Článek
Předesílám, že pokora není totéž, co pokořenost. Pokořenost, no fuj!
Není to tak dávno, co při debatě představitelů našich partají s prezidentem Pavlem, se cosi málo dohodlo. No po návratu šéfa té jedné partaje z dovolené, bylo všechno jinak. A tak nevím, jestli se jednalo v tomto případě o pokoru, nebo o pokořenost, tedy představitelů té partaje. Nevím, nebyl jsem u toho, jen je mi to trochu podezřelé.
Samotná pokora i pokořenost, je tak trochu červená niť našich, a nejen našich dějin. Ten, kdo je u „vesla“, tedy u vlády, se vždycky se snaží o to, aby ti, kterým je vládnuto, byli alespoň pokorní, v nejlepším případě pokoření, ale o tom se nesmí nikdo ani zmínit (tedy o tom pokoření).
Mám, tedy měl jsem jednoho známého. Bohužel už není. Velmi schopný, měl dar slova i jiné dary, ale bohužel jeden hendikep. Neměl dar pokory, a to je u kněze kardinální problém. Není pro tu svou nepokornost, jen propadl čemusi jinému…Stejně mi ale jeho někdejší slova začala vrtat v hlavě. Říkal, že největší hřích vůbec, je hřích proti Duchu Svatému. Přemýšlím kdo, nebo co, to je, ten duch. Jak já to chápu, je to hřích proti svobodné mysli, která bojuje proti všem pokoření. Ona ta svobodná mysl, byla vždycky pro vládní moc podezřelá. I ten Václav Havel, jehož esej jsem si podrobně přečetl, ta jeho „Moc bezmocných, ta by měla být i v čítankách“. Jen nevím, proč třeba Karel Kryl se vyjádřil, že bude asi prvním Havlovým politickým vězněm. Že by tady zafungovala ta moc? …
Takže jsme zase na začátku. To, že si uvědomím, že zase až tak toho moc nevím, to je podle mě kýžený začátek vlastní pokory.
Jsem svým založením spíše pacifista. Ale pokud by někdo tu mou pokoru, chtěl změnit na pokořenost, budu se bránit zuby i nehty a vůbec čímkoliv, co bude po ruce.
Jsem sice příjmením pokorný, ale vždycky a jen s velkým P.
Tu vědomou a nenařizovanou pokoru, tak tu beru. Ale vždycky jen s velkým P.
