Článek
Prakticky neuplyne den, aby se někde na internetu neobjevil článek nebo diskuze na téma „náročnost dnešního mateřství“. Takový text obvykle buď souhlasí nebo naopak zcela popírá myšlenku, že dnešní matky to mají komplikovanější než generace těch předešlých. Příznivci našich vlastních matek a babiček, jakožto větších „trpitelek“, přitom argumentují např. bezpečnější dnešní dobou, moderními přístroji, možností umístit dítě do školky i během rodičovské nebo třeba výraznou výpomocí stran partnera, která dříve byla spíše výjimkou. Naopak fanoušci moderních matek, jakožto těch větších „otloukánků“ zase vykřikují cosi o obrovském tlaku společnosti (potažmo internetu a sociálních médií), uspěchané době či chybějící podpoře mladých rodin stran státu, institucí i prarodičů.
Nu, jestli si myslíte, že tohle bude další podobný článek stranící jednomu z těchto nesmiřitelných táborů… Tak nebude. Já tu obě znesvářené strany rozhodně rozsuzovat nehodlám (byť svůj názor na celé tohle „dilema“ samozřejmě mám), protože v porovnání s tématem, o kterém se chci rozepsat, jde jen o bezvýznamné žabomyší války. Proč? Nu, protože ve výsledku je celkem fuk, která generace matek to kdy měla, má nebo bude mít těžší… Důležité vždy bylo a je, aby to s nimi zbytečně „těžké“ neměly hlavně jejich děti, protože to ony ze svých matek udělaly… No, matky. Bez nich by to byly „jen“ ženy, a proto bych se ráda v tomto článku zaměřila právě na jejich názor a pohled na věc. Konkrétně pak na fakt, jak strašlivě pokroucená, toxická a znetvořená začíná být představa „dobré matky“ v myslích moderních lidí a jak daleko je tato představa od názoru právě našich nejmenších (a svým způsobem i nejdůležitějších, protože jsou to konec konců oni, kdo má nejvíc co mluvit do toho, jak má „dobrá matka“ vypadat, co má umět a co po ní naopak nikdo rozumný nechce).
Jistě, teď se určitě ozve kritika na mou osobu, že si myslím, že mám patent na rozum a jak jako můžu tak jistě vědět, co dnešní děti chtějí, když „už dávno nejsem dítě“. Nu, dítě už nějakou tu dobu opravdu nejsem, to je pravda. Ale prakticky celý život, vyjma pár let na střední škole, se mezi nimi denně pohybuji a to mimo jiné znamená, že s nimi i mluvím. A o čem tak asi děti mluví nejčastěji, co myslíte? No jasně, o Minecraftu, Pokémonech a TikToku… Ale o čem dalším? Ano, správně, nejčastěji mluví o své rodině, o svém domově a na prvním místě samozřejmě o své matce. Na tu přijde ve školním prostředí řeč tak často a v takovém kontextu a detailech, že by vás to ani nenapadlo a že to ani nám pedagogům někdy není úplně příjemné (jako např. když mi nedávno jedna holčička s očima na vrch hlavy vyprávěla, že když tatínek není doma, chodí za maminkou často jeden strejda a že ten strejda je nějakej „divnej“, protože hned jak přijde, mamince se udělá hrozně špatně a musí si jít lehnout do ložnice, kde ji pak strejda asi nějak „léčí“, protože tam jsou dlouho, ozývají se odtamtud divné zvuky a když pak oba vyjdou ven, jsou prý unavení a zpocení a často se musí dokonce jít osprchovat-Jaj!). Ale to jsem trochu odbočila…
Zpět k tomu, co nám děti vykládají o své mamince ve vztahu k nim samotným. Jeden ideální, všeříkající příklad za všechny… Odpovědi na otázku „co máš na své mamince nejraději“, „co umí nejlíp tvoje maminka“, „co tě baví s maminkou dělat“ nebo „pověz mi jeden důvod, proč máš rád svoji maminku“ (což mimochodem nejsou jen tak random otázky pokládaní z učitelské zvědavosti, ale plně schválené dotazy z různých předmětů, prvoukou počínaje a slohem na téma „popis blízké osoby“ konče). Těch odpovědí je samozřejmě milion, ale víte, jakou jsem třeba ještě nikdy ani já ani žádná z mých kolegyň nezaznamenaly? „Mám rád svou maminku, protože doma pořád uklízí“. Nebo „mám mamku ráda, proto, že kolem mě, bráchy a táty pořád skáče a my doma nemusíme nic dělat“ nebo „s maminkou mě baví chodit na hřiště, i když tam jen sedí na lavičce a kouká, jak si hraju“, nebo „na mamince se mi nejvíc líbí, že mi dělá taxikářku a vozí mě ze školy, do školy i na milion kroužků“. Nebo „na mamince obdivuju, jak vstává každý den o hodinu dřív než my, aby se namalovala, zacvičila si a udělala nám všem snídani“. A nebo „moje maminka nejvíc ze všeho umí pro naše rodinné pohodlí vydělávat navíc nějaké penízky, zatímco já na ni čekám v družině a ségra ve školce“ nebo „moje mamka, ta mě vždycky na svačinu potěší pravou bio-zeleninou, kterou si sama pěstuje, protože ta z obchodu je plná chemie“.
Divné co? A přitom přeci právě tohle všechno je v očích mnoha moderních lidí tím ideálním ukazatelem toho, jak moc je žena dobrou matkou a jak moc se o své děti stará, miluje je a pečuje o jejich blaho. Tohle se od ní přeci chce, ne? Tohle se fotí a popisuje na Instagram, tohle od ní očekává partner (případně kamarádky či rovnou celá společnost) a hlavně tohle chtějí a potřebují její děti! Nakrmit biopotravinami, doprovodit na hřiště, zavézt do školy/na kroužek, ušetřit veškerých domácích prací a co nejčastěji umístit někam na hlídání, aby zbyl čas i na chození do práce… Tohle je úděl dnešních matek, který je tak hrozně vyčerpává, bere jim radost ze života, tlačí je k vyhoření a staví je do situace, která je daleko složitější, než kdy v minulosti… A nebo snad ne? No, odpověď je samozřejmě jasné. ANI OMYLEM! Ať už totiž tuhle „Stepfordskou matku“ (která beztak dřív, nebo později skončí buď na JIPce, v blázinci, nebo pod kytičkami) vymyslel kdokoliv, děti to rozhodně nebyly. Ty od své maminky nic takového nejen, že neočekávají, ale ani nechtějí, a hlavně vůbec neocení!
Věřte mi, tohle vím jistě. Děti nechtějí uštvanou, zničenou, vystresovanou trosku, která usíná vestoje, ale každý den si může na lednici odškrtnout, že zvládla milion jedno sto povinností (a ještě dát na sociální sítě nějakou tu fotečku "dokonalé rodinné idylky")! Fakt ne! Taková matka jim sice „dává všechno“, ale ve skutečnosti jim vlastně nedává skoro nic. Ne doopravdy. Ne ze sebe… z duše… z lásky. Na to nemá čas ani energii. A ty děti to vycítí. Vycítí, že jsou jen další položka na seznamu, kterou je třeba si odfajfkovat a pak „jít vyklidit tu pitomou myčku, naložit druhou pračku a po třetí za den vyluxovat psí chlupy z gauče“. A proto se o moderních dětech tak často říká, že jsou nevděčné (jako ne, že by mnohé nebyly, ale ono to bohužel hodně souvisí). Za co by taky měly být vděčné? Že si na nich matka plní nějakou svou uměle vykonstruovanou a vybájenou „pětiletku“, přičemž ji daleko víc zajímá, co si při tom o ní myslí cizí lidi na sociálních sítích, než její vlastní potomci? Vždyť ony se jí o to přece neprosily. A neprosí! A pokud náhodou ano, tak jen proto, že je na to sama zvykla, naučila je takhle žít a prezentovala jim to, jako tu jedinou péči, které se jim od ní dostane. Prostě „takhle já se o vás starám a jinak to nebude“. A jim holt nezbývá nic jiného, než to přijmout (což jde snadno, protože je to pro ně pohodlné, a navíc k tomu dochází v době, kdy se jejich návyky a názory na svět teprve začínají formovat).
V hloubi srdce ale nechtějí mít doma služku, která se o vše postará, vše dokonale zařídí a neudělá nikdy chybu ani záměrně něco „neošulí“. Ne, ony chtějí mámu! Normální, chybující, tápající mámu, která možná není ve všem a za všech okolností dokonalá, ale která se klidně občas vykašle na úklid a jde si s nimi jen tak hrát. Mámu, která je nebude všude vozit, ale dá jim důvěru a volnost dostat se někam samy (i za cenu toho, že přijdou pozdě, nebo budou muset nějaké aktivity oželet). Mámu, která si o víkendu hodí nohy nahoru, nebo jen tak z rozmaru připraví místo zdravého bio chia pudinku hrozně nezdravou bábovku, zatímco je nechá, aby si zábavu našly a zorganizovaly samy. Mámu, která s nimi na tom hřišti fakt aktivně blbne, a nesedí jen stranou na lavičce. Mámu, která s nimi ráno srandovně mžourá v koupelně do zrcadla, protože se vzbudila jen chvíli před nimi, ale je alespoň odpočinutá a má dost sil, aby její komunikace směrem k nim neprobíhala jen ve stylu „promiň, teď nemám čas si povídat, musím ještě to a to a to a to…“. Mámu, která možná nepřispívá tolik do rodinného rozpočtu, aby to vystačilo na dvě exotické dovolené ročně a další tunu nepotřebných hraček, ale tráví s nimi o to víc času v době, kdy jsou ještě maličké a potřebují se schoulit v náručí jí a ne paní učitelce z mateřské školy… Takovou mámu chtějí a ocení! Na takovou budou s láskou vzpomínat celý život.
Jenže takovou mámu má dneska bohužel málokteré dítě… Zbytek má v lepším případě jen jakousi „demoverzi“, která funguje podle návodu z internetu a nebo v tom horším, model „bezcenný hadr na podlahu“, který ze sebe řada dnešních matek dobrovolně nechává dělat. A to jak před dětmi, tak před jejich otcem. Jak, ptáte se? No třeba tím, že od svého životního partnera ani od společných dětí nechtějí (a některé militantní dokonce ani nepřijímají) žádnou pomoc a raději jedou prakticky nonstop ve stylu Káji Gotta, který vše musí „zvládnout sám“. Takové „super ženy“ spí jen pár hodin denně (protože večer musí dohnat resty v domácnosti a z práce a ráno je třeba vstát o hodinu dřív, aby mohly řádně pečovat o sebe i o všechny ostatní), neustále logisticky řeší rozvozy dětí „někam“ (škola, školka, nákupy, domov, kroužek, tréning, hlídání, babičky, lékaři, oslavy a návštěvy kamarádů apod.), do toho v domácnosti fungují na sto procent jako nákupčí a zásobovačky, služebné, pradleny, kuchařky, zahradnice, doučovatelky (večer pak samozřejmě ještě milenky) a jako třešinku na dortu věnují celé víkendy a prázdniny všestrannému rozvoji svých dětí (buď někde na rodinných výletech kaučovaných animátory a zábavními centry nebo doma organizovanou zábavou). Tak co by sakra ti spratkové nevděční ještě nechtěli, že? No… tohle fakt ne.
Přesto právě tohle se dneska od matek čeká a každá, která to zvládá (nebo se tak alespoň tváří) má pocit, že to „dělá dobře“ a hrozně se diví, že nemá šťastnou a spokojenou rodinku jako z katalogu, když „pro ně přeci dělá první poslední a všechno jim obětuje“. A právě to je důvod, proč jsem napsala tento článek. Protože to je OMYL! Hrozný, děsivý, životy i vztahy ničící omyl, ze kterého nikdo nevyvázne se zdravou kůží. Dotyčná matka se totiž časem buď zblázní, rezignuje na všechno, nebo jí selže zdraví… Její partner se jí odcizí, přestane si jí vážit, a nakonec uteče za jinou… A její děti jí hodně rychle přestanou vnímat jako pečující, milující matku, nýbrž v ní začnou vidět jen další „vybavení domácnosti“. A přesně to se nyní už nějakou dobu děje, proto je tolik nešťastných, frustrovaných a psychicky nevyrovnaných dětí… protože jsou to vlastně tak trochu poloviční „sirotci“. Moderní poloviční „sirotci“, kteří přišli o mámu a místo ní získaly robotku-pečovatelku. Dokonalou, ale přitom… postradatelnou. A to je snad to nejhorší, co se může matce stát, že ji její vlastní děti přestanou potřebovat i na něco jiného, než je jen materiální a praktické zaopatření…
Tak to dámy nedovolte, protože jakmile k tomuhle dojde, cesta zpátky se hledá jen velice, velice těžko. Buďte „dobré mámy“ podle představ svých dětí, ne podle představ dospělých… Mluvte s nimi, zajímejte se o jejich názor, naslouchejte jejich prosbám, obavám i přáním. Možná zjistíte, že to, co doopravdy chtějí, vás vlastně nestojí další a další peníze (které musíte horko těžko vydělat, a proto nemáte pořád na nic čas), ani to není nic, co by vás připravilo o čas a energii víc, než kolik obojího nyní investujete. Možná chtějí jen cítit, že tu jste skutečně jen a jen pro ně. A ne pro potlesk neviditelného davu tam venku…
