Článek
Já už si začínám myslet, že bez problémů a jejich řešení, bychom asi ani nemohli existovat. Ono je to snad dáno v té společné genetické výbavě. Problém, jako takový, bude asi podnětem k řešení. No asi ne vždy. Někdy za to ten problém řešit ho, ani nestojí, a někdy, je tak trochu nad naše síly, a někdy, bohužel, je to i otázka existence.
Napadá mě otázka, proč to tak je? Není ten popud k řešení problémů, důvodem a příčinou rozvoje té naší mozkové činnosti? Něco by na tom mohlo být. Řeším problém, zaměstnávám tím svůj mozek, a zapamatuji své řešení. Tedy měl bych. Ale suma sumárum, to namáhání mozku, přispívá k jeho rozvoji, no a taky, když je vše OK, tak taky k zapamatování. Takže, už si po osobní zkušenosti pamatuji, že se na horkou plotnu nesahá, a mini problém jsem vyřešil.
I kojenec, když si vybírá, který prs je vhodnější, vyzkouší oba a jeden preferuje. Vyřešil problém.
Na pískovišti vidím, že soused má lepší lopatičku a kyblíček. Vezmu mu ho, brání se, a tak ho tou lopatičkou přesvědčím. Vidí, že jsem silnější, a možná pochopí, že řeším svůj problém. Pokud nepochopí, je to jeho problém.
Mám problém pochopit princip dělení. Paní učitelka má také problém, jak mi to vysvětlit. Dvojitý problém. Nakonec u jiné učitelky jsem problém pochopil. Můj problém tedy vyřešen. U paní učitelky, jen částečně. Vznikl u ní další problém. Jak mi to ta druhá učitelka vysvětlila? Byly tak trochu konkurentky…
Jsou různé metody řešení problémů. Jako třeba Alexandr Makedonský a ten gordický uzel, nebo ta má lopatička na pískovišti. Tak tyhle metody neupřednostňuji, jsem spíše pro řešení skrzevá mozek. No ale, někdy je ta lopatička, případně meč, řešení prospěšné.
Vidím, že problém, jako takový, je problém. Pro někoho maličkost, pro někoho k nevyřešení. Už jsem zažil, že když není momentálně žádný problém na obzoru, vymyslí se zástupný. Obzvláště jsou tím proslulé ženy. Mluvím z vlastní zkušenosti. Měli bychom jim ale děkovat, protože tím nutí náš mozek pracovat na řešení, a tudíž se neustále zdokonalovat. To je objev, co? (Osobně bych asi byl raději méně dokonalý.)
Koukám, že začínám příliš filosofovat. To bych asi neměl. Nemám žádné filosofické vzdělání. Jen jsem si kdesi přečetl, že řecký výraz „filo sofia“, se překládá, jako láska k moudrosti. Tak to se mi líbí. Vím o dosti vzdělaných lidech, kteří ale nejsou moudří. Na rozdíl od nich, znám jednoho dědu, který je moudrý, a při tom zdaleka nedosahuje jejich úrovně vzdělání. Že by to ten „selský rozum?“ Osobně si myslím, že k té moudrosti se můžeme dopracovat vlastní schopností, jak řešit „prkotiny“ i větší problémy. No nic nového pod sluncem.
Horší to je, když nás přestává bavit řešit problémy, ale nejenom bavit, ale vůbec je řešit. No a pak už nezbývá, než konstatovat, že jsme mrtví.
Takže díky za problémy, i za to, že je ještě můžeme řešit a to i bez ohledu na výsledek.
Tož tak.
