Článek
Hned na úvod bych ráda zdůraznila, že rozvody a rozpady rodin nejsou ničím novým a že i v mé generaci (ročník cca 1985-1990) už nešlo o žádnou velkou výjimku, ale o trpkou realitu s níž se potýkala řada mých vrstevníků. Rozhodně však nešlo o tak masové měřítko, jako nyní a už vůbec nebylo běžné, aby byly rodiny zcela běžně vnímány jako prvek s krátkým poločasem rozpadu a bez většího zájmu se rozkládaly, následně sestavovaly a zase znovu rozkládaly, jako na běžícím pásu. Jinými slovy, když už někdo za mého dětství založil rodinu (ideálně rovnou i se svatbou, protože i když už tehdy žila řada párů tzv. „na psí knížku“ příchod dětí toto většinou ukončil a „posunul“ na manželský level), bylo běžné, že počítal s tím, že to bude „dokud nás smrt nerozdělí“ (nebo alespoň na hodně, hodně dlouhou dobu). A když to náhodou nevyšlo, rozhodně se dotyční bezhlavě nehrnuli do dalších vztahů a do pár měsíců si nepořídili rodinu novou (a za pár let další).
Do vztahů s dětmi se tehdy zkrátka šlo buď promyšleně nebo naopak zcela bezhlavě a naivně, ale určitě ne stylem „žijeme jen jednou a teď jsme šťastní a děsně se milujeme a přitahujeme, tak hurá do toho a když to časem nebude klapat, půjdeme holt od sebe a s dětmi se to nějak udělá“. A i když i tak k rozpadům rodin docházelo a nebylo to už zdaleka takové tabu a osobní selhání, jako ještě o generaci dříve, nikdo s tím neoperoval předem ani se na to nespoléhal jako na něco „normálního“, co se holt nějak pořeší, protože se to přece stává a nikdo nás (mě) za to, že chci být šťastná/ý a nedělat kompromisy nemůže a nebude soudit. Což je mimochodem ten největší kámen úrazu, na který bych tímto článkem ráda poukázala, protože možná už nadešla doba, kdy bychom to zase začít „soudit“ měli. A to není žádné nostalgie po „temných časech nesvobody a diktatury“, to je jen povzdech na tím, že to tehdy možná přeci jen mělo něco do sebe, když byla společnost zodpovědnější a přísnější a obecně nastavená spíše stylem „když už sis s někým udělal/a dítě, měl/a bys udělat vše proto, abys ten vztah udržel/a a to i za cenu osobního nepohodlí, kompromisů a obětí“.
A tím, prosím vás rozhodně nemyslím ten „středověký“ přístup, kdy měl člověk s partnerem zůstat za VŠECH okolností. Pochopitelně existují věci, které se přehlížet, odpustit, zapomenout ani „normalizovat“ nedají a mohou vést jen a pouze k rozchodu (když už tedy ten vztah jednou vznikl a dokonce se do něj musely narodit děti-což samo o sobě není úplně OK, ale o tom někdy jindy). Konkrétně sem patří veškeré formy agrese a domácího násilí (včetně psychického), různé neléčené závislosti typu drogy, alkohol či „bedny“ a v neposlední řadě samozřejmě také nezodpovědné, destruktivní chování vůči rodině (např. dělání dluhů nebo chronická promiskuita). V takovém případě je prostě rodina zcela nefunkční a jako taková by měla být ukončena dříve, než si z ní děti, krom ne úplně kvalitních genů, odnesou i nevhodné návyky a pocit, že „takhle je to přece normální“.
ALE… na druhé straně pomyslné barikády stojí asi tak milion dalších důvodů, třecích ploch, křivd a zádrhelů, kvůli kterým se dnes vztahy běžně rozpadají a které přitom řešit a překonat rozhodně lze. Jenom chtít a nevzdávat se při prvním náznaku neúspěchu, probému a nesouladu, který místo toho, aby dnešní mladé lidi (a hlavně mladé rodiče!) přiměl více spolu komunikovat a třeba si i najít odbornou pomoc, končí v dětských slzách, protože „je přece lepší jít od sebe, než se do konce života trápit a dávat tak dětem špatný příklad“ (i když by to tak vůbec skončit nemuselo, jen se trochu kousnout). Právě takovému sobeckému a sebestřednému chování však bohužel nastavení dnešní společnosti nahrává do karet, protože dneska se jede na „wellbeing“ a to někdy tak agresivně a přes mrtvoly, že se z přirozené snahy mít se dobře a cítit se šťastně a spokojeně stává brutální hon na dokonalost ve stylu „já, já, já jenom já a vše, co mě nedělá stoprocentně happy a v extázi, musí z mého života pryč“ (včetně partnera a otce mých potomků). Auč…
Zkrátka a dobře, doby, kdy „my“ (ve smyslu rodina) bylo víc, než „já“ jsou nenávratně pryč, což jsem si znovu bolestně uvědomila, když jsem nedávno vyplňovala nějaké pracovní papíry a dostala se tak k rodinným a „příbuzenským“ vazbám a poměrům našich žáků. Jak už jsem psala mnohokrát, nejsme extra velká škola, ale menší instituce na malém městě a tak se tu tak trochu s nadsázkou všichni známe a víme o sobě první poslední. Přičemž to, že se „všichni známe“ mi začalo po prostudování zmiňovaných dokumentů dávat docela ironický smysl, protože na rodiny našich žáků to platí někdy i dosti „intimně“. Jak už ostatně napovídá i název mého článku… ta provázanost jednotlivých „rodin“ skrze krátkodobé vztahy a další a další „nevlastní“ (a napůl vlastní) děti, je opravdu zajímavá. A ještě zajímavější je, že jde o „vícegenerační“ záležitost, kdy skutečně není ničím neobvyklým, aby se někdo, kdo u jednoho dítěte ještě nedávno figuroval jako nevlastní dědeček, „přetransformoval“ na level „tatínek“ u dítěte ze stejné věkové kategorie (a někdy i lavice v jedné třídě). A to raději nezmiňuji ještě všechny ty nevlastní sourozence, co už jsou dospělí a tím pádem jsou z nich strejdové a tety (a rodiče bratranců a sestřenic) dalších spolužáků. Fascinující, jak by řekl pan Spock…
Ale bohužel taky dost smutné, když si člověk uvědomí, že to, co my nezainteresovaní pozorovatelé se zájmem sledujeme zpovzdálí, jak reportáž National Geographic (a sázíme se, kde to jak dlouho vydrží, respektive spíše nevydrží), je pro řadu malých dětí každodenní realitou, ve které musí ve svém nejcitlivějším věku žít a vyrůstat. A pak nemají mít chudinky v hlavě hokej a v duši šrámy, které je dřív, nebo později akorát tak nasměrují do čekáren dětských psychologů a psychiatrů. Vždyť se do nich zkuste vžít… Schválně, zkuste to! Vy všichni, co jste měli normální dětství v úplné rodině (a nebo klidně i v rozvrácené rodině, ale „rozvrácené“ jen jednou a ne několikrát během pár let). Jak by vám bylo, kdyby všechny rodinné vazby, které jste v té době měli a které tvořily základ celého vašeho bezpečného světa (a domova!) byly jen "instantní"? Protože přesně takové tyhle vztahy jsou! Krátkodobé… Na jedno použití… Jak papírový kapesník, který za chvíli vyhodíte a oproti kterému byli naši rodiče, sourozenci, prarodiče a strýčkové a tety naopak tím nejjemnějším hedvábným kapesníčkem s krajkou, který jsme pečlivě opatrovali celý život, prali, žehlili a s láskou ukládali do šuplíku na jeho čestné místo.
A nezáleželo zas tak moc na tom, zda a jak často jsme se s nimi vídali a jestli žili na jednom místě. Šlo o to, že v naší rodině byly „pořád“ a krom sourozenců, kteří jediní „přicházeli“ z ní všichni ostatní maximálně odcházeli pryč (a to často definitivně za "duhový most"). Ale dnes? Dnes je to doslova průchoďák… Sem, tam, sem tam… Každé dítě má několik nevlastních maminek a tatínků, nevlastní sourozenci do jeho rodiny přicházejí a zase z ní se svými biologickými rodiči mizí (a stávají se jen „střídavou“ či dokonce „víkendovou“ záležitostí) a o prarodičích a tetičkách radši ani nebudu začínat mluvit, protože to už je jen jeden velký chaos! A ten chaos má to dítě i v hlavě a hlavně v duši, protože nejen, že má díky střídavé péči nejspíš dva domovy (což znamená žádný skutečný), ale v každém tom domově má úplně jinou rodinu, která se navíc proměňuje a do které ono vlastně tak úplně nepatří. Je v ní cizí… vetřelec… návštěva… relikt minulosti, na kterou by jeho biologičtí rodiče často raději zapomněli a kterou by nejraději úplně vymazali, ale nemůžou, protože je tady on/ona.
Ať udělají cokoliv, on/ona je bude navždy pojit s životem (a partnerem), který už nechtějí a který by nejraději vytěsnili, protože se ukázal být velkým omylem, což v nejhorším možné případě vede k tomu, že jejich vlastní dítě je pro ně „problém a omyl“ také (a to vážně nepřeháním, protože raději ani nechtějte vědět, kolik mi už rukama prošlo dětí, které jejich biologičtí rodiče úplně odstrčili a vlastně je ve své nové rodině jen „trpěli“ s tím, že čím méně byli tyhle děti doma, tím lépe). Tohle vám přijde jako vhodné a stabilní zázemí? Mě tedy ne… to totiž není ani na úrovni kočovného života některých kmenů, skupin či etnik, protože i u těch se měnilo vždy jen prostředí, ale nikdy skladba rodiny. Naopak rodina pro ně vždy byla a mnohdy ještě je „posvátná“. Ale pro nás už ne…
Pro naši aktuální společnost je „rodina“ něco, co dneska je a zítra být nemusí a nikdo se tomu nediví a neodváží se proti tomu něco říct. Prostě je „jiná doba“. Doba nejistoty, chladu a emoční nestability, protože víte, co se dítě vyrůstající v takovémto nejistém prostředí, kdy nějaká paní je chvíli jeho nevlastní maminka/teta/babička a pak najednou už není a na ulici dělá, že ho nevidí, naučí jako první? Nevázat se, nedůvěřovat a neangažovat se! Proč taky? Aby bylo zas a znova zklamané, odstrčené a opuštěné? Vyhozené jako odpad? Ne, to se raději rozhodne zbytečně moc do nikoho citově neinvestovat a netvořit si na nikoho silné vazby a nikdo mu to nemůže vyčítat. Takové dítě to pak ale úplně stejně dělá už po celý život (protože co se v mládí… však to znáte) a když se k tomu přidá vliv sociálních sítí a celková izolovanost dnešní doby, roste nám tu generace lidí, která bude žít jen ve svém vlastním světě a jen a jen sám pro sebe. A to přece nechceme, ne?
Takže co radím závěrem? Zahodit instantní rodinné vazby do propadliště dějin a znovu se začít víc snažit fungovat společně a myslet dopředu ve stylu „když už zakládám rodinu, dám si pozor, aby to bylo s někým, s kým se dokážu dohodnout“ (protože na tom jediném skutečně záleží-umět se dohodnout, jelikož dokonalého partnera se kterým bude vše navždy zalité sluncem fakt nenajdete). A je úplně jedno, jestli to bude „klasická rodina“ (on, ona a děti) nebo nějaká „inovativní“, kterou dnes tolik lidí zatracuje aniž by si uvědomilo, že může být mnohem stabilnější a prospěšnější, než tyhle „trosky“ klasických rodin, které tu máme dnes. Hlavní je, aby byla stálá a neměnná a aby poskytla dětem v ní žijícím pevné zázemí a milující klidné prostředí bez zbytečných hádek a turbulencí (natož pak rozchodů a chaosu, který každý takový rozchod následuje).
A to půjde jedině tehdy, kdy se v ní dospěláci znovu naučí chovat zodpovědně a věcně spolu komunikovat, i když to není vždy snadné. A to se zas nejlépe udělá tak, že si z manželského slibu (a to i když se třeba doopravdy nevezmou, protože osobně svatbu v tomhle nepovažuju za až tak klíčovou) vypíchnou a přisvojí hlavně to „dokud nás smrt nerozdělí“ a „v dobrém i ve zlém“. Přičemž to „zlé“ bych dvakrát podtrhla, protože to přijde určitě. Dřív nebo později… Protože rodinný a partnerský život zkrátka není lunapark ani nirvána. Není to o tom být pořád jen šťastný a spokojený a mít všechno, co chci přesně tak, jak to chci. Takový vztah neexistuje a nikdy nebude a vy ho nikdy nenajdete, tak proč kvůli jeho hledání zahodit něco, co může pohodlně fungovat a co už máte (a v čem už máte hlavně ty DĚTI!!!).
