Článek
Toč se, vrť můj kolovrátku, adventu je již nakrátku, upozorňuje Erben.
A tak je před námi druhý největší svátek roku (tedy alespoň podle církve katolické), jako konečně i každý rok. Nedá mi to se trochu zamyslet.
Oslava narození Ježíše, je právem oslavou s velkým „O“. Možná, že i ten Bůh Otec, měl tehdy trochu zarosené oči. A to už je něco! Tvrdý, spravedlivý a trestající své „výrobní zmetky“, právem, právem!
Kdežto Ježíš? Nikde jsem nezaznamenal, že také někdy trestal. Snad jen jednou mu ruply nervy a vypráskal penězoměnce z chrámu. No prostě v něm bylo kus člověka. A že by ti penězoměnci byli předobrazem bankéřů? Netroufám si hodnotit. To jsem se ale dostal mimo téma a takže zpět.
Dobrá vůle.
Přejeme si navzájem zdraví, štěstí, spokojenost. Přát si samozřejmě můžeme, hodí se to v ty vánoční dny, a taky máme mít spolu dobrou vůli. Tak ta dobrá vůle mě trochu zarazila, co to vůbec je.
Hledal jsem v odkazech, spousta názorů. Nejvíce se mi líbil ten Čapkův, snad mi promine, že něco z toho použiji.
Tak tedy podle Čapka. Dobrá vůle není jen jakási blahovůle, to je především úsilí rozumět těm druhým! Neříká, že apriore se musí rozumět i mě. Vypichuje, že se mám snažit rozumět těm druhým. Tak to stojí za zamyšlení.
Říká také, že dobrá vůle by měla stačit, neboť dobrá vůle, která by nebyla poctivá (pan Werich by asi řekl počestná), nebyla by dobrou a nebyla by vůlí.
Čapek také říká něco o úsilí. Hm… To je někdy dost těžká práce, to úsilí…když mě ten druhý tak žere! No asi proto máme ty svátky klidu a míru, abychom se trochu srovnali, že by letitá lidská zkušenost?
Napadá mě jedna skutečnost z první světové. Stalo se, že v ten svatovečer vyšli ze zákopů Němci i Francouzi a vzájemně si popřáli. Měli tehdy spolu dobrou vůli…
Takže prosím, ti, kteří jste dočetli až sem, mějte spolu dobrou vůli, já se taky budu snažit.
