Vánoční trhy: Zloději, fronty na hodinu a svařák za 80 korun

Mnoho lidí má vánoční trhy již jako neodmyslitelnou součást Vánoc a nechtějí tak porušit svoji tradici ani nyní, když se ceny zboží razantně zvýšily. Vzhledem k tomu, že nejsem příznivce mačkajících se davů lidí, snažím se této události spíše vyhýbat, přesto jsem se nechala přemluvit kamarádkou, abych s ní navštívila trhy ve vzdálenějším městě, protože nechtěla jet tak daleko sama s malým synem. Jelikož nechci někomu hanit jeho město, nebudu ho jmenovat, ale z fotek ho asi každý jeho obyvatel pozná sám. První zásadní chybou bylo to, že jsme se na trhy vydali o víkendu. Když jsme se konečně dostali na náměstí, kde se vánoční trhy konaly, na náměstí se nacházelo enormní množství lidí, kdy jsme se opravdu museli prodírat, kamkoliv jsme chtěli.

Největší dominantou náměstí bylo obrovské vyhlídkové kolo. Nevím, zda se jedná o nějakou místní tradici, ale přišlo mi to takové zvláštní. Kolo sice hezky svítilo, ale nějak mi to k vánoční atmosféře zkrátka nesedělo. Nicméně kamarádky syn byl pochopitelně nadšený a uprosil svoji maminku, aby ho na kolo vzala. Když jsme došli k pokladně, radovali jsme se, že u pokladny není fronta. To jsme však netušili, co nás čeká… Paní prodala kamarádce dva lístky, za které kamarádka zaplatila 200 korun. Stovku stál každý, bez ohledu na to, zda jede dospělý či sotva dvacetikilový malý kluk. Já si vzala svůj lístek a odešli jsme do fronty. Jímala nás hrůza, když jsme si konečně uvědomili, jak dlouhá je fronta na nástupiště kola, a když jsme zjistili, že fronta vede několik desítek metrů za roh, kamarádka začala smlouvat se synem, jestli by kolo neoželil. Jenže lístky už byly koupené, dítě natěšené, a tak jsem kamarádce řekla, že s nimi klidně počkám, ať má kluk radost. Kamarádka měla lístky v podobě tvrdých karet uložené v kapse kabátu, a když jsme se po 40 minutách čekání začali přibližovat k nástupišti a chtěla si lístky připravit, v kabátu je nenašla. Buď jí tedy vypadly a někdo si je (jak jinak) prostě přivlastnil a svezl se zadarmo, nebo jí je někdo šlohnul přímo z kapsy. Zatímco jsem hlídala těžce vyčekané místo ve frontě i jejího syna, šla se domluvit s paní z pokladny, zda by jí dala lístky nové. Paní z pokladny jí však oznámila, že to nehodlá platit ze své kapsy, že se někdo svezl zadarmo, a kamarádka si musela koupit oba lístky znovu. Pro sebe i pro malého syna. Opravdu vánoční atmosféra a soucit ze strany paní pokladní! Když mi to kamarádka říkala, nejvíce mě dopálila extrémně hloupá výmluva paní, že by to musela platit ze své kapsy. Co přesně? Kabiny jezdily i poloprázdné, takže jak přesně paní pokladní tvrdí, že se pak prokazuje počet pasažérů k prodaným lístkům? To bych snad pochopila něco ve smyslu, že si kamarádka měla hlídat lístky… Bylo mi kamarádky líto, protože asi padesát minut stání a čtyři minuty v kole jí stálo 400 korun. Nabídla jsem se proto, že jí pozvu na něco teplého a jejího syna na trdelník.

Nakonec jsem musela alespoň uznat, že z vyhlídkového kola byl pěkný výhled na trhy. Jenže to by byl i z věže kostela. Seshora jsem sledovala, jak je u každého stánku, kde se prodává trdelník nebo teplé nápoje, naprosto šílená fronta. Když jsme se tedy dole začali znovu prodírat davem, rozhodli jsme se, že další frontu už opravdu čekat nebudeme. Šli jsme se proto podívat na betlém, kluk si zazvonil na zvonek, na který nějakým zázrakem nebyla fronta, a pak jsme objevili stánek, u kterého nebyla tak hrozná fronta. Velká reklamní tabule lákala na horké nápoje, včetně velkého nápisu: svařák – 80 Kč. Je to relativně dražší s ohledem na kvalitu, která ve stáncích často bývá diskutabilní, ale na druhou stranu pronájem místa na náměstí něco stojí. A v Praze stojí svařák i přes 100 korun. A tak jsme zase čekali… Naštěstí tahle fronta byla asi jen 15 minut. Na jejím konci však žádný horký nápoj nestál. Lidé před námi si objednali onen svařák za 80 korun, aby jim paní prodávající sdělila, že žádný svařák nemají a že si musí jít jinam. Také jim sdělila, že jim vedení na poslední chvíli zakázalo prodávat horké nápoje a že už nestačili změnit reklamní tabule. Jakože nestačili prostě přeškrtnout nabízené nápoje? Nebo spíš doufali, že si lidé, kteří čekají takovou dobu, koupí aspoň něco? Já jsem poprosila o dvě kávy a horkou čokoládu, ale bylo mi řečeno to samé. Prodávající paní nakonec zavolala nahlas, že teplé nápoje nejsou a fronta se de facto rozpustila. My jsme si stejně jako lidé před námi nekoupili vůbec nic a s rozčarováním odešli. Když jsem pak viděla frontu na trdelník, která by byla tak na další půl hodinku, nabídla jsem klukovi, že mu raději koupím něco hezkého jinde. Neprotestoval. Nakonec jsme se odebrali na vlak a těšili se domů na skutečnou vánoční atmosféru.

Zdroj: Autorský článek