Článek
Fenomén „Ick“ je něčím, s čím jsem se osobně setkala teprve nedávno (a ano, je to ostuda a důkaz toho, že už fakt stárnu, protože zas o takovou novinku nejde), ale na rozdíl od mých vrstevníků a předešlých generací, kteří jsou jeho podstatou často nemile šokováni, mě bohužel zas tak moc nepřekvapil. Jde totiž o dokonalého „následníka“ a přirozenou „evoluci“ všech těch tolerovaných dětských hysterických záchvatů, mylně pojatých „respektujících a volných výchov“ a „helikoptérového rodičovství“. Zkrátka a dobře, takhle vypadá to dítě, které prý samo od sebe a přirozeně „vyroste“ ze svého „ne úplně běžného“ (kulantně řečeno) chování. Například z pořvávání nesmyslů, viz můj minulý článek o trendu 6-7 kde se to v komentářích posměšky na téma: „co plašíte, my v jejich věku nebyli jiní“ a „však z toho vyrostou“ jen hemžilo (jo, vyrostou a dorostou právě něčemu podobně pošahanému, jako je fenomén ick, protože jestli pro moderní dětské nešvary pramenící ze stádovitosti dnešních „tiktokových dětí“ něco platí na sto procent, je to pořekadlo, že „nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř“).
Ale dost omáčky, pojďme se konkrétně podívat na to, co to ten fenomén ick vlastně je (těm, co vědí se omlouvám za krátkou rekapitulaci). Pojem „ick“ vznikl v USA v generaci Z a jeho původ lze dohledat k americkým seriálům pro mládež, potažmo k TikToku (jak jinak taky-kdyby se dneska otevřelo peklo a sám Satan vyšel na svět, nepochybuju o tom, že jako první by si zřídil účet právě na TikToku). Označuje čin, situaci nebo nějaký zvyk, který vám někoho milovaného (nejčastěji partnera) totálně, ale fakt totálně znechutí a zapříčiní, že přesto, že doteď jste dotyčného upřímně (někdy až bláznivě) zbožňovali, nyní už s ním nechcete mít vůbec nic společného. Ani stůl, ani lože, ani domácnost, ani město, ani zemi, ani kontinent a ideálně ani planetu a možná ani planetární soustavu. Prostě… gigantické „FUJ“ napsané fakt hustým caps lockem.
Jednoduše řečeno, váš vyvolený něco udělá, řekne, sní nebo si třeba jen nahlas pomyslí a je konec. Definitivní konec. Ve vaší hlavě něco přepne a z lásky je odpor a nenávist tak silná, že by i Shakespeare při psaní svých dramat bledl závistí. A abyste mě nepochopili špatně, to „něco“ není nic dramatického. Nemluvíme tu o situaci, kdy by před vámi partner třeba ukopal k smrti potulného psa, nahlas chválil nacistickou ideologii, strčil ze schodů vozíčkáře, násilím „obšťastnil“ vaši kamarádku, práskl si háčko přímo do žíly, opil se při prvním setkání s vašimi rodiči tak strašlivě, že by vaší matce hodil šavli rovnou do výstřihu, nebo začal psychicky i fyzicky šikanovat číšníka, který mu zapomněl donést vidličku. V takových a podobně strašlivých situacích je celkem nasnadě odložit růžové brýle a na rovinu si přiznat, že jsem se zakoukala/zakoukal do totální zrůdy, kterou je třeba okamžitě odstřihnout a vypoklonkovat ze svého života.
Ale o tomhle ick není. Ten je v tom nejhorším případě třeba o nevhodných tělesných projevech (říhání, nadýmání, smrkání, kašel, různé „toaletní nehody“ apod.), které se dotyčnému ani přes velkou snahu nepodařilo ukočírovat (nemluvím prosím vás o tom, když se váš idol svobodně rozhodne na prvním rande pro vás na přivítanou vykrkat serenádu-to je taky docela velký „red flag“, pokud nejste ten typ, kterým tohle přijde zábavné a kreativní). Ale i to je už fakt pomyslný vrchol celé škály, neboť ick může přijít i v mnohem méně „společensky nevhodných“ situacích a někdy dokonce i v situacích naprosto běžných, normálních a sociálně přijímaných. Namátkou to může být třeba nevhodná barva, značka nebo styl oblečení, který si váš vyvolený oblékne. Film, seriál či hudební styl, který vám bezelstně odhalí jako svůj oblíbený, zatímco váš vkus je zcela jiný. Případně jídlo či nápoj, který si před vámi dá, zatímco vám osobně nechutná a přijde „odporný“ (bože, když o tom tak přemýšlím, dít se tohle před třiceti lety, tak bych se vůbec nenarodila, protože moje máma k smrti nesnáší aromatické sýry a táta je zbožňuje-uf, to bylo o prsa). A tak dále a tak dále…
Zkrátka a dobře, jedná se o úplně normální věci, na kterých se prostě ne vždy s partnerem shodnete, ale které rozhodně nemají být důvodem rozpadu fungujícího vztahu (nemluvíme tu totiž o žádném „prvním dojmu na prvním rande“, ale o lidi, kteří jsou už prokazatelně nějakou dobu spolu, vše jim jinak funguje a pak najednou prásk a přijde ick a s ním buď otevřený konec, nebo dnes tak oblíbené „ghostování“- tj. totální ignorace a postupné vyšumění vztahu do ztracena). Takže pokud by chtěl někdo namítat, že už přeci nežijeme ve středověku a lidi by spolu neměli být ve vztahu, když nejsou spokojení a trápí se, tak tohle fakt není ten případ. Tady se nikdo netrápí, nebo by minimálně nemusel, kdyby byl ochotný akceptovat, že jeho partner rád nosí růžové košile (i když on/ona růžovou nesnáší) nebo má rád krevety, byť jemu/jí připadají odporné.
A co je úplně nehorší… On to není žádný okrajový problém několika exotů na sítích nebo v tom „pošahaném USA“. Kéž by! On je to čím dál tím častější zádrhel mladé populace toužící po nalezení „té/toho pravé/ho“, který se objevuje napříč celou západní kulturou a prý už ho zažilo až 64 % mladých lidí (častěji žen). Jak moc jsou tato čísla relevantní, to fakt netuším, protože žádný odborný článek jsem na tohle téma nenašla, ale ono je to celkem fuk. Stačí se totiž začíst do diskuzí na toto téma, kterých je všude habaděj a velmi rychle s hrůzou zjistíte, že těch 64 % je možná ještě dost umírněné číslo. A co hůř, že těch možností, co můžete jako partner udělat tak hrozně špatně, že tím vyvoláte u svého idola místo návalu touhy spíše dávicí reflex, je doslova nepřeberné množství (mým favoritem je např. přehnané používání emotikonů při psaní zpráv-jo, to je fakt nepřekonatelný zádrhel a každý, kdo se ho dopouští by měl být lynčován a okamžitě nadosmrti vyřazen z randícího koloběhu).
A víte, co to při komplexním pohledu na moderní mladou generaci, která má představovat naši budoucnost a budoucnost světa znamená? Jo, že se svět fakt „řítí po hlavě do…“, no všichni víme kam. A že jsme asi AI chatboty schopné suplovat roli milujícího partnera vymysleli právě včas, protože brzy už nikdo jiný než počítač, který myslí několikrát rychleji než ti nejchytřejší a nejpohotovější z nás, nebude schopný vyhovět nereálným nárokům mladé generace. Ono totiž přesto, že se to spousta pseudo-psychologů snaží omluvit tím, že ick není nic jiného, než naslouchání vlastnímu podvědomí a intuici (a že tím pádem jde vlastně o zdravý mechanismus, který nás chrání před špatným vztahem), pravda je trochu jiná… A naneštěstí mnohem méně elegantní a ušlechtilá. Ve skutečnosti jde totiž jen a jen o projev rozmazlenosti a neschopnosti chovat se dospěle, dělat kompromisy a upřednostnit názor či štěstí někoho jiného, před svým vlastním (což je, jen tak mimochodem, základní princip pravé lásky, která jediná má šanci přetrvat déle, než pár měsíců).
Dnešní mladí lidé vychovávaní odmalička v „jájínkovství“ a pocitu, že oni jsou ty nejlepší a nejdokonalejší polobožské bytosti, které mají právo na cokoliv, co si zamanou (a povinnosti zcela nulové), zkrátka nejsou zvyklí, že v něčem není po jejich. A jakmile k takové situaci dojde, mají jen dva instinkty-buď utéct nebo začít bojovat nebo spíš nepříčetně kopat kolem sebe. Nu a když se takoví dva lidé sejdou a chtějí mít spolu vztah… končívá to právě takhle smutně a hloupě, protože vztah nikdy není o tom, že si ve všem perfektně sedíte, ničím se neštvete, nic vám na tom druhém nevadí a neexistují mezi vámi konflikty. Taková „láska“ je jen v pohádkách, červené knihovně a amerických romantických komediích. Skutečný reálný vztah je o tom, že známe i ty nejhorší stránky svého partnera, a přesto je naše láska a úcta k němu natolik velká, že je umíme akceptovat a žít s nimi. A i když i pak může samozřejmě v životě dojít ke karambolům a obrátkám, které nám našeho vyvoleného ukáží v úplně jiném světle (a přimějí nás uznat a pochopit, že jsme se v něm možná mýlili), opravdu by to nemělo být něco tak banálního, jako je jeho oblíbený song (pokud to zrovna není hymna Kukluxklanu nebo tak něco).
Při takovémto přístupu se pak holt nemůžeme divit, že moderní vztahy se rozpadají jak na běžícím pásu, nerodí se dost dětí, nikdo si nikoho nechce brát (protože rozvod je mnohem složitější, než rozchod) a mladí lidé se často cítí nepochopení, osamělí a nedocenění, načež končí na terapiích a antidepresivech. A lepší to fakt nebude, dokud se jako společnost trochu nevzpamatujeme, nedáme si z každé strany pořádnou facku a nezačneme se znovu chovat rozumně a zvykat si na nepohodlí, protože to je alfa a omega celé socializace. Život mezi lidmi zkrátka není peříčko a není ani fér a každý občas musí zatnout zuby a něco přetrpět. Určitá míra negativních emocí je prostě nutná a my musíme umět správně nastavit tu hranici, kdy je ještě v pořádku nad chováním své nejbližší osoby (což by partner měl být) jen protočit oči, pomyslet si něco o „prasátku“ a jít dál a kdy už je fakt na místě si říct, „tohle není důstojné, to tolerovat nebudu“ a hledat jinde.
A čím dřív si takový přístup jako vyvíjející se osobnost osvojíme, tím líp, tak na to myslete až zase budete svým dětem tolerovat všechny jejich výstřelky a nervy drásající zvyky a budete se přitom plácat po ramenou, jací jste skvělí a milující moderní rodiče. Mějte na paměti, že to nebude zas tak dlouho trvat a vaše děti budou dospělé. A budou hledat toho pravého/tu pravou. A je i tak trochu na vás, jestli ho/ji najdou a budou s ním/ní šťastní, nebo ho/ji kvůli nějaké totální pitomosti, kterou by předešlé generace přešly jen s pousmáním či nadzvednutím obočí, odkopnou (případně budou sami odkopnuti, protože se zamilují do sobce). Ona ta zásoba potenciálních partnerů není nevyčerpatelná a ani sociální sítě a široké možnosti cestování ji neudělají nekonečnou… Jednou prostě volní single lidé dojdou a myslím že byste asi nechtěli, aby se toho váš syn nebo dcera dožili a byli najednou úplně sami a opuštění, protože, jak by řekla moje babička „tak dlouho vybírali, až přebrali“…
