Článek
Je mi jasné, že teď budu pro mnohé lidi zapšklá staré fosilie a otravná, moralizující vykopávka, která žije ve světě, kde dřív byla tráva zelenější a kde všechno, co dělá mladá generace je špatné a hloupé a značí to úpadek naší civilizace. A víte co? Kéž bych taková opravdu byla, protože pak by to byl jen můj problém. Jenže není… je to problém nás všech, který všichni jen mlčky tolerujeme, shovívavě mu přihlížíme a opíjíme se rohlíkem, protože „to přece vůbec nic neznamená“ a „je to naprosto normální“.
Jak napovídá název, mluvím o dnešním všudypřítomném fenoménu, kdy děti zcela nečekaně, bezdůvodně a bez jakéhokoliv kontextu vykřikují hlášky (momentálně je to nejčastěji právě ono všeobecně povařené 6-7, ale jde jen o špičku ledovce), které zaslechly někde na sítích nebo mezi vrstevníky a všichni dospělí kolem nich předstírají, že je to úplně normální dětské chování, ze kterého časem vyrostou a že oni ani generace před nimi nebyli jiní. Jenže byli. A to výrazně. A i když z toho dotyční opravdu časem vyrostou (tedy snad, protože představa, že na mě za pár let prodavačka, zubař nebo paní na poště z ničeho nic zařve pár číslic a pak se rozchechtá jako psychopat, mě docela děsí), jde o to, co to o nich vypovídá teď a co to vypovídá o nás jako celé moderní společnosti. A popravdě… moc hezký obrázek to není.
A jasně, teď přijde ten starý známý argument, že přeháním, protože přece „každá generace měla svůj vlastní žargon, kterému ostatní nerozuměli“ následovaný výčtem všemožných v minulosti oblíbených slov, krátkých vět, zkratek a novotvarů. JENŽE… víte jaký rozdíl mezi všemi těmi slovíčky jako „WTF“, „Boomer“, „Čágo bélo“ a podobně (je jich asi tak milion pro každou generaci) a dnešním 6-7 je? Že všem těm předešlým výrazům lidé (většinou děti a mládež), kteří je používali, dokonale rozuměli, uměli si s nimi předat skutečné, reálné informace a vyloženě se bavili tím, že rodiče či prarodiče (potažmo kdokoliv, mimo jejich generační nebo sociální „okruh“) na ně přitom čučí s pusou dokořán, nemají ponětí o čem je řeč a nadávají, vztekají se a vyřvávají něco o „zkažené mládeži“. Bylo to vlastně svým způsobem zdravé, správně rebelské a znamenalo to, že hledají sami sebe, seznamují se s hierarchií, socializují se a identifikují se s vrstevníky.
JENŽE… nic z toho na ty dnešní výrazy aplikovat nejde, protože těm paskvilům nerozumí nikdo a nejméně pak ten, kdo je sám vyřvává (a čím je dotyčný mladší, tím je to horší). No vážně, zkoumala jsem to dost podrobně, vyptávala se, intervenovala, snažila se to celé pochopit… Ale nic. Na otázku „co tím chtěl básník říct“ jsem odpověď nikdy nedostala a přitom fakt nešlo o nějaké „konspirační zatajování“ a snahu odstřihnout se od starších a neprozradit kolektivní tajemství. Leda houby! Místo toho jsem se setkala jen s tupými pohledy, krčením ramen a zmateným těkání očima po místnosti, jestli dotyčnému někdo z těch, kdo tu pitomost řval před minutou, náhodou neporadí. Neporadil. A ani nemohl, protože ta děcka absolutně netuší, proč ta slova vlastně křičí (a když se jim pokusím nastínit, kde se tyhle hlášky vlastně vzaly a jak se dostaly na sítě, je to pro ně naprostá novinka), nic si tím navzájem nesdělují, nemají za tím žádný skrytý význam ani příběh a dělají to prostě jen proto, že to dělají ostatní. Jako ty roztomilé opičky v zoo, které vřískají, když vříská zbytek skupiny a mechanicky opakují to, co vidí u jiných, nebo vně klece.
A to je, pánové a dámy, na poli „generačního slangu“ naprostá novinka a totální unikum. Nebo spíše… to pak existenci jakéhokoliv skutečného „mladistvého slangu“ popírá a nám tak zbyde opět jen nesmyslný výkřik, bez jakéhokoliv přesahu a významu. Tedy vlastně ne, jeden význam tohle pořvávání má… Snahu někam patřit. Primitivní, takřka zvířecí touhu zapadnout do „smečky“, cítit vzájemnou podporu, porozumění a bezpečí (asi jako když váš pes začne bezdůvodně štěkat jen proto, že ve vesnici štěkají i jiní psi-znáte to). A to je vlastně ještě daleko smutnější, než kdyby šlo jen o pouhé pošahané hnutí mysli, nebo rozcap rozmazlených děcek, protože to jasně dokazuje, že jakkoliv se děti ve chvíli, kdy zařvou „6-7“ tváří vysmátě, uvolněně, rozjíveně a v pohodě, uvnitř nich se děje něco úplně jiného. Něco dost zlověstného…
Nejspíše to probíhá jen tiše na pozadí a ony samy si to asi ani neuvědomují, nebo to minimálně nedokážou formulovat a slovně vyjádřit, ale to nic nemění na tom, že je to podle všeho pocit vykořenění a zoufalá touha za každou cenu zapadnout a mít někoho, na koho se můžou spolehnout a o koho je možné se opřít. Něco jako „sice to nechápu a vlastně ani nechci, ale dělají to všichni, tak já budu taky a pak budu jeden z nich a všichni mě budou brát a všechno bude OK“. Já vám nevím, ale nemrazí váz z toho tak trochu v zádech? Není to náhodou přesný opak toho, co pořád propagujeme jako cíl moderní, respektující výchovy a individuálního přístupu? Vážně takhle vypadají ty silné, samostatné a uvědomělé osobnosti (žádné „ovce“), které si váží sami sebe, umí si jít tvrdě za svým a jejich sebevědomí není závislé na okolním světě? Mně to tak teda moc nepřipadá… Spíš si říkám, jestli tohle náhodou není jeden ze zásadních důkazů, že jako společnost něco děláme hodně blbě a že to, že se pořád tváříme, že je všechno OK, zavání průšvihem. Že naše oblíbená „mantra“, že děti a rodina jsou u nás na první místě, tak úplně neplatí…
Ať už to vidíte stejně nebo ne, faktem prostě je, že mně osobně z takového pomyšlení úplně dobře po těle není. A ještě hůř je mi z toho, že stačí jen minimální znalost elementární psychologie, aby člověk přestal mít i ten poslední zbyteček chuti jen mlčky tomuhle vyřvávání pitomostí přihlížet. Pro ty co nevím, tak to (hodně zjednodušeně) vysvětlím: Jedním z poměrně rozšířených vzorců chování mnoha lidí s různými mentálními poruchami a podobnými diagnózami je snaha komunikovat i v případě, že si nejsou tak docela jistí, jak na to. V praxi to často znamená, že když se dostanou do situace, kdy nevědí co říct a jak se zachovat (třeba když jim položíte nějakou otázku, které nerozumí, nebo když cítí tlak, kterému neumí čelit), zopakují to, co před chvílí sami slyšeli (a klidně to může být i část vaší otázky) nebo vyhrknou nějakou svou oblíbenou, naučenou a „bezpečnou“ větu, slovo či zvuk (asi jako když na začátku pohádky Nesmrtelná teta hlavní hrdina pořád opakoval „Jo, jo.“).
A já vám nevím, ale… nepřipomíná vám to něco? Není to až děsivě podobné tomu, co dnes a denně vídáme u našich dětí, které by měly být mentálně naprosto v pořádku? Jasně, může to být jen náhodná podobnost, konec konců, není to tak dávno, co se naše generace bavila tím, že si v těch nejméně vhodných chvílích zpívala písničky a přeříkávala slogany z televizních reklam a taky to nic moc neznamenalo (snad jen to, že jsme koukali na telku až moc často a dlouho), ale nepodceňovala bych to. Jak říkám, člověk pochopí, když děti vykřikují a dělají blbiny, i když to občas leze na nervy. Konec konců jsou to děti. Ale sakra musí přece alespoň vzdáleně tušit a umět vysvětlit, proč to dělají! Nebo alespoň co je k tomu provokuje či motivuje. A tvrzení „ale on to Pepa dělá taky“ neberu. Možná tak jednou, dvakrát… ale ne padesátkrát za den! To už pak vážně je spíš zlozvyk a projev lability a mentálních potíží.
Abych to uzavřela, tak já samozřejmě vím, že 6-7 a podobné „kapučínové balerýny“ a další blbiny jsou jen trend, který časem odejde. A chápu i to, jak se k tomu děti dostávají a proč to pro ně může být v první chvíli lákavé. Co ale už odmítám jen tak překousnout je to bagatelizování celého problému a neustálá snaha přesvědčit všechny, že je to jen další stupeň přirozeného lidského vývoje. Není za ní totiž nic jiného, než naše vlastní lenost a neochota si přiznat, že něco v naší společnosti není úplně OK a že se to bez naší tvrdé práce a okamžitého zásahu nezlepší.
Jinými slovy, nechat děti vyřvávat pitomosti je pohodlné, protože nás to zbavuje povinnosti se jim věnovat a hrát rodičovskou roli (něco jako: „když se směje a žvaní nesmysly, tak mě nepotřebuje“). Jenže… co když vám právě tímhle dává vaše dítě podvědomě najevo, že vás potřebuje víc, než kdy dřív? Že je samo? Že nikam nepatří? Že nerozumí situaci v níž se ocitlo, neví, co by mělo říct, nebo udělat a tak jeho mozek sáhne po osvědčených mechanismech? Že hrozně moc chce komunikovat a cítit se přijímané, ale nemá s kým a neví jak?
Alespoň o tom přemýšlejte, než to příště jen tak přejdete, protočíte oči, usmějete se a půjdete dál, protože mě už teď děsí, jaký trend přijde, až se tenhle ztratí v propadlišti dějin. Aby to místo slov nebyly rovnou činy a my nebyli svědky dalšího posunu směrem „k opicím“, kdy děti z ničeho nic, bez kontextu a varování začnou třeba kousat do věcí, vykonávat potřebu na zem, nebo se houpat na lustru, protože… „to viděly na netu a dělají to všichni“.
