáme na to sdílení čas a prostor? Co když přicházejí do vztahu odloučení a s nimi nevědomky upozaďujeme to, co nám bylo a je tak blízké? Co pak? Pak s naprostou jistotou dřív či později přichází samota. Přichází osamocení, přestože jsme ve vtahu. Ta absence sdílení si vybírá svoji daň. To, na čem jsme byli až téměř závislí, nás drtí. Uvrhá náš vztah na poslední místo někam do kouta a máme pocit, že to nezvládneme. Pak se ptáme sami sebe, proč se nám to děje? Co je za tím zklamáním, které neumíme pochopit? Natož uchopit a nějak s ním naložit. Nechápeme, jak se nám to mohlo stát. Nechápeme ten obrat a neuvědomujeme si, že nic nepřišlo jen tak jako blesk z čistého nebe. Neuvědomujeme si, že to jsme způsobili tím, že jsme na nějaký čas odsouvali sdílení na druhou kolej. Neměli jsme pro ně místo v našem vztahu, protože vše bylo důležitější než právě naše společná sdílení. My neztratili lásku. My ji nechali nevědomky odejít. Ta láska se začala vzdalovat, když jsme na ni neměli vědomý prostor a čas. Ta láska se cítila osamocena a teď se cítíme osamoceni my. Vnímáme, jak moc se začínáme vzdalovat od svého druhého já. Vnímáme, jak těžké je navázat tento tolik chybějící kontakt. Ano. Je to oboustranné. Tenkrát jsme neměli prostor a čas my, teď ho nemá naše druhé já. Čemu se divíme? Začali jsme se míjet v místě a čase, a to není nikdy dobré. Ztratit kontakt znamená být sami v samotě. Přestože jakoby nevyžádané, byla vyžádaná. My to víme. Jen si to nechceme připustit. Nemáme ji rádi, tu samotu, a přesto jsme si ji našim přístupem pěstovali.
I to je život. Je křehký, a přitom tak plastický a houževnatý. Ale když plasticita a houževnatost ze vztahu odchází, pak zůstává jen křehkost. Úplně stejně jako v běžném životě u materiálů. Cituji z web stránky:
„Tvárnost (poddajnost, plasticita) je mechanická vlastnost materiálů, důležitá především u kovů a jejich slitin. Je to míra schopnosti měnit tvar působením vnější síly při plastické deformaci bez porušení celistvosti materiálu.
Křehkost je materiálová vlastnost, které souvisí s deformační reakcí na zatížení. Křehký materiál se při deformování a nárazech lehce poruší. Jejím opakem, resp. protikladem je houževnatost.
Houževnatost je materiálová vlastnost, jde o schopnost materiálu zůstat při deformování a nárazech vcelku bez tvorby trhlin, nebo zamezovat růstu existujících trhlin. Jejím opakem, resp. protikladem je křehkost.“
Ani energie, život a naše vztahy a stavy nejsou výjimkou. Jsou jako ten materiál.
A tak, můžeme si odpovědět sami, kde se náš vztah nachází a proč je pro nás samota tak bolestivá, když jsme nechali odejít sdílení.
A pokud se stalo sdílení v jeho láskyplné hloubce v našem vztahu každodenní vědomou potřebou, pak je to známka sounáležitosti, úcty, vděku a pokory k naší opravdové krystalicky čisté lásce.
A pokud jsme ho, to sdílení, nechali odejít, pak je to známka pocitu z nenaplněné lásky. Pak je to známka pocitu bez sounáležitosti, bez úcty, bez vděku a bez pokory k naší opravdové krystalicky čisté lásce, k našemu vztahu.
Otázkou je, zdali naše láska byla opravdu tak krystalicky čistá nebo zda to bylo jen naše toužebné přání. Protože kdyby byla opravdu tak skutečně krystalicky čistá, pak by nás naplňovala stále a neustále. A my na ni a na sdílení měli vždy čas a prostor. Ona, ta láska, totiž nemá žádné podmínky, příkazy a zákazy. Ona svojí čistotou posiluje tu naši čistotu a obráceně. My svoji čistotou a vědomou všímavostí tu lásku necháváme vzkvétat. A takovou lásku si nenecháme proplout mezi prsty, stejně tak jako láskyplné sdílení. Pak toto vše BEZ sdílení vstoupilo do nás samotných, a výsledkem je samota. Samota, která bolí a v níž a na níž jsme sami. Ale samota je jen směrovka, která nám vysílá signály. Která nás láskyplně posouvá k opravdové krystalicky čisté lásce. Jak ji tedy vyléčit? Kde je na ni lék a jak se jmenuje? Sdílení.
Láskyplné opravdové sdílení je lék na všechny neduhy a problémy. Sdílení je lék i na samotu. Protože sdílení je tou nejkrásnější komunikací, která proudí i beze slov. A stojí za to ji, tu komunikaci, tu lásku, tu opravdovou krystalicky čistou lásku, hledat, i když se zdá, že náš život je pomalu ale jistě u konce.
Krásný den, vaše iv
