Článek
Nenávist má být jednou z nejzásadnějších lidských emocí, jakou si vůbec umíme představit a s jakou je možné se v našem světě setkat. Spolu s láskou, za jejíž „ošklivější sestru“ je nenávist často poeticky označována, je dokonce mnohdy vzpomínána jako ta úplně nejsilnější a nejmocnější síla, jakou umíme jako lidské bytosti vnímat. A jako k takové by k ní mělo být přistupováno. Neměla by se podceňovat, ale ani přeceňovat a rozhodně by neměla být brána jako něco běžného a normálního s čím je možné (nebo snad dokonce žádoucí) zbytečně a beztrestně plýtvat. Vždyť pokud má láska umět „hory přenášet“, měla by to zvládat i její sesterská emoce. A přenést takovou horu, to už je opravdu něco, co stojí za pozornost a s čím bychom se neměli setkávat téměř na každém kroku.
Avšak v posledních letech mám čím dál tím silnější pocit, že lidé na tuhle výše popsanou „unikátnost“ nenávisti zapomínají a ta se tak pro ně stává takřka denním chlebem. Něčím všedním a obyčejným, k čemu se uchylují i tehdy, kdy to vůbec není nutné a co už vlastně ani moc neregistrují. Natož aby to vnímali jako něco silně negativního, čeho by měli ve svých životech strpět jen pomálu a co by si dané předměty či osoby měly setsakramentsky „zasloužit“. Nenávidět je prostě „normální“. Pro někoho dokonce „cool“ a to je dle mého názoru strašlivě špatně! Ne, že bych snad chtěla tvrdit, že nenávist nemá v našem světě místo a že „správný“ a „slušný“ člověk by se s tímto vjemem neměl za svůj život nikdy setkat (natož aby ho aktivně pocítil, nebo podle něj dokonce jednal). Ne, takhle sluníčkový náhled na svět opravdu nemám a ani si nemyslím, že je v pořádku ho mít. Naopak. Nenávist je svým způsobem důležitá a pro člověka poučná, stejně jako je tma poučná a důležitá k tomu, abychom dokázali patřičně vnímat a docenit světlo a uměli se s jeho absencí vyrovnat a jeho přítomnost si naopak plně užít a mít z ní radost.
ALE… mělo by jít skutečně o to naprosté maximum, kterého jsme schopní! O to úplně nejvíc nejhorší, co můžeme k někomu (nebo něčemu) pociťovat, a ne o něco, s čím se vytasíme kdokoliv, kdy (třeba jen vzdáleně) není po našem. Přesně to se ale v naší moderní společnosti aktuálně děje! Lidé, a především pak ty mladší ročníky, ve velkém „nenávidí“ a to úplně všechno, co vás jen napadne. Vedle skutečně špatných, kontroverzních či alespoň závažných věcí, jako jsou války, vážné zločiny, mocné osoby či důležitá politická rozhodnutí tak nalézáme „nenáviděné“ maličkosti, které nemají vliv vůbec na nic. Natož pak na lidi, kteří k nim pociťují něco tak stravujícího a jedovatého, jako je právě nenávist. Nenáviděné jsou dnes televizní pořady (zdravíme například StarDance), filmy a pohádky (ty snad na Vánoce nemůže vystát polovina našeho národa), seriály (být nenávist jiskrou, Ordinace v růžové zahradě či Ulice už by dávno vzplály) hudební žánry či konkrétní písně a interpreti (např. takový Michal David by mohl vyprávět), skupiny obyvatel (ano, mluvím o vás důchodci a učitelé) jídlo, móda, počasí, země, barvy, materiály, sousedé… A tak dále a tak dále.
Jako by už vůbec neexistovalo prosté „nemám rád“, nebo „není to můj šálek čaje“. Jako by věci, které nás obklopují, ale nijak zásadně neovlivňují ani nedefinují, nemohly být jen normálně neoblíbené a odsunuté do pozadí. Ne. Každý musí všechno rovnou nenávidět, nesnášet, považovat za odpad… Musí mu z toho být špatně, musí ho to ničit a zabíjet… A podobná silná slova, jaká si dané situace, předměty ani osoby vůbec nezaslouží. A já se ptám… Proč, proboha? To máme opravdu tak nudné a „dokonalé“ životy, že v nás dokáže tu nejsilnější negativní emoci, jaké jsme jako lidé vůbec schopni, vyvolat například padesátiminutová epizoda seriálu v TV, tříminutový song v rádiu nebo článek o našich spoluobčanech starších šedesáti let? Doopravdy je tohle nutné? Nemůžeme se nad tím jen pozastavit, zakroutit hlavou, slušně a věcně vyjádřit svůj postoj (a nebo třeba ani to ne) a jít dál?
Jistě, teď mnozí z vás namítnou, že jde ve většině případů jen o „hyperbolu“. Prosté přehánění ve jménu zatraktivnění našeho písemného či slovního projevu, který má v současnosti velmi silnou konkurenci (zvláště někde na internetu na sociálních sítích či v diskuzích, kde se může vyjádřit doslova každý). Chceme být zkrátka vidět a slyšet, a to jde skrze silná slova a velká gesta nejlépe. Ale to je bohužel ve většině případů jen výmluva (byť věřím, že ji třeba někdo i myslí vážně) a jakási „berlička“, kterou své chování omlouváme tak dlouho, až už není cesty zpět. V jádru věci totiž vůbec nejde o to, zda nenávist skutečně pociťujeme, nebo o ní jen „velkohubě“ mluvíme. Nenávist je totiž mrcha zákeřná a jakmile se o ní jednou zmíníme (byť třeba jen v nadsázce, žertu či záměrném přehánění), nenechá na sebe dlouho čekat a objeví se v plné parádě. Postupem času nás tak už nějaká ta nepříjemná píseň, nudný seriál nebo neoblíbené jídlo nebude jen normálně štvát (zvláště, pokud o něm budeme opakovaně mluvit či psát). Přijde okamžik, kdy nás začne svou existencí doslova drásat, stejně jako všichni ti, kdo ho hájí, nebo si ho jen normálně užívají.
Nenávist je totiž mimo jiné i prudce nakažlivá a tak, místo toho, abychom nenáviděli jen někoho (něco), kdo (co) nám doopravdy ublížil(o), což je pro naši duši i tělo zdravé a přínosné, začneme „nenávidět“ věci banální a osoby pro nás naprosto bezvýznamné. A to je pro nás doslova toxické a pro naši společnost také! Dostáváme se do začarovaného kruhu agrese, zlosti a frustrace a co je nejhorší… Místo toho, abychom se skutečně nenáviděným věcem a lidem vyhýbali (což je konec konců hlavní funkcí této emoce-napovědět nám, co dělat či nedělat, bychom už nebyli konfrontováni s tím, co nám škodí a ubližuje), vracíme se k nim pořád znovu a znovu a doslova se v nich pitváme a vyžíváme! Proto existuje na internetu tolik, na první pohled, zcela nesmyslných, diskuzí a článků o tom, jak lidé nemají rádi to a ono. Jak to straně nesnášejí a nemůžou to ani cítit, zatímco z jejich slov vyplývá, že o dané věci či osobě mají dokonalý přehled. Že se jí věnují! Sledují ji, čtou si o ní, píšou o ní… Nesnáší ten a ten seriál, protože se v něm děje to a to… Nemůžou vystát tu a tu celebritu, protože dělá tohle a tohle a tohle… Vidíte ten paradox? A i když samozřejmě chápu, že jsou věci, které lidem nevyhovují a kterým se vyhnout nelze, na druhé straně jsou doslova tisíce věcí, lidí a situací, kterým se vyhnout dá, a proto není žádný důvod je nenávidět. Úplně stačí je prostě a obyčejně nemít rád a stranit se jich.
A proto, abych se obloukem vrátila k nadpisu článku a k tomu, že se nám pomalu blíží Silvestr a s ním i nový rok, si myslím, že by bylo úžasné, kdyby se tohle „potírání zbytečné nenávisti“ letos objevilo v co nejvíce novoročních předsevzetích. A hlavně aby to s ním nedopadlo tak smutně, jako s těmi ostatními, které do konce ledna vezme voda. Mít pár kilo navíc, občas si dát několik skleniček, nebo vykouřit sem tam nějakou tu cigaretu… Nic z toho zdraví určitě neprospívá, ale zdaleka mu to neškodí tolik, jako tohle přehnané nenávidění všeho a všech. A je rozhodně jednodušší se tohohle nešvaru v novém roce zbavit, protože není třeba hned v lednu kupovat nikotinové žvýkačky, nebo drahé permice do fitcentra (a v únoru je vyhazovat či vracet).
Stačí se prostě jen více zamyslet nad tím, co říkáme a píšeme a pokaždé, když budeme mít nutkání něco „zhejtit“ se místo toho na chvíli zastavit, nadechnout a popřemýšlet o tom, zda by to nešlo říct či napsat jinak. Mírněji. Laskavěji. A co víc, zda by od toho nebylo nakonec možná lepší odejít a nevyjadřovat se vůbec (nebo alespoň ne opakovaně). Ne vše je přeci životně nutné a hodné „přenášení hor“. Nemyslíte? Zkuste to a uvidíte, že se budete cítit líp. A až nás takových bude většina, bude najednou zdravější i celá naše společnost, která bude mít daleko více času a prostoru hledat kompromisy a smysluplná řešení. A nejen nadávat a plivat kolem sebe. A takový rok 2024 bych nám všem přála! Rok, ve kterém jsem zase začali věci jen „nemít rádi“…
