Článek
Jak už naznačuje úvod článku, rozhodla jsem se i letos věnovat adventní čas poněkud jinému, klidnějšímu a romantičtějšímu tématu, než jsou mé oblíbené články na téma vzdělávání a výchova (i když nevylučuji, že sem tam se třeba nějaký objeví) a navázat tak na svůj loňský „adventní seriál“, který jsem zasvětila cestování po vánoční Evropě. A protože všude dobře, ale doma nejlíp, letos jsem si vybrala téma „Adventní svátky“, kterých máme v naší zemi daleko více, než si mnozí lidé myslí a o kterých se dá dohledat řada zajímavých informací. Informací, které mohou nejen obohatit naše domácí předvánoční zvyky, ale také pomoci navodit tu pravou sváteční atmosféru.
A i když to nebude materiál na každý den, neboť ne každý den je posvícení (jak by řekla moje babička), i tak věřím, že si v něm každý ze čtenářů (kterým tímto předem děkuji za jejich zájem) najde něco, co ho potěší, pobaví, zaujme či jen tak laskavě pohladí po duši a pomůže mu zkrátit a zpříjemnit letošní čekání na Ježíška… A jako první se pojďme podívat na samotný Advent a poté i první svátek, který se do něj počítá a který je zasvěcen jednomu z dvanácti apoštolů, svatému Ondřejovi.
ADVENT
Advent je začátkem a také prvním obdobím církevního (tzv. liturgického) roku, přičemž délka tohoto období je tradičně vymezena čtyřmi adventními nedělemi předcházejícími Slavnosti narození Páně, což je 25. prosinec. První adventní neděle je pohyblivá a nalezneme ji v rozmezí od 27. listopadu do 3. prosince (letos je to 1. 12. a poslední adventní neděle tak připadá na 22. 12.). Zajímavostí je, že dnes vžité názvy adventních nedělí jako „železná“, „bronzová“, „stříbrná“ a „zlatá“ nemají žádnou souvislost s církví a liturgickým pojetím adventu, ale jsou čistě „komerční“ záležitostí týkající se obchodního ruchu a předvánočních nákupů.
Slovo „advent“ pochází z latinského slova adventus, tedy „příchod“, které odkazuje právě na období radostného očekávání příchodu spasitele, které by mělo být plné dobrých skutků, rozjímání, klidu a duchovní přípravy na Vánoce. Proto také býval dříve advent dobou, kdy byly zakázány veškeré světské zábavy, jako jsou např. svatby, různé hody, tancovačky či jarmarky, což souviselo mimo jiné i s přirozenými přírodními cykly, které tehdy řídily každodenní život lidí daleko více, než je tomu dnes (naši předkové si právě o adventu mohli po náročné celoroční práci na poli a kolem hospodářství konečně trochu odpočinout a věnovat se čistě „domácím“ pracím, jako bylo draní peří, předení, tkaní, šití či pletení).
Tradičním symbolem adventu je již od 19.století adventní věnec, vycházející svou podobou i postupným zapalováním svíček z tradice židovských oslav Chanuky, přičemž jeho kruhový tvar symbolizuje vítězství, mír a bezpečí a živé chvojí věčný život a schopnost přírody přežít zimu. Jeho vzhled se však může v různých oblastech lišit. U nás se zhruba od třicátých let dvacátého století vžil takzvaný „katolický“ typ adventního věnce, který se dříve zavěšoval na stuhy, ale později se začal spíše klást na stůl nebo oltář (v kostelech pod ním dokonce bývala umístěna kasička, do které mohli věřící vkládat vánoční dary pro chudé a sirotky). Tento typ věnce zdobí čtyři různobarevné svíčky. Tři fialové (symbolizují naději, mír a lásku) a jedna růžová (symbolizující přátelství). Na některých svícnech najdeme i svíčku pátou, bílou, která se klade doprostřed věnce a symbolizuje čistotu Krista a neposkvrněnost jeho matky, Panny Marie. Tyto svíčky se během adventních nedělí postupně zapalují a to v předem daném a odůvodněném pořadí:
- První adventní neděle je čas pro zapálení první fialové svíčky, tzv. „svíce proroků“, které je památkou na proroky, jenž předpověděli narození Ježíše Krista.
- Na druhou adventní neděli zapalujeme druhou fialovou svíčku. Té se říká „betlémská“ a představuje Ježíškovy jesličky.
- Třetí adventní neděle patří svíčce růžové, tzv. „pastýřské“, která má vyjadřovat radost z blížícího se konce postního období.
- A konečně na čtvrtou adventní neděli zapalujeme poslední fialovou svíčku. Té se přezdívá „andělská“ a představuje mír a pokoj.
Adventní věnec však nebyl jediným druhem výzdoby, který se vázal a váže k adventnímu času. V dobách minulých, poznamenaných často ještě pohanskými rituály, se na našem území tradičně vily i další, obyčejnější věnce bez svící, a to z různých posvátných rostlin, které měly zajistit svému majiteli štěstí, lásku, zdraví a bohatství. Kromě věnců si lidé rádi zdobili své domovy také jmelím, které mělo přinést štěstí a (dle přetrvávajících Keltských zvyků) také plodnost (odtud zvyk líbání pod jmelím, které má páru zajistit vzájemnou lásku až do příštích Vánoc). Konkrétně o jmelí však existují i křesťanské legendy. Nejznámější je ta, podle níž jmelí rostlo kdysi jako běžný strom, jehož větve použil Josef k výrobě kolébky pro Ježíška. O 33 let později však z kmene téhož stromu vytesali Římané kříž, na kterém Ježíše ukřižovali, což vedlo k tomu, že strom hanbou uschl a proměnil se v malinkou rostlinku. Ta nyní odměňuje dobré lidi láskou, štěstím, zdravím, plodností a chrání je před zlem, aby odčinila svou chybu.
Mezi další pozůstatky pohanských tradic pak patřilo i zdobení interiéru i exteriéru cesmínou a břečťanem, které měly chránit obydlí před čarodějnicemi a zlými duchy. Oproti tomu naopak čistě křesťanským zvykem bylo stavění jesliček ze dřeva, proutí, slámy či papíru (a to jak doma v rodinách, tak kolem kostelů či náměstí, kde se objevovali a dodnes objevují i jejich živé verze). A pokud bychom zabrousili do trochu novodobějších rostlinných dekoračních tradic, tak v posledních letech je oblíbenou adventní proprietou červeně kvetoucí pryšec nachový, nazývaný též „Vánoční hvězda“.
Adventní doba byla a je je také časem, kdy se začínají péct tradiční vánoční, medové perníčky (aby stihly změknout), což je zvyk, jehož původ je datován až do 12.století, kdy sloužily nejen k jídlu, ale i jako materiál k výzdobě. A samozřejmě nesmíme zapomenout i na ostatní vánoční cukroví, které má svůj původ v pohanské tradici oslav slunovratu, kdy mělo převážně ochrannou a obřadní funkci.
Dalším oblíbeným adventním zvykem, který milují hlavně děti, je výroba či alespoň koupě adventního kalendáře, který každý den zkracuje čekání na Štědrý den. Tento zvyk však kupodivu není příliš starý a pochází z Německa. Zde byl první známý ručně vyrobený vánoční kalendář vytvořen již v roce 1851 a první tištěný pak spatřil světlo světa v roce 1908. Jeho autorem byl mnichovský tiskař Gerhard Lang z Maulbronnu, který ho na vlastní náklady vytiskl a dal mu podobu vystřihovánky s názvem „V zemi Ježíškově“. Tento kalendář nejen že neobsahoval žádné sladkosti, ale ani neměl otevírací okénka (ta byla doplněna až na počátku 20. století tím samým autorem). Děti z něj místo mlsání každý den vystřihovaly obrázky, postupně je skládaly a přidávaly k nim vánoční veršíky.
Posledním a dle mého názoru ne až tak známým adventním zvykem, který bych tu chtěla vzpomenout, je vytváření bohatých ovocných mís, které měly symbolizovat bohatou úrodu a víru v další rok blahobytu (ale také navodit slavnostní atmosféru blížících se vánočních svátků a hojnosti s nimi spojené). Kromě čerstvého ovoce (tradičních českých jablek a hrušek) obsahovala často i sušené ovoce a také ořechy, které měly symbolizovat peníze. Ve druhé polovině dvacátého století se však její podoba poněkud proměnila a přirozeně do sebe „asimilovala“ tehdy velmi populární (a ne vždy dostatkové) citrusové plody a banány. V dnešní době se lidé naopak spíše vracejí k tradiční podobě mísy, někdy doplněné i o různé krajové a rodinné zvyklosti a obyčeje (například u nás v rodině je zvykem, aby mísa obsahovala za každého člena rodiny jeden kus od každého druhu ovoce, ale též vybrané zeleniny-konkrétně jde o cibuli a česnek symbolizující zdraví).
Za zmínku také stojí, že advent byl pro naše předky poměrně rušným obdobím, co se návštěv různých „nadpřirozených“ bytostí týče. Většinou šlo o maskované postavy, z nichž nejznámějším a stále udržovaným zvykem jsou obchůzky svatého Mikuláše či Barbory (k nimž se detailněji dostaneme v dalších článcích). K dalším jejich „kolegům“ však patřili například Žber a Ambrož (podobně jako Mikuláš) a řada ženských postav, označovaných souhrnně jako „Středozimky“ (sem řadíme například Lucky, Perchtu nebo Brůnu). Tyto nelidské bytosti bývaly často obávané, ale i vítané, neboť dokázaly lidem, jak pomáhat, tak škodit a hlavní náplní jejich práce bylo hlídat, zda mají hospodyňky doma uklizeno, dodržují půst a zda děti náhodou nezlobí (takže něco jako předchůdkyně kontrol z OSPODU).
SVÁTEK SVATÉHO ONDŘEJE (30. 11.)
Svátek svatého Ondřeje (jednoho z dvanácti apoštolů-Kristových učedníků, který byl ukřižován a na památku svého rybářského povolání se stal ochráncem rybářů a také patronem léčby bolestí v krku, dny, křečí a růže-Ondřejovy kožní nemoci), je prvním adventním svátkem. A v dobách našich předků šlo (snad kromě Štědrého večera) o nejdůležitější věštecký den celého roku. Způsobů, jak v tento den odhalit, nebo alespoň poodhalit budoucnost existovalo nepřeberné množství a mnohé z nich se nám dochovaly, jako vánoční zvyky, dodnes. Byť řada z nich se přesunula právě na období kolem Štědrého dne (a dalších vánočních svátků) a lidé tak dnes už ani netuší, že původně šlo o věštecké metody praktikované právě na konci listopadu. Obecně se však dá říct, že většina tehdejších „svatoondřejských“ věšteb se týkala především milostných a manželských problémů, zdraví a smrti, či předpovědí počasí.
Konkrétně jde například o věštění z hrnečků (oblíbené na Příborsku), které máme dnes spíše spojené s 6. lednem a příchodem Tří králů. To probíhalo tak, že se pod hrnečky schovala trocha hlíny, kus chleba, hřeben a prsten. Poté se hrnečky promíchaly a odklápěly. Kdo si odkryl hlínu, do roka zemřel (v mírnější verzi vážně onemocněl), kdo hřeben, byl nemocen (šlo o lehčí choroby či úrazy), kdo chléb, tak zbohatl a kdo prsten, slavil svatbu.
Čistě dívčí milostné věštění se provozovalo například na Slovácku, kde dívky před usnutím šlapaly pravou nohou po posteli a odříkávaly říkadlo: „Postýlko, postýlko, šlapu tě, svaté Ondřejku, prosím tě, dé mně této noci uviděti, co je mýmu srdcu némiléší!“. Tato metoda jim měla zajistit snění o jejich vyvoleném ženichovi. Na Slovensku zase bylo zvykem, aby dívky v tento den zuby ukously višňovou větévku, zasadily ji do hlíny a každý den ji zalévaly svými ústy na lačno (podobnost s mnohem známějšími Barborkami je zjevná). Rozkvetla-li do Štědrého dne, aby si ji majitelka mohla vzít do kostela, měla jisté, že se do roka vdá. A které slečně se nechtělo kousat to větviček, mohla zkusit na svatého Ondřeje nakousnout jablko a každý den z něj pak kousek ujíst až do Štědrého dne. V tento den měla ráno zamířit do kostela a zeptat se prvního chasníka, kterého potkala, jak se jmenuje, neboť stejně se pak měl jmenovat i její ženich.
Naprosto typickým věšteckým zvykem, který byl svatému Ondřejovi „uloupen“ a zařazen do tradičních štědrovečerních zvyků, pak bylo lití olova, které mělo probíhat právě již v předvečer tohoto listopadového svátku. Zvláštností bylo, že šlo opět o zvyk převážně dívčí, při němž se mělo roztavené olovo lít do ledové vody přes tzv. „křížový klíč“ (na zubech měl podobu kříže). Výsledné odlitky pak sloužily především k hádání budoucího povolání dívčina ženicha (což bylo často tématem vzájemných žertů a pošťuchování mládeže, která se u tohoto zvyku scházela a společně se veselila).
A to bude pro dnešek asi vše. Myslím, že je toho víc, než dost a děkuji všem, kteří to dočetli až sem (a ještě více těm, kteří si otevřou i případné další mé články z této plánované série). Mějte se krásně a užívejte začátek adventu!
ZDROJE INFORMACÍ:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Advent
https://www.ceskazceska.cz/advent/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Adventn%C3%AD_kalend%C3%A1%C5%99
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C3%A1tek_svat%C3%A9ho_Ond%C5%99eje
