Článek
Můj známý manželský pár, již ve středním věku, ke kterému jsem čas od času chodil na návštěvu, se dlouho snažil o potomka. Musím předeslat, že jejich byt byl prototypem dokonalé čistoty všude tam, kam oko dohlédlo i tam, kam nedohlédlo. Bydleli ve třetím patře a paní domu, jinak ve svém povolání úspěšná, by byla nejraději, kdyby se návštěva zouvala již v patře druhém.
V obývacím pokoji ležel na zemi pravý peršan s třásněmi, které byly vždy vyčesány jedním směrem. S oběma manžely se dobře povídalo o všem možném. Jen když se mi někdy nechtě podařilo utrousit drobeček na koberec, paní zmlkla a zatvářila se, jakoby ji náhle a prudce zabolel zub.
Její manžel je můj kamarád, který se mi občas svěřoval a tak jsem se stal jeho „vrbou“. Nejsem akurátně pořádný jako, jak se domnívám většina mužů, ale jeho líčení chodu domácnosti, by se mohlo klidně považovat za horor. Podotýkám, že se měli i po desetiletém manželství rádi, až na tu pořádkovou fobii.
Uvedl jsem, že se dlouho snažili o potomka. Jejich snažení mělo konečně úspěch a narodila se dcerka, jménem Libuška.
Ohlásil jsem se na návštěvu a byl pozván. Zapoměl jsem se ale zout ve druhém patře a zazvonil u dveří. Paní domu otevřela, uklonil jsem se, abych si dodatečně zul boty a předal kytku. Pokývla a sáhla někam za sebe, aby mi podala chirurgickou roušku. Neprotestoval jsem, jen jsem koukal, jestli mi nebude nabídnut chirurgický čepec. Z toho sešlo, protože na mé lysé hlavě se toho moc neuchytí. Pak jsem byl dirigován do koupelny, umýt si řádně ruce. Zuby jsem si čistit nemusel, protože tam pro mě nebyl kartáček. Všiml jsem si, že si paní domu uvědomila v tomto ohledu svou chybu.
Následně jsem byl uveden do ložnice, kde se měla nacházet pod nějakým baldachýnem Libuška. Asi se nacházela, ale nebylo dovoleno se přiblížit. Takže jsem se přesunul do obýváku a protože se s rouškou na obličeji nedobře mluví, sundal jsem si ji. Paní měla nesouhlasný pohled. Vyjádřil jsem se, jaké je Libuška krásné dítě, dostalo se mi od paní řady přímo referátů o Libušce.
Za několik dnů jsem měl plánovanou služební cestu. Když se kamarád dověděl, že má jet také, skoro rozkvetl. Podotýkám, že jeho paní měla k ruce babičku a tak mu byla služební cesta odsouhlasena.
Co já se od něho za ty dva dny nedověděl ! Shrnutí všeho, by se dalo označit jako hygienický teror. Byl už na tom tak zle, že začal přemýšlet o rozvodu.
Asi tak za týden přišel rozzářený do práce a vylíčil mi, k čemu došlo. „Já už to nemohl dál snášet“ povídal. „A tak jsem si v pokoji sundal kalhoty a vydělal se s prominutím na ten koberec! Představ si, že mi to bylo docela fuk“
A co bylo dál? Paní pochopila hloubku jeho zoufalství , donesla kyblík lopatku smetáček, a společně onen exkrement uklidili. Vypadá to, jako z červené knihovny, ale stalo se. No a pak po vykoupání, nakrmení a uložení Libušky, si otevřeli lahvinku Tramínu a byli po delší době spolu.
Jaké by z toho mělo být poučení? Všechno na tomhle světě má své místo, určení a význam. To jen my, „páni tvorstva“, v tom máme někdy guláš…
