Článek
To, jak se u nás v naší zemi slaví Vánoce, na jaká data připadají které svátky, co se jí při štědrovečerní večeři nebo kdo nosí našim dětem dárky, všichni tak nějak víme (nebo alespoň tušíme). Pojmu proto tento článek spíše jako výčet nejrůznějších zajímavostí a vánočních zvyků, které se v České republice dodržují a které nejsou tak profláklé, jako například rozkrajování jablíčka, nebo pouštění svíček v umyvadle. Ne, že by v sobě tyto populární a notoricky známé tradice neměly své kouzlo a nebyly milým symbolem českých Vánoc, ale kdo z nás by se místo jejich neustálého opakování, nechtěl dozvědět něco nového… Tak pojďme na to a přeji vám příjemné poslední adventní počtení!
ZAJÍMAVOSTI O ČESKÝCH VÁNOCÍCH:
Jak už víme z mnoha mých minulých článků, každý jazyk má pro toto sváteční období roku své vlastní označení. Víte ale, jak vzniklo české slovo „Vánoce“? Nu, někteří nejspíš tuší, protože nejde o žádnou velkou lingvistickou záhadu. Svůj původ má v německém slovu „Weihnachten“, což v překladu znamená „Svatá noc“ („weihen“ je světit a „Nacht“ je noc). Český výraz tedy pouze částečně přeložil pojem německý a tak, jak už to bývá zvykem, přizpůsobil ho našemu jazyku, aby nám takříkajíc „lépe sedl do pusy“.
Další zajímavost týkající se naší země je způsob zdobení vánočního stromečku, respektive zvyk věšet na něj vyfouklé čokoládové figurky zabalené v barevném staniolu, který postupně „zmutoval“ v nepřeberné množství různých kolekcí, v nichž najdeme i bonbony plněné alkoholem či sušeným ovocem. Tento zvyk kupodivu není odnikud přejatý, ale vznikl právě u nás, v České republice. Čokoládové figurky na stromečku jsou tudíž ryze českým (a moc chutným) vynálezem. Měly však i své předchůdce, neboť hned, jakmile s stal ozdobený stromek součástí českých Vánoc, dostali lidé chuť vyzdobit si ho i něčím sladším, než bylo jen ovoce. Proto se tehdy kupovalo u cukrářů sněhové cukroví, které se navlékalo na nitě a následně do mody přišlo další cukroví z fondánové hmoty a figurky z tmavého, bílého a světlého nugátu
A u jídla ještě zůstaneme. Jestlipak tušíte, kde se vzalo naše „tradiční české vánoční jídlo“ v podobě smaženého kapra s bramborovým salátem? Správně, nic tradičního ani českého na něm není. Kapra totiž v našich končinách zavedla až v 19. století kuchařka a spisovatelka Magdalena Dobromila Rettigová, která recept na něj zařadila do své slavné kuchařky a prezentovala ho jako vánoční pokrm pro vyšší vrstvy. Bramborový salát se k nám poté dostal dokonce až po druhé světové válce, a to pravděpodobně z Ruska, kde šlo o pochoutku místní honorace. Podle jednoho výkladu dokonce za oním propagováním smaženého kapra nestál ani tak kuchařský záměr paní Rettigové, jako spíše snaha vyřešit krátkodobé přemnožení kaprů v jihočeských rybnících, které bylo potřeba co nejrychleji a se ziskem prodat. Zda je to ale pravda a nejen „městská legenda“ není úplně jasné. Co ale jisté je, je to, že zpočátku se kapr na Vánoce smažil jen výjimečně. Mnohem populárnější bylo upravit ho takzvaně „na černo“. Šlo o velmi složitý a časově náročný recept, který trval i tři dny, během nichž se maso peklo v omáčce z dušené cibule, kořenové zeleniny, mandlí, rozinek, povidel a sladkého piva se sušenými švestkami, ořechy a strouhaným perníkem. Takto upravená ryba se podávala s s vánočkou či šiškami (později s knedlíky).
A když už jsme tedy u toho… co se vlastně u nás jedlo dříve, než přišla éra přemnožených kaprů a ruského salátu? Nu, naši předci hodovali během Vánoc sice vydatně, ale také zdravě, a hlavně bez masa (ti by si nechali o „kuřízku“ leda tak zdát). Ani tu rybu většinou na stole neměli. Místo toho si ale pochutnávali na hrachové nebo čočkové polévce (konzumování luštěnin totiž prý mělo zabezpečit zvelebení rodinného majetku), tradičním pokrmu nazývaném „černý kuba“ (což byly vařené kroupy s houbami a česnekem, přičemž název „černý“ odkazoval k barvě směsi, kterou jí dávala houba stroček trubkovitý), „pukancích“ či „pupácích“ s mákem a medem (to byly zase pro změnu mlékem promočené buchtičky), hubníku (neboli žemlovém nákypu s houbami) a „muzice“ symbolizující svornost rodiny (šlo o ovocný kompot z jablek, hrušek a švestek, které se povařily se skořicí a hřebíčkem ve vodě oslazené vanilkovým cukrem a pak se zdobily sušenými švestkami, mandlemi, rozinkami nebo i perníkem). Hlavním sladkým pokrmem podávaným již během Štědrého dne byla vánočka nebo v bohatších krajích a rodinách štola.
Jedním ze symbolů českých Vánoc je i zazvonění zvonečku, kterým se v mnohých rodinách ohlašuje příchod Ježíška a počátek vánoční nadílky. Víte ale kde se tento zvyk vlastně vzal? Jeho kořeny nalezneme kupodivu až v pohanských dobách, kdy mělo zvonění zvonku odhánět zlé duchy a démony. Později, již v době křesťanství, se kostelní zvony používaly pro oznamování významných událostí, přičemž zpočátku vyzváněly především kvůli událostem smutným (např. úmrtí či požár), ale postupně začaly ohlašovat i šťastnější události (především narození dítěte a svatbu). Nu a odtud už byl jen krůček k jejich využití při vánočních oslavách, které by měly být samou esencí pohody a radosti.
Další častou asociací, která se nám Čechům vybaví, když se řekne „Vánoce“, je sníh. V mnoha našich tuzemských koledách a vánočních písních se zpívá o bílých Vánocích a zasněžené bývají i vesničky na pohlednicích. Vločky jsou zkrátka nedílnou součástí většiny českých vánočních dekorací, ale realita bývá bohužel dosti odlišná (a mnohem více zabahněná a nevlídná). Ale nemyslete si, nejde o žádný moderní naschvál počasí ani do nebe volající nespravedlnost. Tento klimatický úkaz má svůj důvod. Představa českých bílých Vánoc je totiž do velké míry pozůstatkem tzv. malé doby ledové, která na zemi panovala mezi 16. a 19. stoletím a zasáhla samozřejmě i naši domovinu. Během ní byly teploty v průměru i o několik stupňů nižší a bílé Vánoce se tak mohly skutečně odehrávat a ulpět ve vzpomínkách našich předků a skrze ně i v naší kolektivní paměti. Dnes se však již takových svátků dočkáme jen s velkým štěstím a každý, kdo někdy bílé Vánoce zažil (a ideálně v dětství, kdy se mohl vyřádit na sněhu) by si měl gratulovat.
Když už byla řeč o koledách, jestlipak jste někdy přemýšleli, kde se ty (nejen) české vlastně vzaly a jaký mají původ? Původně šlo o nápěvky, které se opakovaly při koledování a obcházení koledníků po vsích, hospodářstvích a farnostech (podobně jako je tomu na Velikonoce). Tyto veršovánky se časem zkřížily s dalšími, převážně duchovními písněmi zpívanými již od středověku v kostelích během adventu. Takže některé z těch, které známe dodnes, jsou velmi staré. Například původ písně „Narodil se Kristus pán“ sahá až do 13. století a koledy „Nesem vám noviny“ a „Půjdem spolu do Betléma“ pocházejí ze století 16. Zlidovělou barokní písní je i koleda Chtíc, aby spal, kterou řada lidí dodnes miluje jako koledu i ukolébavku. Po celé 18. století vznikaly v našem prostředí navíc i známé české pastorely, což jsou vánoční písně s doprovodem nástrojů, které mezi své žáky a jejich rodiny šířili převážně kantoři venkovských škol.
A co by to bylo za Vánoce bez vánočního stromečku? Každá rodina si na tom svém jistě zakládá, ale jestlipak víte, jaký osud čeká každoročně ten největší a nejslavnější stromek v celé republice, jenž o adventu zdobí Staroměstské náměstí v Praze? Nebojte se, nepřijde nazmar! Skončí totiž v bříškách spokojených zvířat z pražské zoo, a to především těch z pavilonu Afrických savců, kterým poslouží i jako zajímavá a zábavná interaktivní hračka. A to není vše! Kromě samotného hlavního stromku dostanou zdejší obyvatelé i další zvířátka ze zoo stromky od menších prodejců, jež si letos bohužel nikdo nekoupil. Jen tak pro zajímavost v minulosti se vánoční stromky tradičně odstrojovaly na Tři krále a pak se pálily v kamnech jako symbol nového života, ale osobně si myslím, že nakrmit s nimi zvířátka je daleko lepší než plameny.
A jak to vlastně s tím stromečkem u nás historicky bylo? Nu, informace a názory se různí, ale faktem je, že církev v Čechách zpočátku považovala zdobení stromků o Vánocích za zvyk s pohanskými kořeny a nebyla mu příliš přátelsky nakloněna. Ve větším počtu se u nás vánoční stromky proto objevily až na počátku 19. století, a to převážně v domácnostech německých měšťanů či protestantů. Zdobila je hlavně červená jablka na oslavu svátku Adama a Evy a někdy se dokonce věšely od stropu, nebo vyráběly z husího peří (v tomto případě šlo patrně o předchůdce dnešních umělých stromků na jejichž výrobu každoročně padly stovky hus). První ryze český vánoční stromek, jak jej známe dnes, spatřil světlo světa až v roce 1812 a jeho majitelem byl Jan Karel Leibich, tehdejší ředitel Stavovského divadla. Postavil a ozdobil si ho na libeňském zámečku jako zajímavou atrakci a zpestření svátků pro svou rodinu a nejbližší přátele. Do dalších českých rodin si poté stromečky hledaly cestu ještě několik desetiletí a když už ji konečně našly, bývaly daleko chudší a prostěji ozdobené, než je tomu nyní (byly dekorované především papírovými ozdobami a řetízky, domácími perníčky, ořechy a různým sušeným i čerstvým ovocem).
A na závěr ještě jedna taková, ryze česká zajímavost spojená s rozdáváním dárků. Jestli si totiž myslíte, že všude v Čechách byl vždy hlavní hvězdou vánoční nadílky Ježíšek, tak to není tak docela pravda. Například v oblasti Horní Plané přinášel ještě v osmnáctém století dětem dárky zlatý kůň. Byl prý nesmírně krásný, magicky zářil do noci a rozdával hlavě svatojánské chlebíčky, pečené hrušky, lékořici nebo zázvorové pečivo. Za tyto služby mu lidé nechávali u svých stavení otýpky se senem, mrkve a občas i vědra s vodou.
MÉNĚ ZNÁMÉ ČESKÉ VÁNOČNÍ ZVYKY:
Zajímavou tradicí a vánočním zvykem, který nejspíš příliš moderních českých rodin už nepraktikuje (a možná ani nezná) je vánoční kouzlo pospolitosti. To probíhalo tak, že se kolem nohou stolu, na němž je podávána štědrovečerní večeře, omotal řetěz, nebo alespoň hodně silný provaz, který symbolizoval soudržnost rodiny v následujícím roce. Tento zvyk byl populární hlavně na venkově, kde kromě zmiňovaného stmelování rodiny zajišťoval i ochranu celého statku před případnými zloději. Perlička, která mě k tomuto zvyku napadá je vzpomínka z mé učitelské praxe. Každoročně totiž s dětmi tyto zvyky před svátky probíráme a jednou se mi po Vánocích stalo, že si ke mně přišel „stěžovat“ jeden tatínek, že co jsem to za nesmysl nasadila synkovi do hlavy. Prý škemral tak dlouho, že si chce vyzkoušet toto „kouzlo“ až donutil svou rodinu, aby si během štědrovečerní večeře všichni svázali pod stolem nohy prádelní šňůrou. Musela jsem se tehdy smát, když jsem tatínkovi vysvětlovala, že synek nejspíš můj výklad špatně pochopil a svazovat se měly jen nohy stolu, nikoliv končetiny strávníků. Naštěstí se poté zasmál spolu se mnou, a ještě dlouho poté jsme na tento milý omyl vzpomínali.
Dalším zvykem, který se dnes již příliš nedodržuje (ale nejspíše nám všem bude povědomý) je házení střevícem. Šlo o jednu z metod vánočního věštění, která probíhala na štědrý den (většinou před večeří) a byla určená především mladým nezadaným dívkám, které měly pomalu věk na vdávání. Ty se měly postavit zády k otevřeným vchodovým dveřím a pravou rukou za sebe hodit střevíc. Pokud dopadl špičkou ke vchodu, měly svatbu v příštím roce téměř jistou. Pokud naopak mířil špičkou do místnosti, zůstaly dalších 365 dní na ocet.
Pokud ale nechcete při věštění blížící se svatby házet střevícem a riskovat, že skončí zaražený v příborníku, nebo jako nevítaná ozdoba na načinčané míse s bramborovým salátem (což se mimochodem skutečně stalo jedné naší náctileté známé a její rodiče z toho neměli zrovna radost), můžete na Štědrý den místo botou házet slupkou z jablka. Nejdříve je však třeba oloupat celý plod tak, aby vám z něj zůstala jedna jediná dlouhá slupka ve tvaru nepřerušeného pásu. Poté už stačí ji jen hodit za hlavu a zkusit zjistit, jaké písmeno po svém dopadu nejvíce připomíná. Tímto písmenem prý bude začínat jméno vašeho budoucího ženicha (chudák takový Karel nebo Hynek, ti se asi jen tak neožení, protože takový tvar si ze slupky opravdu představit nedokážu).
Další tradicí se stejným účelem, jako bylo házení střevícem a slupkou, bylo i třesení stromkem či keřem. I tentokráte šlo o vdávání, i když v tomto případě mohl být výsledek ještě mnohem konkrétnější. Pověra totiž tvrdí, že vyběhne-li svobodná dívka po štědrovečerní večeři ven, zatřese menším stromkem (nejčastěji keřem bezu, zlatého deště či malou jabloní) a zaposlouchá se, odkud zaslechne štěkot psa, může zjistit nejen jestli se v příštím roce vdá, ale i odkud bude její budoucí ženich. V některých oblastech naší země byl tento magický úkon dokonce doprovázen zaříkáním v přibližném znění „Klepu, klepu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes“. Možná se to zdá jako nesmysl, ale moje maminka mi dodnes tvrdí, že to prý kdysi vyzkoušela a skutečně se ve vedlejší vesnici ozval pes, a to dokonce kdesi poblíž obydlí, v němž dočasně pobýval můj tatínek (kterého v té době ještě ani neznala). Náhoda? Možná…
A pro takovou svobodnou ženu, která nechce svou milostnou budoucnost svěřit do rukou psů, mám jiné řešení. Může si totiž jako zvěstovatelky své blížící se veselky zvolit slepice! V takovém případě je třeba, aby po štědrovečerní večeři vyšla ven, třikrát se zatočila dokola a pak zaklepala svým střevícem na kurník. Když se z něj ozve slepičí zakdákání, dotyčná vdavekchtivá dívka má smůlu, a i další rok zůstane svobodná. Zakokrhá-li však kohout, může si začít střádat na svatební šaty, protože veselka je už za rohem. Neradila bych však tento zvyk praktikovat nikomu, kdo nemáte vlastní slepice. Přeci jen lézt o Štědrém večeru k sousedům a mlátit jim botou do zdi kurníku není úplně vhodný druh vánoční návštěvy. Velkokapacitní drůbežárnu samozřejmě rovněž nedoporučuji. Hlídačům by se to asi špatně vysvětlovalo…
Poněkud klidnější vánoční „věšteckou“ tradicí, která nevyžaduje žádné bouchání, třesení ani házení, je louskání ořechů. To se však už nevztahuje ke svatbě, ale k pevnému zdraví, o kterém sní snad každý z nás. Při praktikováni tohoto zvyku si musíme připravit čtyři ořechy (vlašské, kokosové lezou do peněz) a pokusit se je rozlousknout tak, abychom zbytečně nepoškodili jejich skořápky. Pokud se nám to podaří a ořechy jsou navíc uvnitř zdravé a nezkažené, můžeme si na další rok v klidu snížit zdravotní pojistku, protože nás čeká výborná forma.
Příjemnou tradicí, která by se jistě líbila i řadě moderních hospodyněk, které o svátcích nevědí, kam dřív skočit, byl přísný zákaz o Štědrém dnu zametat, šít, prát i věšet prádlo. S velkou pravděpodobní šlo o zvyk čistě praktický, neboť tehdejší hospodyně měly bez všech moderních vychytávek už tak dost práce s dobytkem, večeří i dalšími vánočními zvyky a byla pro ně úleva, zbavit se alespoň na jeden den některých nepříjemných povinností. Oficiálně však šlo o poněkud magičtější důvody. Zametáním by se prý mohly zranit duše zemřelých předků, které se dle pověsti o svátcích chodí dívat na živé. Šití by zase dotyčnému provinilci způsobilo nesnesitelné bolesti a únavu rukou po celý nadcházející rok a praní, a především věšení prádla rovnou symbolizovalo smrt a neštěstí v domě. No chce se vám to riskovat? Nebo si raději dáte nohy nahoru a pustíte pohádky?
Kromě již zmíněných domácích prací bylo o Vánocích také zakázáno mlácení či mletí obilí, vylévání vody na dvůr, vynášení popela či rychlé vstávání od stolu. Všechny tyto činnosti by prý, podobně jako již popsané zametání, mohly ublížit duším zemřelých předků, které o svátcích přišly navštívit své živé příbuzné. Mimo to bylo také o svátcích zakázáno cokoli kupovat, prodávat či půjčovat z domu, aby se nepřivolalo neštěstí (u nás v rodině se například dones vaří, že pokud někomu zůstane dluh přes nový rok, přinese mu to v nadcházejícím roce finanční problémy-a je jedno zda jde o finanční půjčku, či o zapůjčenou pilu, kterou jsme zapomněli vrátit sousedovi).
Co bylo naopak o v Čechách o Štědrém dni dovoleno a hojně podporováno, to byla práce se dřevem. Lidé vyřezávali figurky do betlémů i dárky pro své děti, a kromě toho se také tímto způsobem snažili chránit svůj domov. Jak, ptáte se? Nu, někde se věřilo, že je třeba si o Vánocích vlastnoručně připravit takzvanou „vánoční třísku“. Šlo o ručně opracovaný kus dřeva, který hospodář po štědrovečerní večeři schoval na půdě za trám, aby během letních bouří chránil jeho dům před blesky. Jak přesně to ten nevodivý klacík dělal, není známo, ale rozhodně to byl hezčí zvyk, než si dojít zakoupit hromosvod.
O tom, že se během štědrovečerní večeře nemá vstávat od stolu dříve, než všichni stolující dojedí, asi slyšel každý. Aktuálně se nejčastěji říká, že člověk, který toto pravidlo poruší, bude mít smůlu, onemocní nebo dokonce do roka zemře (či se s z jiného důvodu nebude moci napřesrok účastnit další oslavy Vánoc). Kdysi dávno byl však význam tohoto „vánočního zločinu“ zcela jiný… Naši předkové totiž věřili, že pokud někdo vstane od štědrovečerní večeře v jejím průběhu, bude stižen kletbou, která způsobí, že mu budou celý rok zanášet slepice. Zvláštní změna, že? Zdá se, že dříve o nic nešlo a nyní je v sázce mnohem víc, ale musíme si uvědomit, že pro naše vesnické předky byla vejce jednou z nejdůležitějších komodit, a to jak do vlastní kuchyně, tak na prodej. Jejich ztráta a znehodnocení, které ze zanášejících slípek plynulo, tak mohla znamenat vážný problém a velké finanční ztráty.
Když už je řeč o zvířectvu, existuje i celá řada českých vánočních zvyků, které se týkají přímo hospodářství a jednotlivých druhů domácích zvířat. Pokud například chováte slepice, nasypte jim na štědrý den zrní s mákem, aby vám nadcházející rok dobře nesly. S koňmi zase jděte před štědrovečerní večeří na procházku do lesa. Máte tím zaručené, že během dalších let budou běhat jako vítr. Kohoutovi by se měl dát na Štědrý den sezobnout mačkaný česnek, aby se jen tak nedal (lidé ho však samotný jíst nemají, aby nebyli v dalším roce zbyteční zlí a agresivní-případně aby nebyl agresivní ten, kdo se je rozhodne romanticky políbit pod jmelím). S dobytkem, ovcemi či kozami se měli lidé zase rozdělit o zbytky ze Štědrovečerní večeře a jako poděkování jim věnovat i kus čerstvě upečené vánočky. Svůj díl ze štědrovečerního stolu dostávaly dřív dokonce i stromy, aby byly úrodné a oheň (krb) a voda (studna), aby neškodily lidem. Někdy se také část zbytků zakopávala do země, aby byla úrodná a v některých krajích bylo zvykem potírat stromy těstem na vánočku a tím je chránit před zlem.
Mnoho tradic se týká i již zmiňované Štědrovečerní večeře a uspořádání stolu. Tato hostina by prý měla obsahovat devatero chodů a nikdy by neměla začít dříve, než vyjde na nebi první hvězda (například moje prababička však tuto tradici inovovala na první světlo ve vsi, takže u nás se nečeká na astronomický úkaz, ale na to, až rozsvítí sousedi). Počet stolovníků během této hostiny by nikdy neměl být lichý, protože to přináší nemoci, smrt a neštěstí. Pokud lichý je, mělo by se prostřít ještě jedno místo, a to buď pro náhodného hosta, nebo pro někoho ze zesnulých předků (těm se v některých oblastech dokonce i nalévá polévka). Také bylo třeba dbát na to, aby každý člověk sedící u stolu měl za sebou svůj stín. Pokud ho prý někdo neměl, hrozila mu brzká smrt (proto na stole vždy hořely svíčky). Že mají být pod talířem drobné mince či šupiny z kapra, aby přinesly do rodiny peníze, to asi ví každý. Už méně lidí ale tuší, že by žádný roh štědrovečerního stolu neměl nezůstat prázdný. Na jeden se má pokládat pecen chleba, aby rodina měla v příštím roce dostatek jídla, do druhého ošatka s ovocem a úrodou, aby v příštím roce byla dobrá úroda, na třetí mince, která měla v následujícím roce zajistit blahobyt, a čtvrtý roh byl určený na misku, do níž se dávaly zbytky, které se pak neměly uklízet, ale měly na stole zůstat až do druhého dne. Uprostřed stolu by také neměla chybět sklenice medu pro zdraví (lžičku s medem by dokonce v rámci večeře měl sníst každý a zejména dětem by se měl podávat i během dne, aby v dalším roce nezlobily). Na závěr večeře by se pak měl zkonzumovat kousek okoralého chleba, který přivolává štěstí (pokud na to zapomenete, můžete vše ještě napravit na Boží Hod snědením čerstvě sneseného vejce se stejnými účinky). Podobnou „ozdravnou kůrou“, jako mělo jedení medu, měl být i ořech, který si lidé dávali večer před štědrým dnem pod polštář a ráno ho po probuzení ihned rozlouskli a snědli. Poté ještě bývalo zvykem jít se hned po rozbřesku umýt ledovou tekoucí vodou, nejčastěji k řece či potoku (někde ale stačila i jen voda ze studny).
ZÁVĚR: Tak, a to je ode mě pro dnešek i pro celý advent všechno. Myslím, že toho bylo dost a na samotný závěr mého dnešního článku mi proto dovolte poděkovala všem, kteří mé výtvory (často psané ve spěchu, v noci a v polospánku) pravidelně (i nepravidelně) četli a dali si každý den tu práci, aby si na ně vyšetřili chvilku svého vzácného času. Doufám, že jste se z mých textů něco nového dozvěděli, že jste si při jejich pročítání trochu odpočinuli, pobavili se a načerpali sváteční atmosféru vonící tajemnými dálavami a všem, kteří mi takto věnovali svou přízeň (i vám všem ostatním, kteří jste, klidně i úplnou náhodou, zabloudili na konec tohoto textu) přeji:
ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE, MNOHO LÁSKY, ZDRAVÍ A RODINNÉ POHODY A DO NOVÉHO ROKU JEN TO NEJLEPŠÍ!!!
ZDROJE:
https://www.novinky.cz/
https://www.idnes.cz/
https://stips.cz/
https://www.kudyznudy.cz/
