Článek
A všude – v kabaretech, hotelech Paříž, Šroubek či Alcron, v barech i na soukromých večírcích – „sněží“. Bílý prášek – kokain – se stal neoficiálním palivem éry, kdy se společnost chtěla hlavně bavit a zapomenout. Po hrůzách první světové války se lidé vrhli do víru zábavy a kokain se stal novou hvězdou na drogové scéně. Jak to všechno začalo? Pojďme se podívat na divokou éru, kdy humor o drogách plnil noviny a noční život pulzoval energií.
Kokainová cesta po Evropě: Od vtipů k realitě
V roce 1925 otiskly Humoristické listy vtip, který s typicky českým humorem shrnoval tehdejší vztah ke kokainu a jeho vliv:
„Už jsi někdy šňupal kokain?
Neměl jsem příležitost? Jaké to je?
Báječné – všechno je růžové, jako před svatbou.
A potom, při vystřízlivění?
Nu – jako po svatbě.“. Tak glosoval anonymní autor euforii i nevyhnutelný pád zpátky na zem.
Po první světové válce byl hlad po zábavě obrovský. Evropa se uvolňovala, přicházela nová móda, hudba a životní styl ze Západu. Kokainovou metropolí se jednoznačně stal Berlín, kde v té době žili převážně mladí lidé ze všech koutů Evropy. Drogy včetně opiátů a kokainu se tam užívaly v každém baru i klubu. Dealery bylo možné potkat na ulicích, mezi studenty i šatnářkami. Sigmund Freud, patřící mezi nadšené uživatele bílého prášku, o něm psal ve svém pojednání O účincích koky. Kokain se objevoval ve filmech i hudbě. Nešlo však o propagaci v dnešním slova smyslu, spíše o jeho estetizaci. Byl spojován s elegancí, bohémským životem a vzrušením a jeho dlouhodobé účinky ještě nebyly natolik prozkoumány, aby vzbuzovaly opatrnost nebo obavy.
Tento berlínský vír se postupně přeléval i do mladého Československa, zejména do Prahy, kde se kokain a další drogy staly součástí moderního, dekadentního světa velkoměsta. Opiáty zůstávaly klasikou, ale kokain se rychle prosadil jako novinka. V českých zemích neměl tradici a dostával se sem přes černý trh, lékárny i noční podniky. Podle historiků se stal symbolem moderny, který si našel cestu do kabaretů i domácností.
Uvolněná společnost: Morfin pro národní duši
Fejetón v týdeníku Čech z roku 1920 to vystihl dokonale: Nedivte se národu, že se baví. Nezazlívejte mu toho. Přejte mu to. Což těžce nemocnému, svíjejícímu se v bolestech nepřejete injekce morfia, které na chvíli mu přinese otupení bolesti, a operovanému byste zazlívali omámení přivoděné narkosou? Z útrap a zoufalství pouze národ nemůže žít. Nemyslete, že to hýření, skákání, křepčení, hraní a slavení je výrazem bujnosti, blahobytu, přepychu a lehkých mravů. Ne. Je to sháňka po hašiši. Zapomenout! Rozptýlit se! Mít pokoj aspoň na chvilku od těch starostí a běd, v nichž se národ topí. Proto tolik opia, orgií a zábav. Nikde prý se národ tak nebaví, jako v naší republice. Je známý vtip, že do Vídně musí vyvážet mouku a obilí, aby nezhynuli tam hlady, do Čech pak muzikanty, ježto domácí nestačí, aby se mohlo všude tancovat.
Od euforie k regulaci
Ve dvacátých letech byl kokain již všudypřítomný. Nebyl temnou drogou undergroundu, ale legální medicínou. V lékárnách se prodával na předpis za pouhých 12–15 korun jako lék na bolest zubů, mandlí či uší nebo proti únavě. Předepsat ho mohl prakticky každý lékař. Ti jej navíc často považovali za univerzální všelék a sami patřili mezi jeho nadšené uživatele.
Teprve později, když legální zásoby přestaly stačit, objevili se dealeři – číšníci v restauracích či vrátní v luxusních hotelech, kteří kokain sháněli pro své hosty. Práce číšníka za první republiky se tak mohla velmi vyplatit. Personál se nemusel spoléhat jen na skromná dýška a podnikavější vrchní si jako drogový dealer dokázal zajistit na tehdejší poměry slušný vedlejší příjem.
Raný drogový byznys měl obrovský potenciál. Jen po Praze se pohybovalo přes dvanáct tisíc kokainových labužníků a drogová policie prakticky neexistovala. Černý trh rostl a ceny stouply na 15–25 korun za gram. Pouliční zboží bylo často smíchané s aspirinem, chininem nebo kyselinou salicylovou, někdy dokonce říznuté omítkou, aby se „natáhla“ zásoba a maximalizoval zisk. Síť dodavatelů, překupníků a spotřebitelů fungovala jako dobře namazaný stroj. Fetovali všichni – kavárníci, studenti, lékárníci, herci, spisovatelé, politici, obchodníci, prostitutky i majitelé nočních podniků.
Legislativa byla benevolentní, tresty mírné a často se jednalo pouze o pokuty. Policie se začala touto problematikou vážněji zabývat až po roce 1928, po úmrtí Marie Langerové na předávkování. Vznikla Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými prostředky a postupně se zpřísňovaly tresty. Přesto se situace ani ve třicátých letech výrazně nezměnila, zejména kvůli zoufalému nedostatku policistů. Kokain a morfin zůstávaly hitem a obchod se vyplácel i přes riziko vězení. Zlom přišel až v roce 1938 s přijetím opiového zákona, který sjednotil předpisy. Druhá světová válka pak drogovou scénu prakticky vymazala.
Barrandovské terasy 1937
„Sněžný král“ Hugo Haas
Mezi nejslavnější narkomany filmového prostředí meziválečné Prahy patřila bezesporu legenda stříbrného plátna Hugo Haas. Stejně jako mnozí kolegové z branže vnímal kokain jako módní doplněk bohémského životního stylu – v jeho případě však v tempu o poznání zběsilejším. Byl opravdovým milovníkem života a kokain mu pomáhal zvládat bujaré flámy i noční život.
Haas byl však především považován za lovce žen, neodolatelného svůdce a náruživého milence. Kokain tak užíval hlavně na podporu sexuální výkonnosti. Přestože byl spojován s divokými mejdany, alkoholem a milostnými eskapádami, pamětníci se shodují, že nešlo o patologickou závislost. Dokázal pracovat s maximální disciplínou, byl vždy připravený, spolehlivý a profesně výkonný. Teprve pozdější komunistická propaganda z něj zpětně vytvořila obraz dekadentního narkomana, který však realitu vystihoval jen pramálo. Skutečnost, že se po sňatku s Marií Bibikoffovou dokázal kokainu prakticky ze dne na den vzdát, potvrzuje, že v kontextu první republiky šlo spíše o společenský rituál pražské elity než o drogu, která by mu vládla.
Hugo Haas
Na závěr si připomeňme refrén oblíbené Haasovy písničky, vydané v edici Veselost nakladatelství J. Heřmana Zefiho, která tehdejší dobu dokonale vystihovala:
Kdo nešňupe dneska hlínu,
ten holduje kokajínu,
šňupe ho a vidí svět,
samou lásku, samý květ.
A kokain a kokain,
to je safra moc fajn;
a kokain a kokain,
je moc fajn.
První republika tak zůstává v paměti jako éra, kdy kokain nebyl zločinem, ale glamour růžovým světem pod nosem pražské smetánky.
Text písně Kokain
Zdroj:
