Článek
Buďme k sobě upřímní… Děti nerady prohrávají. To není žádná novinka a tento článek rozhodně nemá být o tom, že je to špatně. Naopak… Nechuť dětí prohrávat hry a soutěže je stará známá pravda, která vždy platila, platí a platit bude (minimálně dokud se lidstvo nějak významně evolučně nepromění, což mi ale nepřijde v dohledné době příliš pravděpodobné). A čím jsou ty děti mladší, tím je pro ně vítězství důležitějším milníkem a prohra naopak větší a větší tragédií, protože nejen, že jejich mozky ještě nejsou dostatečně vyvinuté na to, aby zvládaly složité smíšené pocity, které každý neúspěch provázejí, ale především je pro ně jakákoli hra či soutěž mnohem důležitější a „reálnější“ než pro nás dospělé, a proto je pro ně tak důležité být v ní nejlepší.
Pro nás je to „jen“ hra… Bezvýznamná zábava (pokud tedy zrovna nejde o mistrovství světa ve fotbale či hokeji, které sledujeme z gauče s kamarády), ale pro děti je to často v daný okamžik ta nejdůležitější věc na světě, do které vkládají veškeré své síly, dovednosti i nezralé emoce. A je to tak vývojově v pořádku, stejně jako je v pořádku, aby i navzdory tomu, že pro ně prohra znamená určitou (zdravou) míru stresu a nepohodlí, tyto okamžiky „neškodného“ selhání pravidelně zažívaly a už od útlého dětství se učily s nimi vyrovnat a zvládat je v klidu a bez zbytečné hysterie (ideálně se jim umět ve vyšším věku i zasmát a naplno si užít fakt, že se mohli dané hry/soutěže alespoň účastnit). JENŽE… právě to poslední mi přijde, že je v dnešní době čím dál tím větší problém, který už dávno překonal onu akceptovatelnou hranici, kdy je ještě v pořádku přivřít oči a říct si „je to přece ještě dítě, tak se mu holt nelíbí, že prohrálo, no.“
Jak už totiž napovídá název článku, ono nejde ani tak o to, že by dnešní děti při prohře vyváděly, plakaly, vztekaly se, nebo jakkoliv jinak projevovaly negativní emoce nad svým selháním. Toby se dalo pochopit a brát jako způsob, jak se učí ventilovat své pocity. Jenže ono jde o to, že dneska si ti mrňaví „géniové“ (kteří jsou díky přemrštěné modle pozitivní motivace od malička neustále celým světem přesvědčováni o tom, jak jsou dokonalí a bezchybní a dělají všechno nejlíp), odmítají jakoukoliv prohru vůbec připustit! A to často ještě dříve, než k ní vůbec reálně dojde (konkrétně klidně už v polovině hry, kdy se začíná zdát, že se od nich štěstěna odvrací a jejich motivace se dál snažit tak bere za své rychleji, než každý týden mizí jejich štědré kapesné). Pro ně prostě prohra neexistuje. Není. Nemůže být. A když jí i přesto mají čelit, jejich mozek toho prostě není schopen (a ochoten) a začne okamžitě hledat tu nejjednodušší únikovou cestu, jak z neznámé a nepříjemné situace vykličkovat. No a jelikož se tu bavíme o předškolácích a mladších školních dětech, jediné, čeho jsou jejich mozky v takové situaci schopny je stvořit naprosto zcestnou, ničím nepodloženou a veskrze „paranoidní“ představu, že „to není fér“.
Ano, je to tak. „TO NENÍ FÉR!“ Tato věta stává se pozvolna jednou z nejčastěji používaných vět, kterou můžeme zaslechnout na hřištích, v dětských hernách, ve školních družinách, na všemožných sportovištích či přímo na školních zahradách. Prohrávám, a tak to není fér a hotovo. Co konkrétně na tom není fér, to se samozřejmě ani při opakovaných dotazech nedozvíme. Prostě to není fér a basta! A veškeré debaty, neřkuli pokusy o pedagogické působení ve stylu „někdo musí prohrát a snaž se to brát sportovně a být rád, že jste si zahráli“ jsou už v tenhle moment úplně zbytečné. Dítě už je totiž nevnímá. Je slepé a hluché ke všemu. Jak by řekla soudružka Škopková „už se zase zabejčila“. A přesně tak to vypadá. Dítě se zasekne, pláče, křičí, nebo se vzteká (případně vše dohromady) a není možné ho jakkoli uklidnit a cokoliv mu vysvětlit, protože prostě není co. Nikdo ho nepodvedl. Nic nefér nebylo a není. Prostě jen prohrálo. Ale ono to neuznává. Není to něco, s čím by bylo ochotné a schopné operovat. Ono a prohra? Ono a selhání, protože nebylo dost rychlé/silné/zvídavé/pohotové? Ne, to nejde a šmitec!
A je mi jasné, že teď spousta z vás mávne rukou a řekne něco ve smyslu, že to moc dramatizuju a že vlastně o nic nejde a že „z toho vyroste“, jenže to je bohužel velký omyl. Tady fakt nejde o nějaký hysterický výlev na hřišti nebo v kroužku fotbalu, to vem čert. Jde o to, že tento přístup k životu je strašlivě toxický a dítě z něj opravdu samo od sebe nevyroste. Stejně jako nevyroste z většiny jiných zlozvyků (ano, nic jiného, než zlozvyk to vlastně není, protože jde o naučenou reakci, která mu byla vštípena neustálým vychvalováním a snahou uchránit ho jakékoliv prohře). Naopak, bude se v něm jen víc a víc utvrzovat a postupně si začne tento model chování přenášet i na úplně jiné věci, než jsou jen „čistokrevné“ hry.
Najednou bude „nefér“ všechno, co ho staví do nepříjemné situace, kdy věci neběží tak, jak by si ono přálo. Když si s ním kamarádi nebudou chtít hrát nebo později prostě nebudou chtít dělat to co ono chce, bude to „nefér“ (čili v překladu do dané situace, bude to od nich "zrada"). Když se mu nepovede něco ve škole, nebo později v práci, bude to zase „nefér“ (tedy „učitel si na mě zasedl“ nebo „tohle jsme nebrali“ nebo „šéf toho p mě chce moc“ a podobně) a tím pádem nikdy nedojde k nápravě a nikdy neproběhne ono staré známé „poučení z vlastních chyb“. A tak dále a tak dále…
Čím bude starší, tím půjde o závažnější a důležitější věci, vztahy a události v jeho životě, až to dojde tak daleko, že se dá na dráhu „věčné oběti“, která za nic nemůže, za nic nenese odpovědnost a všichni jí jen a jen ubližují a hází klacky pod nohy. A uznejte sami, že pokud nejste masochisti, chcete mít takového člověka co nejdál od sebe. Ideálně na druhé straně světa, ale určitě ne v práci, mezi sousedy, nebo nedej bože mezi přáteli či dokonce v roli partnera a rodiče vašich potomků. A přesně to, by si měli rodiče takto smýšlejících a jednajících dítek uvědomit a začít tento problém urychleně řešit, dokud ještě mají dostatek manévrovacího prostoru a jejich děti jsou pořád dost „tvárné“, aby se svého zlozvyku zbavily.
Protože ve chvíli, kdy tohle „nefér“ dítě přijde do školy a začne selhání čelit mnohem častěji, než doposud (což je prostě přirozený proces učení, které navzdory současnému „well-being trendu“ prostě nemůže probíhat neustále jen pozitivně), je už na nějaké snadné a rychlé řešení sakra pozdě. Tam už pomůže jen hodně náročná a dlouhá cesta, plná svědomitosti, důslednosti a jasně daných mantinelů (a dost možná lemovaná i nějakými těmi odborníky na dětské chování). Věřte mi, necucám si to z prstu. Pár takových případů ve škole máme, měli jsme a jistě dále i budeme mít (a „pár“ je docela slabé slovo) a je to peklo. A největší peklo je, když se nám rodiče takových dětí, s nimiž musíme každý den svádět „boj“ který nemáme šanci sami vyhrát, na konzultační hodině z ničeho rozbrečí, že už si se svou ratolestí neví rady a nám dojde, že od nich se podpory a spolupráce dočkáme jen těžko. Takové děti jsou totiž víceméně odsouzené k dost temným zítřkům, protože bez spolupráce rodiny s nimi nikdo nic nezmůže…
Tak na to myslete a nenechte to, prosím, dojít takhle daleko. Učte své děti odmalička, že prohra je součástí života a neznamená, že nám skrze ni chce někdo/něco ublížit. Že to není ostuda, selhání ani zásadní chyba a už vůbec to není něco, co je třeba brát si osobně. Někdo prostě prohrát musí, jinak by nikdy nikdo nevyhrál. A když se to stane, neznamená to že ten, co prohrál je špatný. Ale POZOR, ani to neznamená, že špatný je ten, co vyhrál (což je mimochodem další častý jen, že tyto děti začnou nesnášet vítěze, osočovat ho ze podvodu nebo z toho, že se jim vysmívá, zatímco on se jen normálně raduje, že vyhrál, ale oni ve svém pomateném světě nerozlišují smích a posměch). Nikdo není špatný, jen je prostě někdo v něčem lepší a někdo horší…
A někdy (dost často) je to i o štěstí. A už kvůli tomu je třeba naučit děti prohrávat a přiznat si svou chybu a nehledat vinu v někom, či něčem jiném. Nikdo nám totiž nezaručí, že zrovna naši potomci si nevytáhnou toho pomyslného černého Petra a nebudou mít v životě zatracenou smůlu, kterou nebudou schopní ovlivnit. A pokud se to, nedej bože, stane, je nutné, aby se alespoň pokusili nést své břímě se vztyčenou hlavou a bojovat o lepší zítřky, protože vzdát se je možné snadné, ale taky hrozně smutné… A kdo normální by chtěl, aby mělo jeho dítě smutný osud, no ne?
