Posádka Challengeru zahynula při explozi, kterou sledovaly živě její rodiny a další miliony diváků

Mise STS-51-L byla v pořadí 25. misí programu NASA Space Shuttle. Mise byla naplánovaná na 6 dní, kdy měla být pozorovna Halleyova kometa a měly být rutině rozmístěny satelity. Jednalo se také o první misi, které se měl účastnit vybraný jedinec programu Učitel ve vesmíru, kterým se nakonec stala 37letá americká učitelka Christa McAuliffe. Jejím snem bylo stát se první civilistkou ve vesmíru. Velitelem celkem sedmičlenné posádky byl 46letý americký pilot, inženýr a astronaut, Francis Richard Scobee. Dalšími členy posádky byli 40letý pilot Michael J. Smith, 39letý letecký inženýr Ellison Onizuka, 36letá softwarová inženýrka Judith Resnik, 35letý astronaut a fyzik Ronald McNair a 41letý inženýr a astronaut Gregory Jarvis. Raketoplán Challenger odstartoval ze startovacího komplexu vesmírného střediska dne 28. ledna roku 1986 v poledne a miliony Američanů usedly k televizi, aby vše sledovaly živě. Mezi diváky byly i manžel a děti Christy McAuliffe spolu s rodinami ostatních členů posádky. Počáteční nadšení diváků trvalo jen 73 vteřin, než ho vystřídal absolutní šok a hrůza, když raketoplán v rychlosti 3200 km/h explodoval. Nikdo z posádky neměl šanci na přežití. Později bylo zjištěno, že za tragickou explozi mohla vadná izolace na prvním stupni rakety, kdy se krátce po odpálení vznítilo unikající palivo a plameny se rozšířily během mžiku na palivové nádrže.

Potápěči z vyprošťovací lodi USS Preserver objevili 7. března roku 1986 něco, co považovali za kabinu raketoplánu, což se následující den potvrdilo. Uvnitř byly nalezeny zbytky posádky, kdy následná analýza trosek naznačila, že posádka nemusela zemřít hned po explozi. Okna raketoplánu totiž mohla explozi přežít, a tak mohli být někteří členové posádky naživu po celou dobu pádu, než trosky rychlostí více než 320 km/h dopadly do Atlantiku z výšky asi 14,5 km. Této teorii nasvědčoval i fakt, že byly nalezeny čtyři PEAP (Personal Egress Air Packs), což jsou zařízení na palubě raketoplánu, která poskytují členům posádky asi 6 minut dýchatelného vzduchu v případě nehody a mohou být aktivovány pouze ručně, přičemž tři z nich aktivovány skutečně byly. Příčinu smrti členů posádky raketoplánu se však nikdy nepodařilo jednoznačně určit. Tragická nehoda raketoplánu Challenger dodnes zůstává jednou z nejtragičtějších událostí v historii amerického vesmírného programu.

Zdroje: Autorský článek, Challenger, Kniha 100 největších katastrof - Michael Pollard