Příběh Kláry: „Konečně mám velká prsa, ale jsem nešťastná!“

Opět jsem nemusela hledat zajímavé příběhy daleko, stačilo se rozhlédnout kolem sebe. Každý člověk má totiž svůj zajímavý příběh a o jeden takový se rozhodla podělit má kamarádka Klára, která by zároveň chtěla ostatní varovat, aby si změny svého těla důkladně rozmysleli. Znám Kláru už více než 15 let a je pravda, že o velkém poprsí snila už kdysi. Nikdy mi přitom nepřipadala vyloženě plochá, ale sama vím, že člověk má tendenci se vnímat jinak, než ho vnímají ostatní – většinou daleko kritičtěji. Nejinak tomu bylo i u Kláry, která již od dětství vyrůstala ve stereotypu, že krásná žena má dlouhé vlasy, úzký pas a velká prsa. Tak trochu jako panenka Barbie. Klára se prý navíc na střední škole setkala se šikanou, kdy terčem posměchu byl právě její hrudník. „Dneska už vím, že jsem se nad tím měla povznést, neřešit to. Ale tyhle komplexy v člověku zůstanou zakořeněné,“ říká Klára, když se ohlédne za minulostí. Od svých 18 let si začala zjišťovat podrobnější informace o plastice, ale neměla na operaci dostatek peněz. Šikana devastuje dětem sebevědomí, které se jim leckdy nepodaří obnovit ani v dospělosti. Někdy mají bohužel nedostatek sebevědomí a šikana až katastrofální následky.

Když bylo Kláře 23 let, nečekaně otěhotněla a zůstala na syna sama. Rozhodně si tedy nemohla dovolit utrácet za plastiky, navíc se jí prsa trochu zvětšila po kojení. Když byl syn větší a začal chodit do školky, Klára měla více času na práci a podařilo se jí najít slušné místo, kde začala vydělávat vcelku dobré peníze. „V tu chvíli jsem měla radost, že můžu konečně klukovi dopřát pěkné věci, a i něco navíc, a ani mě nenapadlo si kupovat něco pro sebe, natož prsa!“ vysvětluje Klára. Po třicítce si pak našla partnera a znovu se v ní probudily staré obavy, zda se mu bude líbit její menší hrudník. A ačkoliv byl prý spokojený, zároveň se nebránil myšlence, že by si Klára nechala poprsí zvětšit. Jelikož se mu svěřila s tím, že je to její dávný sen, rozhodl se jí udělat radost a na operaci jí velkou část přispět. Klára si tak konečně mohla splnit svůj dávný sen.

Trvalo jí dlouho, než našla toho správného plastického chirurga. Trávila prý hodiny nad čtením recenzí a byla na konzultaci na pěti klinikách, než ji konečně jeden z chirurgů přesvědčil. Za její zvýšenou opatrnost a obavy mohl i fakt, že četla ve zprávách tragický případ pacientky, která při plastické operaci prsou zemřela vinou nepozornosti lékařky. „Bála jsem se. Strašně jsem se bála. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, aby tu můj kluk nezůstal sám,“ přiznává Klára. „Kdyby mi můj partner nebyl takovou oporou a klukovi tak skvělým tátou, určitě bych do toho vůbec nešla,“ dodává. Nakonec pak nastal den D a Klára ve svých čtyřiatřiceti letech nastoupila na kliniku, aby podstoupila zvětšení prsou pomocí implantátů.

„Než jsem nastoupila na kliniku, udělala jsem si nádherný den se synem. Tolik jsem se bála, že jsem si říkala, že kdyby se se mnou něco stalo, aspoň bude mít krásnou vzpomínku na poslední den. Ale zároveň jsem říkala v žertu partnerovi, že jestli se mi něco stane, tak ať mě za ten blbý nápad zabije. Pak přišel den D. Partner mě odvezl na kliniku, popřál mi hodně štěstí a začaly závěrečné přípravy na operaci. Dosud jsem měla všechny předoperační výsledky v pořádku a nejinak tomu bylo i v den operace při závěrečných vyšetřeních. Poslední konzultace s lékařem, pár podpisů a svolení a poté přišel anesteziolog, který mi pečlivě vysvětlil, co se se mnou teď bude dít. Od půlnoci jsem kvůli anestézii nejedla, takže jsem byla ještě více nervózní, ale všichni na mě působili důvěryhodným dojmem. Jakmile jsem byla připojena na všechny monitory a přístroje, dostala jsem do žíly anestetikum a pak už si nepamatuji vůbec nic. Probudila jsem se celá zmatená, ospalá a bylo mi trochu špatně. V první chvíli mi vůbec nedocházelo, co se stalo. Bylo to, jako bych se vzbudila ráno po dlouhé noci. Slyšela jsem, jak na mě mluví nějaký milý mužský hlas, který mi přeje ,dobré ráno‘, a někdo mi tře ruku. Jakmile mi došlo, že jsem právě po operaci, pocítila jsem úlevu: Jsem naživu. Podívala jsem se na hrudník a viděla jen obvazy. Pak mě několik lidí nadzvedlo a hrudník mi ještě víc obvázali. Celý ten čas po operaci mám tak trochu v mlze.“

Trvalo několik dní, než mohla Klára svá nová prsa vidět. Když je však poprvé viděla, byla nadšená. „Byla to nádherná práce, moje prsa vypadala jako z nějakého časopisu,“ říká Klára. Tu pak čekala velmi příjemná záležitost: nákup nových podprsenek. Nákup si prý užívala, ale čím déle se na svá prsa dívala, tím více jí připadala cizí. „Měla jsem z toho divný pocit, přeci jen jsem v době měla něco cizího,“ říká Klára, která si nechala zvětšit prsa pomocí implantátů. A tak se stalo, že po pár týdnech po operaci se jí celá záležitost rozležela v hlavě. „Připadala jsem si jako plastová panenka. Lékař mi na pooperačních konzultacích tvrdil, že někdy trvá, než si žena zvykne na svůj nový vzhled. Jenže já jsem si nezvykla,“ přiznává Klára. Kromě toho ji už před operací trápily bolesti zad, které se s novými a většími prsy prý ještě zhoršily. „Začalo mi to být celé líto. Bylo mi líto toho, že jsem nespokojená, když mi chtěl partner udělat radost. Bylo mi líto toho, že jsme za ty peníze neletěli třeba na nádhernou dovolenou,“ říká Klára s tím, že si měla prý operaci důkladněji rozmyslet. „Dneska si říkám, že jsem přeci byla hezká i s malými prsy a že jsem byla tak trochu hloupá, že jsem se upínala tolik na ty řeči, co jsem poslouchala na střední. Přijde mi, jako bych konečně dospěla až po té operaci,“ říká Klára a varuje ostatní, aby si veškeré úpravy vzhledu opravdu dobře rozmysleli. „Něco jiného je, když má někdo vyloženě deformaci, která se vymyká normálu a chce prostě jen zapadnout. Jenže zrovna malá prsa jsou prostě úplně normální. Některé děti jsou prostě jen zlé a potřebují si najít nějaký terč posměchu. Bohužel to vidím až teď,“ dodává smutně Klára, kterou operace vyšla na více než 100 tisíc korun a vydání implantátů by znamenalo výdaj několika dalších desítek tisíc.

Zdroj: Autorský článek (zpracovaný se souhlasem kamarádky Kláry)