Článek
Dnes jsem si přečetla na tomto webu zajímavý a pravdivý, i když také dost smutný a depresivní článek o tom, že čím dál tím více mladých lidí neví, co se svým životem a neumí si ho patřičně užít, byť je vlastně veskrze spokojený. Oni v něm však přesto trpí a každý den je pro ně jen nekonečnou nudou a šedí. Trpí, i když jim vlastně nic nechybí a dobrá polovina světové populace (ta "méně vyspělá") by jim mohla luxus, v jakém žijí, jen závidět. Mají rodinu, zázemí, svobodu, bezpečí, majetek… Přesto je na světě nic nebaví, nevědí, co od života chtějí ani kam směřují a jejich existence je prázdná a jejich radost ze života, pokud někdy vůbec nějakou měli, vzala za své. Je to trend, který plíživě prostupuje celou dnešní mladou generací a začít s ním bojovat až ve chvíli, kdy už dotyčný mladý člověk neví kudy kam, je dost pozdě. Tehdy už totiž můžeme jen napravovat vzniklé škody a sbírat zbytky životního elánu. A taková „resuscitace radosti ze života“ je nejen náročná, dlouhá a vyčerpávající, ale i dost nejistá…
Daleko lepší, jednodušší a efektivnější by byla prevence. Prevence, která by dotyčnému člověku pomohla vyzkoušet všechno možné i nemožné, přijít na to, co ho v životě baví a především ho naučit tu svou radost správně hledat (a taky najít a poznat). No jo, ale jak na to? Jak jako rodič (nebo klidně i prarodič, člen širší rodiny nebo „jen“ kamarád) zařídit, aby generace dnešních dětí nedopadla za pár let (či ještě daleko dříve) stejně, nebo dokonce hůř než dnešní omladina? Jak jim „zařídit“ tuhle exkurzi a schopnost najít radost ze života, když zrovna ta se jako na potvoru nedá koupit ani na tom nejkvalitnějším, značkovém e-shopu? No… možná bych měla jednu poměrně prostou radu, která sice určitě není samospásná a nevyřeší komplet celý tento složitý problém… ALE může hodně pomoct a nakopnout věci správným směrem. A ano, je to rada z názvu článku… Prostě při výchově neberte „ne“ jako odpověď.
Že to zní kapku (no, spíš hodně) despoticky? No, ano, ale myšleno je to přeci jen trochu „jemněji“. Nikdo po vás nechce, abyste své děti mučili a týrali něčím, co je jim proti srsti, ani jim plně kontrolovali život, tlačili je někam, kde se necítí dobře a vnucovali jim své názory. Taková výchova, pokud se to tak dá vůbec nazvat, je samozřejmě špatně. JENŽE je velký rozdíl mezi tím, jestli svého potomka nenechám vůbec dýchat a kompletně řídím každý jeho krok a každou vteřinu jeho existence, a jestli mi stačí jedno jeho „ne“, abych to s ním okamžitě vzdal a přestal na něj jakkoliv výchovně působit. A přesně taková výchova je dnes bohužel „trendy“, protože „svobodná vůle nadevše“, a to i ve věku, kdy její adorování nadělá daleko více škody než užitku. Protože víte co? Řeknu vám tajemství… malé děti (a zdůrazňuji, že tu mluvím o batolatech a dětech předškolního věku) nechtějí svobodnou vůli! Fakt ne. Ony většinou ani nevědí a nechápu, co to je. Nestojí o to. Nezajímá je to. A rozhodně na ni nepohlížejí tak jako my dospělí, pro které je svoboda často tou nejvyšší metou, symbolem štěstí a naplněním našich snů, protože svoboda pro nás znamená, že máme svůj život plně pod kontrolou a pevně v rukou a záleží jen a jen na nás, jak skvělý a krásný si ho uděláme.
Malé děti ale ještě nemají odžito tolik jako my, nemají takovou sebedůvěru ani sebevědomí a předně… Nemají dostatečně vyvinutou mysl, aby dokázaly takhle komplexně a abstraktně přemýšlet. Ony nechtějí svobodu, která je pro ně příliš komplikovaná a nehmotná… Chtějí jasně nastavená pravidla, hranice a hlavně důsledné vedení. Chtějí, aby jim někdo chytřejší a silnější, řekl co, kdy a jak mají dělat, protože pak se cítí milované a v bezpečí. Není to špatně, není to slabost, není to ani důkaz jejich omezenosti… je to prostě něco, co jako lidé máme zapsáno v genech už od pravěku. Je to přirozená součást našeho vývoje. A stejně tak je přirozenou součástí našeho vývoje i strach z neznámého, pud sebezáchovy a neochota opouštět svou „komfortní zónu“ (jak je teď v módě říkat). A tohle všechno v kombinaci s nízkým věkem vytváří malým dětem v hlavě „guláš“, který jim velí odmítat vše, co neznají, neopouštět zajeté koleje a nezkoušet na vlastní pěst nové věci, protože „to může být nebezpečné, nepříjemné, hnusné a prostě fuj“.
A ani přirozená dětská zvídavost a touha objevovat a poznávat svět tohle sama od sebe neporazí a pokud ano, tak jen u malého procenta silně extrovertních a zvědavých jedinců. Většinu dětí to ale udrží zpátky a v tom je celý ten zakopaný pes… To je náš čas! Čas nás rodičů, abychom zapomněli na nějakou „svobodu“ a místo toho za velkého potlesku vstoupili na scénu a zahráli si na „velkého šéfa“, který řekne „pojď zkusit tohle a tohle“. Nikoliv „chceš zkusit tohle a tohle“. Proč? Protože odpověď bude až na naprosté výjimky „ne, nechci“. A to je přesně to „ne“, které jako odpověď nesmíme přijmout a už vůbec ne napoprvé. A předešlé generace rodičů tohle tak nějak věděly. Ať už podvědomě, nebo od starších a zkušenějších (jejichž radám se ještě tehdy naslouchalo, protože to nebylo „out“). Moderní rodiče ale v absurdním strachu z vytvoření nějakého „bloku“ nebo „traumatu“ (což jsou dnes taky velice moderní slova) okamžitě couvnou, vyděsí se, hodí zpátečku a přestanou na své malé dítě, které je rádo, že teprve tak nějak zvládá vnímat okolní svět, vyvíjet sebemenší tlak. Ti odvážnější se možná ještě jednou zeptají (většinou vemlouvavě, s prosíkem, kajícně a z jasně podřízeného postoje, který vaše dítě rozhodně u někoho, kdo ho má chránit a vést, nechce vidět), ale jelikož dostanou jen další „ne“, končí.
V praxi to pak vypadá asi takhle „Chceš papat zeleninku?“ „NE!“ „Ale no tak, miláčku… opravdu nechceš zkusit kousek zeleninky a udělat tím mamince radost?“ „NE!“ „Hm, tak ti dáme sušenku.“ A dítě je spokojené a to nejen proto, že mu sušenka chutná víc než mrkev (logicky), ale hlavně proto, že maminka, ta maminka, která je dospělá, chytrá a silná, couvla a přestala po něm chtít, aby jedlo to divné nové jídlo. A to znamená, že to určitě nebylo bezpečné a příjemné a nemohlo mu to přinést nic pozitivního. Protože jinak by přeci necouvla, ne? Ona přeci světu rozumí. Jak krásně naivní, že… Ale bohužel, přesně takhle to je. A to je jen jeden z milionu příkladů, protože zrovna na jídle je to asi nejlíp vidět (ostatně proto s ním mají moderní děti tak šílené potíže a dítě, které by jedlo normálně a bylo ochotné zkoušet nová jídla dneska skoro nepotkáte). Ale týká se to i všeho ostatního… hraček, her, pohybových aktivit, kreativního tvoření, koníčků, učení, socializace… K tomu všemu musíme naše děti prostě „postrčit“ a ano, velice často to musíme udělat opakovaně a i přes jejich počáteční protesty a nesouhlas. Dnes ale jakmile dítě na něco řekne „ne“, nebo dá najevo, že se mu to nelíbí a není spokojené, rodiče skládají zbraně a berou zpátečku. A je jedno, že to to děcko vidí, dělá, nebo ochutnává poprvé. Že vlastně ještě vůbec neví, o co jde, že si to neosahalo, nezkusilo, nedostalo šanci tomu přijít na chuť. Prostě „NE“ a konec.
A tak tu máme generaci dětí, které už do ranného dětství pořád jen od něčeho utíkají, něčemu se vyhýbají, něco zkusí jednou a dost a tak nějak obecně dělají jen to, co jim padne do oka na první dobrou. A jelikož toho je hrozně málo (a většinou to začíná a končí totálně pasivními aktivitami jako je např. sledováním tabletu, televize či mobilu) stávají se z nich jedinci, kteří vlastně vůbec nevědí, co by je mohlo bavit a v čem by mohli být dobří, v čem mají šanci vyniknout a kde, jak a proč mohou najít „sama sebe“. Prostě se jim do ničeho nechce a tak nic nezkouší a nikdo je k tomu netlačí, protože "proboha, ještě by z toho měl/a trauma"! A tak se postupně z toho „já nechci nic dělat“ nebo častěji „já se nudím a nic mě nebaví“ stane zvyk až zlozvyk, kterého se zatraceně těžko zbavuje. A to raději ani nemluvím o tom, jak snadno dnes rodiče dovolí dítěti něco vzdát (např. oblíbený kroužek, nebo nějakou milovanou hru či aktivitu) a jak vážně berou všechny jejich rozmary a názorové veletoče (a malé děti mívají rozmary a jsou přelétavé, to je opět další normální přirozená vrozená vlastnost lidského povahy a jsme tu od toho my dospěláci, abychom to trochu zkorigovali-s láskou a vždy v zájmu dítěte, pochopitelně).
Zkrátka a dobře, malé děti potřebují naše dospělé vedení a my musíme využít ten čas, který nám v této pozici „všemocného průvodce“ byl dán, protože naše „chvilka slávy“ netrvá věčně… Přejde pár let, z dítěte se stane puberťák, který už moc dobře ví, co je to „svoboda“ a „možnost volby“ a chce ji a rodič už pro něj najednou není tím nejchytřejším, nejsilnějším a nejlepším, který má moc ho přivést k novým, báječným věcem a ukázat a otevřít mu nové, úžasné světy (v lepším případě je „trapák a mimoň“, v horším „nepřítel a otrokář“). A je to OK, nebo by v ideálním případě bylo, protože teď už by si ty světy měl umět ten puberťák otevírat sám a hledat v nich tu „radost ze života“ na vlastní pěst, ALE… Neumí. A ani nechce, protože kdy a jak se to měl naučit, když stačilo jedno nezkušené dětinské „ne“ a bylo po výuce?
PS: Doufám, že to všichni z mého textu pochopili, ale pokud náhodou ne… Tak tímto článkem rozhodně nechci říct, že rodiče nemají respektovat názory, chutě a zájmy svého dítěte a že ho mají opakovaně a násilím nutit do věcí, které mu zjevně nedělají dobře (ať už je to brokolice, fotbal, nebo studium na vysoké). Tohle nerespektování slova „ne“ má pochopitelně své hranice (jak faktické, tak věkové), které by měl každý dobrý a milující rodič poznat a zařídit se podle nich. I malé dítě může samozřejmě něco odmítat a moc dobře vědět, proč to dělá. Vy si jen musíte být jistí, že to skutečně ví. A ne, že odmítá jen „něco nového“, protože tomu ještě nepřišlo na chuť.
