Jak se můj bohatý závislý kamarád převlékl za chudého, aby zapadl mezi feťáky, a koupil si dávku

Je to už nějaký čas, kdy jsem psala o svém kamarádovi, o kterém jako jedna z mála vím, že holduje drogám. Na uživatele pervitinu totiž vůbec nevypadá. Je bohatý, úspěšný a vždycky dbá na to, aby vypadal dobře. Ale abych nadále ctila jeho anonymitu, budu mu opět říkat Martin. U minulého článku Martina potěšily pozitivní reakce lidí na varovný článek, který jsem ve spolupráci s ním, jako aktivním uživatelem drog, napsala, a také zcela chápal reakce negativní, jelikož i on je zastáncem názoru, že drogy jsou volba a nikoliv nutnost, ať už člověka potká sebehorší životní situace. A tak se rozhodl podělit o jeden ze svých nepříjemných zážitků, které jako závislý v minulosti prožil.

Během pandemie, která zasáhla celý svět, došlo v České republice k několika opatřením. Mimo všudypřítomné respirátory, rozmach home office a zavřených restaurací se také uzavřely státní hranice, což se podle všeho stalo problémem pro dodavatele pseudoefedrinu ze zahraničí, kde je jeho nákup podstatně snazší. Ten se vyskytuje v některých volně prodejných lécích, které se v České republice prodávají pouze na občanský průkaz. A pseudoefedrin je nezbytnou součástí jedné z nejrozšířenějších drog na našem území – pervitinu. Jeho distribuce tak byla značně omezena, jeho cena vzrostla a začal ho být nedostatek.

„I během covidu jsem si pořád jel svoje pracovní tempo, pro mě se během pandemie nic nezměnilo. Dál jsem doháněl probděný noci dávkami pika (pervitinu), o kterém jsem měl vždycky pocit, že ho mám pod kontrolou. Dával jsem si jenom málo, abych se udržel v bdělém stavu, pak jsem zase na čas přestal, abych tělo zregeneroval, doplnil vitamíny a hlavně abych mohl řídit. A tak pořád dokola. Věděl jsem, že když mi dojde, kdykoliv můžu mít další. Jenže pak se zavřely hranice a kvalitní zboží došlo. Zpětně ani nevím, jestli to bylo závislostí, nebo prostě tím nepříjemným pocitem, že najednou něco nemůžu mít. Zkrátka jsem se rozhodl, že si zboží opatřím jinde. Když jsem bral do ruky mobil, hrozně jsem si přál, abych v něm objevil kontakt na jednoho člověka, kterého jsem sice viděl jen jednou v životě přes známého, když jsem řešil něco úplně jiného než drogy, ale věděl jsem, že taky bere. Číslo jsem našel a podařilo se mi s ním domluvit schůzku, jelikož si na mě naštěstí vzpomněl. Ten člověk byl úplně z jiné sorty lidí, než se kterými se běžně stýkám. Kdybych přišel na schůzku oblečený tak, jak se běžně oblékám, nebo snad přijel svým autem, zaručeně by si myslel, že si z něj buď dělám srandu, nebo že jsem policajt. A tak jsem zalovil ve skříni a objevil snad 15 let starou mikinu, kterou jsem tahal tenkrát snad všude. K ní jsem si vzal tepláky, co nosím do fitka, a našel jsem staré boty, ve kterých jsem chodíval na procházky se psem, takže byly pořádně ošoupané. Vlasy jsem se neobtěžoval upravit, chtěl jsem vypadat co nejvíce zanedbaným dojmem. Přišlo mi i vhod, že jsem neoholený, ačkoliv jsem si pak obličej stejně zabalil do šátku. Za jiných okolností bych takto z domu nevylezl, ale evidentně mi z těch drog prostě hrabalo. Zastavil jsem s autem na parkovišti a několik zastávek popojel na nádraží tramvají, aby mě náhodou neviděl přijíždět. Pak jsem čekal. Dlouho jsem čekal. Tahle sorta lidí prostě není zrovna dochvilná. Nakonec dorazil a vypadal o hodně hůř, než když jsem ho viděl naposledy. Byl to prostě feťák už od pohledu. Špinavej, roztěkanej, rukama máchal jak hadrová panenka.“

„Doufal jsem, že to proběhne rychle, ale bohužel mi sdělil, že pro to teprve musíme někam dojet. Byl jsem zklamaný, ale říkal jsem si, že když už tu jsem, tak to dokončím. Nasedli jsme do tramvaje a jeli jsme. Během jízdy jsme mlčeli. Poté jsme vystoupili na úplně jiném místě, než původně zmiňoval. Říkal jsem si, že se možná předtím prostě spletl. Sebevědomě vyrazil směrem k jedné budově, u ní se zastavil a začal se rozhlížet. Stáli jsme tam takhle asi deset minut, než mu došlo, že jsme úplně jinde, než chtěl původně být. Okomentoval to jen tím, že je kretén, a šli jsme zpátky na tramvaj. Když jsme konečně dojeli na místo, zašli jsme do blízkého podchodu. K mému překvapení jsme nebyli jediní, kdo si od dealera něco bral, ale viděl jsem tam dalších asi šest lidí. Chvilku jsem přemýšlel, že si od dealera vezmu raději víc, ale nakonec jsem usoudil, že by asi bylo dost podezřelý, kdybych vytáhnul takový balík peněz. Navíc jsem nechtěl riskovat, že by měl ten můj společník nějaké hloupé nápady. Ten si nekoupil nic, protože neměl peníze, a tak aspoň žebral, abych mu dal trochu ze svého. Pokrčil jsem rameny a trochu mu odsypal do buchny (injekční stříkačky), kterou vyndal. V duchu jsem se ušklíbnul, přišel mi v tu chvíli jako absolutní troska. Jenže je směšný, když si připadáte nóbl jenom proto, že taháte to svinstvo nosem. Pak ovšem moje zhnusení ještě podpořil, když hledal něco, s čím to svinstvo promíchat. V naprostém šoku jsem sledoval, jak z nedalekého koše vytáhnul plastovou lahev, ve které na dně bylo trochu vody, a tu si nalil k piku, aby to zředil a mohl si to píchnout. To už jsem opravdu nepotřeboval vidět, a tak jsem se chvatně rozloučil a spěchal pryč. Doma jsem dlouho přemýšlel, jestli si to hnusný piko mám vůbec dát. Zatímco jsem byl zvyklý na krásné bílé krystaly, tohle bylo hnusně žluté. Nakonec jsem však podlehl a dal si. Nestálo to za nic a dojezd byl ještě větší peklo než obvykle. Věděl jsem, že tenhle zážitek nikdy nechci opakovat. Tenkrát to bylo taky poprvé, co jsem doopravdy z pervitinu dostal strach, když jsem viděl, na jaké dno mohou lidi spadnout. Jenže když se vrátilo kvalitní zboží, trvalo mi nějaký čas, než jsem se definitivně rozhodl tuhle cestu opustit. V současné době jsem od konce září čistej a přál bych si, aby mi to už vydrželo. Bohužel je to běh na dlouhou trať, ale o tom snad někdy jindy.“

Zdroj: Autorský článek zpracovaný s laskavým svolením Martina