Článek
Všechno je špatně
Žijeme v době, kdy se nemáme špatně. Alespoň v této zemi. Lidé zde mají svobodu (samozřejmě v mezích zákona), všechno zboží je dostupné, kriminalita relativně nízká, zdravotnictví na dobré úrovni, pracovní příležitosti se také najdou. Přesto je málokterý člověk opravdu spokojený a vždy si najde něco, na co si stěžuje. Do jisté míry je to normální – je to jakýsi hnací motor člověka, který ho nutí dosahovat stále lepší životní úrovně. Například člověk na ubytovně může být nespokojený kvůli nedostatku soukromí a špatnému vybavení, tak se přestěhuje do bytu. Po čase však začne být i v bytě nespokojený kvůli nedostatku místa a hluku, tak se po nějaké době přestěhuje do domu. Jenže s tím samozřejmě narostou náklady, je třeba lepšího zaměstnání, péče o dům zabere více času…
Prášky na sebelítost
A pokud člověka pohltí frustrace nad tím vším, nastává období fňukání, kdy si člověk, který žije v krásném domě s velkou zahradou, vylívá svoji frustraci v diskuzích na internetu, v komentářích a samozřejmě i ve skutečném světě, kdy všem neopomene sdělit, jak to má hrozně těžké, že musí chodit od rána do večera do práce, jak na sebe nemá čas a jak je na zhroucení. Nakonec to dovrší tím, že se svojí sebelítostí skončí u lékaře, který mu raději předepíše antidepresiva, jelikož chápu, že v množství ufňukaných lidí je asi problém rozeznat skutečné deprese od pouhého fňukání. Nejhorší na tom je, že stále častěji plní ordinace psychologů a psychiatrů i děti, které fňukají také, protože se nedokážou vyrovnat s problémy, se kterými si předchozí generace dokázaly poradit.
Závod o největšího chudáka
Lidem dělá dobře, když čtou o někom, kdo se má hůř než oni. Jenže místo toho, aby si někteří uvědomili, že mají vlastně v životě relativně štěstí, začnou se předhánět v tom, kdo to má těžší. Tento fenomén lze zaznamenat například v diskuzích o zdravotních problémech, kdy mají lidé tendenci se předhánět v tom, koho jeho zranění bolí více, kdo užívá více léků nebo kdo déle čekal na operaci. Stejné je to i s dramatickými životními příběhy, kdy se lidé v diskuzích běžně předhánějí, kdo to měl v životě těžší a kdo prožil větší trauma. Tento závod o to, kdo je větší chudák, je v podstatě taková plejáda ufňukaných lidí. Nejspíš tomu nahrává i doba, kdy se díky internetu mohou lidé vyjádřit téměř pod každý článek či příspěvek. Sociálních sítí koneckonců využívají i celebrity, pseudocelebrity a různí influenceři, kteří díky fňukání sbírají tisíce sledujících. A tak se můžeme setkat například s ufňukanými osobami, které ve svém oblečení za statisíce fňukají, jak to mají v životě těžké, protože je potkal rozvod nebo nikdo nechápe jejich orientaci. Jenže špatné věci potkávají každého a špatné věci se prostě dějí každý den.
Vždycky může být hůř
Jsou lidé, kteří si uvědomují, že vždycky může být hůř, a z těžkých životních příběhů, které se denně objevují na internetu, si odnáší to, že se mají vlastně docela dobře. Paradoxně také ústřední postavy těchto těžkých životních příběhů, které často čteme, nebývají vůbec ufňukané. Většinou svůj příběh totiž tito lidé sdílí právě proto, aby ostatní motivovali k radosti ze života a možná také proto, aby si ostatní uvědomili, jaké mají štěstí, že mají kde bydlet, že mají rodinu nebo že jsou zdraví. Přesto na konci toho všeho často vídáme kontrast těch, kteří statečně bojují s těžkými onemocněními, jsou oběťmi závažných trestných činů, a přesto jdou v životě dál, a těch, kteří se ládují medikací, protože musí chodit do práce, aby zaplatili hypotéku na dům, ve kterém bydlí.
Vtipné je, že tento článek vlastně sám o sobě také zní jako určitá forma fňukání, ačkoliv byl míněn spíše jako motivační. Ale třeba bude toto krátké zamyšlení pro někoho inspirací, aby provedl introspekci a zjistil, že dosud pouze zbytečně fňukal, jelikož se má v životě relativně dobře.
Zdroj: Autorský článek
