Článek
Nejspíše nikdo z naší vlasti, kdo má všech pět pohromadě a není pod vlivem žádných nelegální látek, by se neodvážil tvrdit, že „za protektorátu“ nám bylo v naší zemi líp než dnes. Proč? Nu, protože pochopitelně nebylo! Stačí se podívat do jakékoliv učebnice dějepisu, nebo si přečíst sebestručnější článek na dané téma, abychom zjistili, že v této době byl život v naší vlasti těžký, neradostný a mnohdy dokonce životu nebezpečný. Byla to doba temná a pochmurná a my dnes můžeme akorát tak děkovat bohům, že se nás věci jako nucená správa podniků, povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce, válečné daně či potravinové lístky, kterými tehdy žila celá „česká“ společnost, dávno netýkají. A přesto… je tu jedna věc, která mi v dnešní době chybí a kterou byl právě „Protektorat Böhmen und Mähren“ pověstný… A ano, každý kdo četl název článku už nejspíš tuší o čem je řeč. Je to humor!
Náš český, kousavý, černý, nekorektní a mnohdy nestoudný humor, který od dětství miluji a který je, dle mého názoru, nedílnou součástí naší národní identity i folklorních tradic charakterizujících naše češství daleko více než opěvované gotické památky nebo lidové kroje. Smích je zkrátka a dobře způsobem, jak se spousta lidí vyrovnává s problémy a překážkami každodenního života a osobně si myslím, že je to daleko lepší způsob, než své frustrace a stesky držet v sobě, nebo je ventilovat skrze agresi, nenávist či odtažitost. Smát se je přeci tak příjemné, uvolňující a blahodárné… Tak proč se v tom zbytečně omezovat a neustále se držet při zdi a bát každého vtípku? To jsme u nás v Čechách nikdy nedělali, tak proč s tím teď začínat jen proto, že moderní společnost začíná být nesnesitelně přecitlivělá a dělá z komára velblouda i tehdy, kdy to vůbec není na místě (nebo to dokonce působí kontraproduktivně)?
Vždyť dělat si legraci ze všeho a ze všech, včetně sebe samých i všech možných a nemožných negativních a nepříjemných věcí, je tak trochu součástí naší české DNA, a proto mě tak moc mrzí, když kolem sebe vidím čím dál tím silnější tendence tento neotřelý a veskrze sympatický rys naší povahy potlačovat, či dokonce zcela vymýtit. Takřka na každém kroku se dnes setkáváme s tím, že ten a ten humor či vtip, který někdo pronesl ve veřejném prostoru (či snad dokonce jen u sebe na profilu na sociálních sítích), je nekorektní, trapný, nevhodný a urážlivý… A přitom je mnohdy prostě jen odvážný a nekonvenční způsob, nad jakým by se ještě před pár lety polovina národa pobavila (a ta druhá by prostě jen protočila oči a šla dál, což je mimochodem to nejlepší, co můžeme s vtipem, který nám nesedl, udělat).
Aby mě někdo nepochopil špatně, samozřejmě nemám ráda, kdy někdo někoho zcela vážně zesměšňuje, povyšuje se nad něj nebo ho snad dokonce diskriminuje. Natož, když to dělá na základě tak „podružných“ a normálních věcí, jako je pohlaví, rasa či sexuální orientace, což jsou nejspíše ty „nejpalčivější“ a „nejnebezpečnější“ oblasti, jaké se dnes ve vtipkování mohou objevit. Naopak! Všechny tyhle aspekty mi přijdou tak běžné a v praxi vlastně úplně bezvýznamné, že dělat si z nich legraci se mi nezdá jako něčí urážka. Spíš mi to přijde jako pocta či ještě lépe řečeno jako „přijetí do sekce normálnosti“, neboť takové jednání jasně říká, že být Afroameričan, gay, muslim nebo „hloupá“ ženská je úplně běžné a normální a smát se tomu je za určitých okolností stejně v pořádku, jako chechtat se například hloupým policistům, tupým blondýnám nebo chamtivým Skotům. Jde prostě o běžnou součást naší společnosti a nikoho, kdo má všech pět pohromadě a netrpí problémy se sebevědomím, by něco, s čím se setkáváme denně a co nám přijde úplně bežné, přeci nemělo ve vtipu nijak pohoršovat.
A to samozřejmě pořád mluvíme jen o těch „mírnějších“ kategoriích vtipů, glos a narážek, které se dnes považují za nevhodné a společensky odsouzené k zániku. Máme i „silnější kalibr“, jakým jsou třeba vtipy o znásilnění (které nedávno vyvolaly tak bouřlivé debaty kolem policejního vedení), válce či společenské agresi. „To už je přeci jen trochu moc!“ napadne jistě mnohé z vás, ale já se ptám… A proč by mělo? Vždyť čím větší „moc“ těmto činům, událostem a společenským jevům dáme, tím větší moc budou nad námi i nad svými obětmi mít (a není nic horšího, než začít je doslova tabuizovat a vytvářet z nich jakousi „negativní modlu“, o které se vůbec nesmí mluvit, natož o ní vtipkovat). Nemůžu jinak, než vzpomenout slavnou ságu o čaroději Harry Potterovi a promluvit zde o „Vy víte kom“, jehož vliv pocházel mimo jiné i z toho, že jeho jméno nesmělo být ani vysloveno. Opravdu chceme takhle dopadnout a bát se i vlastního stínu? Nebo bude lepší udělat z toho „stínu“ věc směšnou a neškodnou, která nikoho nemůže svou pouhou existencí ani zranit, ale ani fascinovat (a nutit k tomu, aby si ji "teda taky zkusil, když se jí tolik lidí bojí a štítí a vyvolává tak ve všech strach a s ním i úctu")?
Já si myslím, že odpověď je jasná… A pokud vám to přijde jako příliš troufalé, necitelné a neuctivé vůči obětem podobných událostí, zkuste se někdy zaměřit na analýzy a rozhovory právě s těmito nebohými oběťmi různých druhů týrání, sexuálního napadení či jiných trestných činů. Pravděpodobně zjistíte, že pro drtivou většinu z nich je bagatelizace a normalizace jejich prožitků mnohem schůdnější a „příjemnější“ cesta (pokud se dá toto slovo vůbec použít), jak se s danou situací vyrovnat, než neustálé kličkování a tabuizování jejich prožitých událostí. Ti nebožáci (nebo alespoň většina z nich) chtějí, aby se o jejich prožitcích mluvilo jako o něčem, o čem všichni ví, že se to může stát a že to není žádné tabu ani ostuda. A toho opravdu nedosáhneme tím, že budeme zavírat oči a zamykat pusu, kdykoliv na to přijde řeč. Spíše z toho musíme udělat něco „všedního“ a k tomu je vtipkování ten nejideálnější způsob. A když takové vtipkování nevadí těm zmiňovaným obětem, proč by mělo vadit nám všem ostatním, kterých se daná problematika vlastně vůbec netýká? Nu, nemělo…
Takže abych se vrátil k hlavnímu tématu tohoto článku… Češi, buďte prosím té lásky a buďte těmi „smějícími se bestiemi“ i nadále! Nepodlehněte dnešnímu tak rozšířenému trendu útlocitnosti, vztahovačnosti a přehnané citlivosti, která způsobuje, že si všichni všechno berou hrozně osobně a už vůbec nepoznají, co je myšleno vážně a co je jen neškodný vtip, jehož jediným účelem je vyloudit jim na tváři úsměv, nebo nějak humorně podtrhnout stávající skutečnosti . Neberte lidem kolem sebe možnost vás rozesmát a dát vám šanci se uvolnit a nebrat život, i s jeho nejhoršími aspekty, až tak moc vážně! I kdyby to měly být vtipy na ostří nože, nebo různé styly humoru, které vám osobně třeba tak úplně nesedí, vždy je přeci mnohem lepší možností mávnout nad nimi rukou a jít dál, než se urazit a cítit dotčeně (natož na ně upozorňovat a aktivně hledat někoho dalšího, koho se mohly také dotknout a kvůli komu je třeba jejich autory ztrestat a existenci vymýtit). Život má být přeci zábava, a to i s tím vším špatným, co přináší jak nám, tak lidem v našem okolí. Tak ho tak berme a hledejme na něm to, čemu se můžeme zasmát. Na pláč a hořekování je přeci vždycky času dost…
