Článek
V posledních dnech se tu objevilo několik článků na téma „malé děti v kavárnách ano, či ne“. A když už se to tedy tak vehementně řeší, nevidím důvod, proč bych se k tomuto, zjevně velmi ožehavému tématu, nemohla vyjádřit i já. A tak tedy… Patří moje malé děti (batolata-předškolní věk) do kaváren? Odpověď: Co by ne, pokud umí dodržovat standardy slušného chování a nenarušovat svým počínáním svobodu ostatních návštěvníků, tak jen ať jde klidně dál a každý kdo ho kritizuje ať zmlkne a sám jde do… pryč. No jo, ale co když to mé dítě neumí? Co když je na to prostě ještě moc malé, nebo já moc líná/bezradná/neobratná matka, abych ho to dokázala naučit? Hm… pak se obávám, že by odpověď každého inteligentního člověka měla znít: „Ne.“ A vy byste ji měla respektovat.
Ona je to totiž naprosto legitimní odpověď, protože ty, které se neumí chovat a narušují „svobodu“ ostatních, je naprosto v pořádku ze slušné společnosti vyčlenit (a to minimálně na dobu potřebnou k tomu, aby se chovat naučili). Není to akt zla ani nic nehumánního, je to úplně normální a přirozené chování společnosti jako celku, které vede k jejímu zdokonalování a následné evoluci. A jestli to pro někoho zní moc honosně a odborně a přijde mu směšné argumentovat takovými slovy v případě něčeho tak banálního, jako je řvoucí dítě v kavárně, tak… Má naprostou pravdu! On to totiž celé je směšná a banální žabomyší válka, neboť k vyřešení tohoto „pseudoproblému“ stačí selský rozum a trochu méně nabubřelé ego některých matek, které mají pocit, že řvoucí a pobíhající malé dítě je standart a úplně normální věc, se kterou by se mělo okolí naučit žít (což samozřejmě není). Ale tahle debata se tu vedla už v několika článcích a jejich diskuzích, takže já bych se ráda v tom to textu zaměřila spíš na jiný aspekt tohoto „problému“. Na aspekt, o kterém se příliš nemluví (pravděpodobně proto, že se ho řada lidí bojí řešit, aby nebyla za nehumánního netvora, který chce někomu něco zakazovat).
Moje další otázka totiž nezní, zda dítě v kavárně ano či ne a za jakých podmínek, ale: Proč by malé dítě mělo vůbec být v kavárně? Z jakého důvodu? Proč ho tam vůbec brát? Proč s ním nejít jinam, kde žádný problém stran jeho chování ani nebude moci vzniknout? A odpověď… Nevím, vážení přátelé. Fakt ne. Uspokojivou odpověď na tuhle otázku mi totiž ještě nikdy nikdo nedal a mám pocit, že ani dát nemohl, protože on vlastně neexistuje smysluplný důvod, proč by batole, nebo předškolní dítko mělo být zrovna v kavárně, která pro jeho pobyt není speciálně uzpůsobená. A než se strhne bouře… Když píšu „kavárna, co není pro pobyt dětí uzpůsobená“, automaticky tím vyčleňuji z následující debaty všechny kavárny s dětským koutkem, kavárny napůl s klasickými cukrárnami, restauracemi, bistry a já nevím čím vším, kam se děti chodí najíst, nebo si zamlsat a podobné „nejednoznačné“ alternativy, které je třeba vnímat a posuzovat jinak než klasickou kavárnu (Aby to zas někdo nechtěl vytahovat v komentářích a vykřikovat něco o tom, že jsem nehumánní zrůda, která chce, aby matky byly až do okamžiku, než vychovají dokonale způsobné dítě, zavřené doma a nevystrkovaly nos, protože to fakt nikdo normální nechce a je to jen obyčejná trapná demagogie).
Mluvíme o normální, běžné kavárně, do které lidé chodí konzumovat především kávu a další teplé či studené nápoje (případně něco drobného na chuť), popovídat si (ať už soukromě, nebo pracovně), odpočívat nebo třeba pracovat (vše v klidu, u stolečku a co nejtišeji, aby nerušili ostatní). Proč by v takovémto prostředí mělo být malé dítě? Přišlo si dát kafe? Má tu důležitou pracovní schůzku? Sejde se tu s kamarády z pískoviště a posedí společně v družném rozhovoru nad domácí limonádou a bezlepkovým zákuskem? Nebo snad už od brzkého rána bombarduje svou maminku zoufalými prosbami, aby si dneska místo pobytu na hřišti, šly radši dát latéčko se sójovým mlékem? Asi ne, že. Takové zájmy malé dítě prostě nemá. No jo, ale proč tam tedy potom vůbec je, když nehodlá (a ani neumí a nemůže) dělat nic z toho, k čemu je tento prostor určen? Taky si přeci nevezmete deku a košík s jídlem a nepůjdete si udělat piknik na středovou čáru fotbalového hřiště, kde se právě hraje/trénuje, nebo nenapochodujete do pizzerie v triku a legínách, nerozložíte si mezi stoly karimatku a nezačnete cvičit jógu. Jsou prostě místa určená k nějakým účelům a jiná, kde se zase dá dělat něco jiného (nebo více věcí naráz). Tak proč by dítě, které si chce hrát nebo běhat, mělo být v kavárně, která k ničemu takovému neslouží? No… nemělo. Tak jednoduché té je.
Ono tam totiž logicky není kvůli sobě (ano, nejsem tak hloupá a tohle vím). Je tam kvůli své matce (nebo klidně i otci, prarodiči, tetě-ale pojďme si to nekomplikovat). To jeho matka si nutně potřebuje dát kafíčko a dortík, pokecat s kámoškami, nebo zrealizovat „obchodní“ transakci z bazaru na e-miminu a vyměnit s jinou matkou jednu velikost dupaček za jinou. A musí to dělat teď a tady v tomhle konkrétním podniku, protože prostě chce a basta! A že tam nechce být její dítě (což nechce, protože právě proto děti v kavárnách „zlobí“, křičí, pobíhají a nejdou zklidnit-protože takhle dávají najevo svou frustraci z pro ně nezajímavého místa), jí je putna! A než někdo začne vykřikovat něco o tom, že na tohle všechno má ta matka přece právo, tak jako každý jiný člověk… Tak jasně, má! Jen ať si v kavárně tráví klidně polovinu života, v tom jí nikdo nebrání. Ale řeknu vám jedno tajemství… Ona matka není k dítěti napevno přišroubovaná. Minimálně od okamžiku porodu fakt ne. Jsou to dvě samostatné jednotky a kde je jedna, nemusí být nutně i druhá. Žádné „dva v jednom“ se tady nekoná, to si nechte na pytlíčkovou kávu nebo šampony s kondicionérem. A pokud někdo chce argumentovat tím, že co teda má ta chudák matka dělat, když se o dítě musí starat a nemůže ho nechat doma a jít do kavárny, tak ne, to nemůže. Ale může do té kavárny prostě jít v době, kdy se o dítě starat nemusí. Tadá, problém vyřešen! Tak prosté to je, milé Watsone.
Prozradím vám totiž ještě jedno tajemství… Chodit do kavárny (pomiňme nyní pracovní důvody, ale i ty se dají nějak časově plánovat) není ničí povinnost. Je to aktivita ryze dobrovolná, zájmová a volnočasová a jako taková by měla přijít na řadu až tehdy, kdy máme splněné všechny povinnosti. Tak to prostě v životě chodí. Nejdřív „práce“ a pak zábava. A jestli je na tom nějaké matka logisticky tak špatně, že prostě své „povinnosti“ v podobě péče o dítě nikdy splněné nemá (tj. pravděpodobně nemá ve svém okolí naprosto žádnou blízkou dospělou osobu, které by mohla dítě na chvíli svěřit), tak to je mi jí hrozně moc líto a posílám jí hodně síly, ale v tomhle má holt smůlu. Stejně jako nemůže jít s dítětem lézt na lezeckou stěnu do fitka, nebo na večerní balet do Národního, bude si i v případě sezení v klasické kavárně muset najít jinou zábavu. Takový už je prostě život a nikdo neříkal, že bude fér. A už vůbec ne, že mateřství bude procházka růžovou zahradou, během níž se nebudete muset v ničem omezit a ničeho vzdát (a pokud vám tohle náhodou někdo tvrdil, tak máte plné právo mu za to dát jednu do zubů, protože vás buď mystifikoval, nebo je sám mizerný rodič a za obojí si zaslouží čočku).
Matky holt mají určitá omezení, vždy je měly a vždy je mít budou (nebo by alespoň měly, pokud chtějí mít šťastné děti). A taková „omezovaná“ matka by měla být vlastně ráda, že jediné, co s dítětem chce dělat a nemůže, je právě sezení v běžné kavárně u kamarádek a kávy. Má totiž na výběr tunu dalších velmi podobných aktivit, které dělat může! Může jít do nějakého „kids friendly“ podniku, kde jí i kámoškám kafe udělají a děti se zatím zabaví. Nebo si můžou objednávku nechat zabalit s sebou a vzít ven k hřišti. A nebo může, světe div se, to kafe a koláč udělat doma a kámošky pozvat k sobě (v dnešní době se dá domů sehnat v přijatelných cenách takové „kávové dělo“, že může hafo kaváren závidět-o donáškové službě nemluvě). Ale co má dělat taková chudák matka, co miluje ve volném čase třeba potápění? Ta moc alternativ s dítětem nemá a může si nasadit šnorchl maximálně doma ve vaně. Tak si toho važte, milé kavárenské maminky, že máte jen tak „nenáročného“ koníčka.
A vůbec, buďte vděčné za to, že máte zdravé a normální děti, které prostě nebaví trčet zavřené v malé místnosti plné stolků, židlí a cizích lidí, kteří na ně nekoukají moc nadšeně. Běžte s nimi někam, kde nebude fajn jenom vám a vašim kamarádkám, ale i jim. Možností máte víc, než dost a do krve se hádat o tuhle jednu jedinou, která vašim dětem nedá vůbec nic a vám maximálně nějaký ten drb od kámošek a kilo navíc ze zákusků, přeci nedává žádný smysl. Nikdo vás nijak nediskriminuje, jen po vás chce, abyste se na svět dívaly objektivně a uznaly, že vaše vřeštící dítě za svůj projev možná nemůže (ať už kvůli svému věku, momentálnímu rozpoložení, nebo vaší chybě v jeho výchově), ale není příjemné ho poslouchat. A to fakt není. Ani vám ne. A už vůbec ne, když to ani není vaše dítě. Tak přestaňte lhát sobě i okolí a tvrdit, že „se to dá přeci vydržet a akceptovat“. Nedá, když do není nutné. A až si to všichni přiznáme, bude nám všem na světě líp.
