Článek
Moje letošní tuzemská dovolená, kterou jsem strávila na severozápadě naší krásné vlasti, mě, jakožto někoho, kdo od dětství rád výletí (a současně bohužel už nějaký ten rok nemá to štěstí, aby byl stoprocentně fyzicky zdráv), konečně přiměla k napsání tohoto článku. Nejspíš to sice k ničemu kloudnému nepovede, ale alespoň tímto způsobem vyjádřím určitou nespokojenost, nebo spíše lítost nad tím, jak fungují (respektive nefungují) mnohé české památky. A kdo ví, třeba najdu mezi čtenáři i nějaké další sympatizanty, kteří to cítí stejně jako já a také mají pocit, že na lidi, kterým tak úplně neslouží fyzické zdraví, ale současně na tom nejsou až tak špatně, aby se museli pohybovat jen na invalidním vozíku, se v běžném životě tak trochu zapomíná…
Předně chci ale zdůraznit, že si velmi vážím a obdivuju jak ty, kdo se vzorně starají o tuzemské památky a turistické cíle, tak osoby upoutané na invalidní vozík, které neztrácejí chuť do aktivního života (a samozřejmě i všechny ty, kteří jim ho usnadňují a zpestřují). Jejich kritikou tento článek být rozhodně nemá! Jeho smyslem je spíše poukázat na mezery v celém systému fungování „bezbariérového“ přístupu na našich kulturních a historických památkách, které většinová (zdravá) společnost prostě nevidí. Provozovatelé by je ale, podle mě, vidět měli, protože tímto ignorováním se (mimo jiné) zbytečně obírají o finance, které se jim můžou sakra hodit na provoz i údržbu. Ale to trochu předbíhám, takže o koho, že mi tedy přesně jde? Jak už napovídá název článku, jedná se o „návštěvníky s omezením“, což je pojem, který budu v tomto článku používat a který tak docela nekoresponduje s tím, co si většina zdravé populace představí, když se řekne „bezbariérový přístup“ nebo „hendikepovaný návštěvník“.
V takovém případě totiž každý vidí především onu zmiňovanou osobu na invalidním vozíku. A i když je to pochopitelné a logické, protože právě tito lidé onen „bezbariérový přístup“ v pravém slova smyslu (tj. různé výtahy, rampy, schoďolezce, speciální přístupy např. co bazénu a podobně) k životu nutně potřebují, nejsou zdaleka jediní, kteří musí v běžném životě překonávat různé zdravotní „bariéry“. Jsou tu i další, jejichž „bariéry“ nejsou na první pohled tak moc vidět, nebo nejsou tak velké, aby si jich zdraví lidé všímali. Že pořád nevíte, o kom mluvím? Tak co třeba lidé o berlích? Lidé používající k usnadnění pohybu hole na nordic walking? Nebo lidé, kteří ani žádné pomůcky k usnadnění pohybu nemají, ale přesto nemohou daleko chodit či nevydrží příliš dlouho stát? A věřte mi, sem mohou patřit i „obyčejní“ staří lidé, těhotné ženy, kardiaci, astmatici, cukrovkáři nebo třeba lidé po operacích a vyčerpávajících léčbách (např. léčbě rakoviny). Popravdě, on úplně stačí i „jen“ vysoký tlak, nebo počínající artróza či křečové žíly a už se obyčejný výlet na hrad, nebo zámek může změnit doslova v boj. Zkrátka a dobře, takových lidí, kteří mají „neviditelný“ problém znesnadňující (či dokonce znemožňující) jim návštěvy památek, je spousta, akorát nejsou tak moc vidět a většinou jsou zticha a nestěžují si, protože se bojí, že jim někdo do očí řekne „tak když jsi lazar, tak seď doma“. A tak buď doma opravdu sedí (a strádají), nebo přesto cestují (a strádají taky, protože u toho trpí, a ještě si na ně někteří hloupí lidé ukazují, protože „koukni na toho lenocha, on raději nejde na prohlídku, jen aby nemusel vylézt pár schodů do věže“).
A přitom je (alespoň tedy pro mě) celkem nepochopitelné, proč jim není více vycházeno vstříc. Zvláště, když vezmeme v potaz, jaké „psí kusy“ dělají památky pro to, aby nalákaly např. nové návštěvníky z řad dětí a jejich rodičů (a přesto pak pláčou, že je to marné, protože mladí lidé a dnešní děti mají často úplně jiné zájmy a investice se tak nevyplácí). Kolik dětských hřišť a koutků bylo nákladně zrenovováno a nově postaveno v blízkosti památek, kolik nebohých průvodců a průvodkyň umírá denně horkem v historických kostýmech, aby těch pár dorazivších dětiček mohlo být prováděno po zámku od princezen a rytířů… A kolik práce, starostí a peněz stojí neustálé přestavby nejrůznějších muzeí, sbírek a galerií, aby byly více interaktivní, moderní, cool a „child friendly“? Odpověď je snadná… fakt hodně! A nechápejte mě špatně, rozhodně tím nechci říct, že je to špatně ani, že by se to dělat nemělo. Jen směle do toho, ale… Proč to tady končí? Proč po tomhle všem, co jsou památky schopné a ochotné pro své „zákazníky“ udělat, nejdou ještě kousek dál? Nebo spíš blíž, protože za zlomek vynaložené ceny i námahy by mezi návštěvníky s omezením mohly získat řádově více „obětí“, než kolik jim jich kdy přinesla a přinese tahle prorodinná politika.
Vždyť tihle návštěvníci s omezením by cestovali (a utráceli) moc rádi, a ještě raději by na výletech doprovázeli své rodiny a přátele. Někdy dokonce tak moc rádi, že je občas napadají i tak hloupé a zavrženíhodné myšlenky, jako že by si možná měli také pořídit invalidní vozík a mít po starostech s chůzí a dlouhým stáním (ano, přiznám se, že když už hodinu v kuse popocházím a postávám na prohlídce nějakého zámku, podobné věci mi na mysl přijdou, i když se za to stydím-ale upřímně, ono to dává smysl, protože lidem na vozíku zrovna dlouhé postávání na místě, nebo delší přemisťování z místa na místo většinou problém nedělá). Mají (máme) ale smůlu… Jako by se spíše víc a víc razil trend „kdo je nemocný nebo starý, tak ať sedí doma-svět je jen pro ty, kdo jsou fit!“ Ale tomu se mi nechce v dnešní době, která pořád volá po tom, jak je nutné se i přes vyšší věk či chorobu pravidelně hýbat a žít aktivním a zdravým životním stylem, věřit. Nebo je to vážně tak? Napadlo to teď při čtení některé z vás? Že když nemůžeme, máme zalézt někam do díry a přenechat zážitky těm, co můžou? Pokud ano, tak to mě moc mrzí… Protože my za to přeci nemůžeme, že jsme nemocní a pokud náhodou ano (jako že některé nemoci určitě jsou získané, např. nevhodným životním stylem), tak to snad neznamená, že máme už jen sedět doma u televize a sjíždět Netflix, ne? My chceme víc!
No jo, ale to se hezky řekne a hůř udělá, když člověk po pár krocích potřebuje odpočinek a po chvilce stání mu zdřevění nohy, zaseknou se mu záda, nebo mu vyletí krevní tlak do nebes. A přitom by stačilo ze strany památek fakt málo… Třeba tyhle naprosto elementární změny a úpravy, které často nestojí skoro nic, jen jednorázovou kapku práce a času:
Devět (a půl) nápadů, jak udělat kulturní a historické památky v ČR dostupné opravdu (skoro) všem:
- 1. Veškeré památky by měly mít své webové stránky, nebo alespoň facebook, kde by se návštěvníci s omezením dočetly všechny potřebné informace dříve, než i výlet vůbec naplánují (a pak na místě zjistí, že to není nic pro ně, protože to vypadalo jiné a méně náročné, než to ve skutečnosti je). A ano, vím, že web už má dneska skoro každý, ale... ne úplně každý. A některé weby jsou spíše pro ostudu než pro získání nutných informací, to si povězme na rovinu.
- 2. U prohlídkových okruhů (a dost možná odhadem i u muzeí a dalších podobných památek) by bylo dobré vždy uvádět jejich časovou náročnost, a to nejen přímo v pokladně, ale právě už předem na webu (viz. minulý bod). U některých památek se s tímto již setkáme, ale více je těch, které jen stručně popíšou obsah okruhu či výstavy, ale to, zda jde o prohlídku na 40 minut, nebo na 60 a více (což už pro někoho může být velký rozdíl, ačkoliv se to možná zdravým lidem nezdá), se již nedozvíte a musíte se složitě doptávat na pokladně (takže opět není možné výlet naplánovat předem a neriskovat, že odejdu s prázdnou).
- 3. Minimálně dvakrát za den by bylo fajn pořádat „zkrácené prohlídky“ pro návštěvníky s omezením, a to klidně za běžnou cenu (věřím, že většina by to zaplatila). Zmenšit by se přitom mohl buď samotný okruh (méně místností či výstavních prostor), nebo alespoň rozsah výkladu průvodce (ten by se dal doplnit např. dostupným textovým, nebo online dokumentem s kompletním výkladem). Řešením by pochopitelně bylo i dělení jednoho delšího okruhu na více kratších á lá Karlštejn, ale to by bylo finančně i logisticky náročnější a byli by na tom biti i běžní návštěvníci, takže to není nutné a stačí prostě přijet na určený čas.
- 4. Všude, kde je to možné a kde by nedošlo k zásadnímu narušení zážitku z prohlížené památky, by bylo vhodné umístit do expozice či prohlídkového okruhu místa k sezení. Stačí jen pár nenápadných, obyčejných židlí/lavic někde v rohu, kde nebudou překážet výkladu ani prohlídce konkrétní památky a nikomu nebudou kazit dojem (pochopitelně nikdo nechce skládací židli přímo doprostřed kaple, nebo plastovou lavičku do přepychově zařízené barokní zámecké jídelny, ale nějaké to místo se najde skoro všude-např. na chodbách). Návštěvníci s omezením by se na nich vystřídali, odpočinuli si a zvládli by tak i běžné okruhy, expozice a prohlídky.
- 5. V případě muzeí, skanzenů, výstav a galerií by bylo dobré mít v nabídce kromě komentovaných prohlídek i ty individuální (byť třeba s dohledem zaměstnanců). Dříve to bylo běžné a komentované prohlídky se u podobných druhů památek prakticky nevyskytovaly (to byla doména hradů a zámků). Aktuální trendy se vyvíjejí spíše směrem ke komentovaným prohlídkám i v muzeích a dalších druzích kulturních i historických památek, což však bývá pro lidi s omezením často příliš náročné. Při individuálním procházení expozic si totiž prohlédnou jen to, co (a v jakém pořadí) zrovna zvládnou a v případě možnosti odpočinku (viz. předešlý bod) si během toho mohou kdykoliv udělat pauzu, nebo část prohlídky vzdát a počkat na své spoluvýletníky, aniž by zdržovali a omezovali kohokoliv dalšího (což při skupinové prohlídce logicky nejde).
- 6. U hradů a zámků, které mají přístupnou věž, podkroví či více pater, by bylo fajn tuto informaci umístit tak, aby bylo naprosto jasné, do jakého okruhu tyto prostory patří a zda je možné se jim v jeho rámci vyhnout (např. počkat dole na vracející se skupinu, nebo projít jinudy). Opět jde o informaci, která už mnohde uvedená je, ale když chybí a na návštěvníka s omezením najednou uprostřed prohlídky avízované jen jako „obytné patro“ vybafnou točité schody do věže, nebo pokračování expozice umístěné v podkroví, není to příjemné (a mnohdy to může být i nebezpečné).
- 7. Lavičky, lavičky, lavičky… Všude venku, kde je to jen trochu možné (a kde opět nejde o pokažení např. fotografického záběru, či zážitku-např. kvůli pietě) by bylo skvělé mít lavičky k sezení (ideálně alespoň občas ve stínu, i když chápu, že to nejde všude). Zámecké parky, obory a zahrady, rybníky v podhradí, upravené městské hradby a křivolaké středověké uličky… Ale i různá nádvoří, vnitřní atria, venkovní a přírodní expozice muzeí, naučné stezky, zooparky, skleníky a zahrady a nebo např. specifické prostory kolem církevních památek (např. křížové cesty apod), tam všude by se mnozí lidé s omezením také moc rádi podívali, ale nemůžou, protože jde o kilometry (nákladně a pracně upravených a udržovaných) cest, které nezvládnou ujít bez častého odpočinku. A sedět na zemi, nebo doufat, že někde natrefí na pařez, nebo spadlou kládu… To není zrovna ideální. A lavičky přece zase tolik nestojí. Nemluvě o tom, že jejich umístění poblíž různých dalších památek, které jsou pro lidi s omezením z podstaty věci nedostupné (např. rozhledny, věže, doly, sklepení, jeskyně apod.) jim umožní doprovodit své spoluvýletníky i sem, jít s nimi alespoň tak daleko, jak to jde a v klidu na ně počkat (a přinést tak památkám další návštěvníky, kteří by bez nich na výlet třeba vůbec nejeli).
- 8. Parkoviště, nebo alespoň výstupní místo pro lidi s omezením co nejblíže vchodu by mělo být samozřejmostí (pochopitelně opět všude tam, kde to alespoň trochu jde a nikoho to zásadně neomezí nebo, nedej bože, neohrozí). Spousta kulturních i historických památek se nachází daleko od nejbližšího parkoviště či parkovacího místa a už jen cesta dovnitř je tak pro mnohé potenciální návštěvníky takovou výzvou, že na samotnou prohlídku už jim nezbývá síla. A i když samozřejmě chápu, že např. hrady jsou často na kopcích, nebo muzea v centru památkových zón, kam mohou jen pěší, mnohde by se nějaké „vychytávky“ vymyslet určitě daly. I kdyby to měla být třeba doprava kočárem, historickým vozidlem, turistickým vláčkem nebo jiným specifickým dopravním prostředkem, který by bylo možné si přímo na pokladně památky telefonicky či on-line objednat (např. rikša, elektro-auto, golfový vozík apod.). Opět si myslím, že by si za tuto možnost, nebo za jakousi „propustku“ ke krátkodobému vjezdu, mnozí rádi připlatili. Nemluvě o tom, že téměř do všech těchto památek musí nějak jezdit zásobovači, takže nulový přístup je opravdu málokde.
- 9. Když už není možné nějak smysluplně naplnit předešlý bod (a ano, opět píšu, že chápu, že to všude nejde, nebo se to nevyplatí), bylo by fajn mít alespoň na webových stránkách jednotlivých památek mapu s jasně vyznačenými nejbližšími možnostmi parkování (či jinou formou dopravy). Opět, někde už to najdeme a je to super, ale někde se na tuhle možnost stále zapomíná a ani různé zeměpisné aplikace a weby nejsou vždy spolehlivé, pokud jde o parkování a nemohou tak tento bod dostatečně suplovat (i když třeba já je studuji pokaždé, než někam jedu, a to velmi důkladně). Terén se mění, ulice a budovy se opravují a renovují, panorama a streetview není aktualizované... A místní mohou znát různé vychytávky, které by jejich zákazníkům mohly pomoci.
- 10. Poslední bod není pro památky, ale přímo pro nás návštěvníky s omezením a vychází z mé vlastní zkušenosti: Za všech okolností razte heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ a to ve smyslu, že si vždycky nějak ověřte informace o tom, jak je co daleko, jestli je to do kopce, kolik je tam schodů, jak moc dlouho se kde stojí nebo jestli se dá někde odpočinout. Většina zdravých lidí totiž vnímá tyto pojmy úplně jinak, než my nemocní a nemůžete tak na ně dát, i když se vám třeba opravdu upřímně snaží pomoct a poradit. Pro ně je padesát schodů klidně „jen pár“ a hodina stání „chvilka“.
Tak, a to je vše. A ano, jistě by se našly i mnohé další vychytávky, rady a nápady, jak lidem s omezením návštěvy památek zpříjemnit a usnadnit (a budu moc ráda, když si nějaké přečtu třeba v komentářích), ale takhle by to myslím bohatě stačilo. Podmínkou fungování všech výše zmíněných bodů by ale pochopitelně bylo jejich nezneužívání těmi, kdo je akutně nepotřebují. To je myslím nutné podotknout, než se někdo začne bránit, že jde o zbytečnosti, které jen nahrají líným lidem a potřební stejně přijdou zkrátka… Nicméně já (možná trochu naivně) doufám, že trocha empatie a zdravé sebereflexe, která každému napoví, zda skutečně patří mezi ty, pro koho jsou podobné vychytávky vytvořené a nabízené, nebo ne (případně jestli je může bez problémů použít, i jako zdravý), by tuto hrozbu vyřešila.
No a pokud bych se náhodou přeci jen pletla a zneužívání by se jako problém ukázalo, pak předpokládám, že přiměřené zpoplatnění těchto „nadstandartních“ služeb by tyto potíže eliminovalo, nebo alespoň udrželo v rozumných mezích a současně neodradilo právoplatné zájemce. Já bych si tedy klidně připlatila a ti, které znám a kteří mají podobný, či dokonce horší zdravotní problém, určitě také. Skuteční milovníci památek, kultury a historie s tímhle totiž většinou problém nemají. Nebo alespoň ne větší, než jsou jejich případné problémy s věkem, klouby, tlakem či bolavou páteří…
A na závěr bych chtěla ještě jednou vyjádřit velký obdiv všem těm, kteří se i přes svá omezení nenechají vyšachovat z aktivního života, a i přes nedostatky, které jsem v článku popsala, se snaží navštěvovat památky a jezdit na výlety alespoň tak často a alespoň tam, kam mohou. Jsou to bojovníci, jejichž úsilí (a někdy i utrpení) jen málokdo vidí, a ještě méně lidí ho ocení. A to je velká škoda, takže… Nedejte se!
