Článek
V posledních dnech se na internetu objevilo množství článků i diskuzí týkajících se nejlepšího a nejideálnějšího způsobu výchovy dětí a to především z úhlu pohledu moderních rodičů (speciálně pak matek, což se mi ale trochu příčí psát, protože dle mého názoru by měla být péče o děti záležitostí obou rodičů víceméně stejně). V jádru jde hlavně o spory týkající se toho, jak by se měli rodiče ke svým dětem i sami k sobě a svému životu chovat a co by měli, nebo naopak neměli dělat, aby si rodičovství užívali, a ne ho jen přetrpěli (a to jak oni, tak jejich děti). Kolem tohoto jádra se pak samozřejmě nabaluje neuvěřitelně různorodá „sněhová koule“ všemožných třenic, dohadů a nedorozumění, od mezigeneračních střetů, přes prvoplánové hejty na všechny zúčastněné až po neustálé zbytečné hádky o tom, zda mají moderní matky právo fňukat a stěžovat si, nebo nemají. A jak by řekla moje babička: „v tom aby se prase vyznalo“…
Nicméně můj dnešní článek se týká především dvou znesvářených extrémů (bohužel čím dál tím častějších a někdy dokonce vydávaných za standart a normální stav věcí), se kterými se v podobných diskuzích setkávám vcelku pravidelně a které mě vždy trochu rozesmutní, protože jsem si stoprocentně jistá, že ani jeden z nich k tomu spokojenému rodičovství (a dětství) nevede. A co hůř, zanechává za sebou buď frustrované rodiče (a jejich nesnesitelně rozmazlené a pokřivené děti), nebo naopak frustrované děti (a jejich sobecké rodiče, kteří začnou své někdejší sebestřednosti litovat, až když už bude pozdě). Jak už asi mnozí tuší, konkrétně jde o to tyto dva druhy „rodičovských extrémistů“:
- 1) Ti, co tvrdí, že jediný správný způsob, jak pečovat o děti, je plně se jim obětovat, rezignovat na sebe i na partnera, udělat ze svých potomků středobod celé své existence a žít jen a jen pro ně.
- 2) Ti, kteří propaguje přístup zcela opačný, kdy mají rodiče plně pokračovat ve svých zajetých kolejích, v ničem neslevovat ze svých nároků, udržovat si svůj stávající životní styl a dítě se jim prostě musí přizpůsobit, nebo jim jít z cesty.
Že obojí je totálně špatně, ví (nebo přinejmenším tuší) snad každý, kdo někdy úspěšně vychoval alespoň křečka, ale otázkou zůstává, jak trefit ten zlatý střed ležící mezi těmito extrémy a nepřijít přitom o rozum. Těch zaručených návodů a rad, jak si užít rodičovství a zvládnout ho v pohodě a bez ztráty kytičky, je všude totiž tolik, že by je člověk mohl přehazovat vidlemi. Ale který si vybrat? A poslouchat, nebo neposlouchat rady odborníků? A kterých? A co rady minulých generací? Totální nesmysly, nebo mají něco do sebe? Uf… vypadá to neřešitelně, jenže víte co? Ona to není zas až taková vyšší dívčí, jak se může na první pohled zdát. Fakt ne. Kdyby totiž byla, nepohybovalo by se mezi námi tolik lidí, kteří s tím nikdy neměli a nemají zásadní problém a kteří jako rodiče skvěle fungují a jejich děti jsou šťastné a spokojené. A že takoví lidé existují, to vám garantuji. Znám jich hodně. Z práce i z mého osobního života (dva takoví mají se mnou dokonce shodnou DNA, protože jde o moje vlastní rodiče). Jak se ale do téhle množiny „pohodových rodičů“ dostat?
No… ve skutečnosti stačí jen trochu změnit své myšlení a přestat vnímat rodičovství a výchovu dětí jako něco, co narušuje váš běžný, normální život a k čemu je třeba zaujmout nějaký obraný postoj a „řešit“ to jako problém. Že to zní banálně? No ano, ono to je banální! Prostě stačí jen „žít“ a přijmout svou novou rodičovskou roli (a především toho nového, malého člověka, díky kterému tuto roli máte), jako součást vašeho světa a především vaší nejbližší rodiny, což mimo jiné znamená třeba tak prosté věci, jako chovat se ke svému dítěti přirozeně a normálně, jako k jakémukoliv jinému důležitému člověku, kterého ve svém životě máte (např. partner, rodič či kamarád)? Naslouchat mu, respektovat ho, milovat ho… Ale také ho odmalička učit, že nemusí být vždy po jeho a že i vy jste důležití. Prostě jako když si hledáte perfektního partnera nebo ideální nejlepší kamarádku… Akorát, že tohohle nehledáte, ale formujete.
Že to je něco úplně jiného? Ale není! Nebo by alespoň nemělo být! Vaše dítě je přece další váš blízký člověk, kterého jste akorát, na rozdíl od partnera, nebo přátel, nepotkali, ale „vytvořili“ jste si ho (a ano, jste za něj zodpovědní a měli byste o něj pečovat, což je pojem, který nezahrnuje jen fyzickou péči, která bude s rostoucím věkem opadat, ale hlavně tu psychickou podporu a vedení životem, jehož potřeba bude naopak s věkem vašeho potomka sílit). Tak proč ho pořád brát jako nějakého vetřelce, kvůli kterému už nemůžete žít svůj život a musíte se buď všeho vzdát, nebo to dělat dál bez sebemenšího kompromisu, ale zásadně bez něj? Vždyť ono vám v tom nebrání a ani nechce zůstávat stranou. Bráníte si v tom sami, nebo ho sami odstrkujete a často obojí úplně zbytečně…
Dítě přeci není žádné břemeno a nevítaná překážka ve vašem životě, jejíž existenci a nároky je třeba nějak „přetrpět“ a uspokojit, abyste se mohli věnovat něčemu jinému. A není to ani žádný váš pracovní projekt, kterému musíte obětovat všechen svůj čas, potit krev, „vyřešit ho“ a teprve pak začít žít, bavit se a být sám sebou. Tohle uvažování je cesta do pekel, která logicky vede právě k těm dvěma výše zmíněným extrémům. Věřte mi, dělit v duchu svůj život na „péči o dítě“ a „to ostatní“ vás bude akorát zbytečně stresovat. Místo toho se prostě musíte naučit obojí sloučit do jednoho a koexistovat paralelně jako rodič i jako vy sám (ať už to znamená pro vás cokoliv). V tom tkví celé to kouzlo fungujícího rodičovství, které vás nevyčerpává k smrti, neuvrhuje do depresí, nenarušuje vám psychiku ani vám neničí partnerství a vztahy s dalšími lidmi. Od okamžiku narození (a vlastně možná už početí) vaše dítě zkrátka patří do vašeho života a už navždycky bude. A i když se jeho postavení v něm samozřejmě bude v průběhu let měnit (stejně jako jeho „nároky“ na vás a vaše nároky na něj), princip zůstane pořád stejný. Od okamžiku početí už prostě nejste VY (případně vy a partner) a DÍTĚ. Jste RODINA. Jeden celek.
A až tohle pochopíte, najednou vám dojde, že není potřeba se mučednicky obětovat, ani neustále spekulovat, kdo vám dítě kdy pohlídá, abyste „konečně měli chvíli pro sebe a mohli žít a odpočívat“. Žijte a odpočívejte spolu se svým dítětem a to nejen při „dětských aktivitách“ typu hřiště nebo herna, které baví jeho, ale i při něčem, co baví vás a co vaše dítě zvládne (samozřejmě nikomu neradím, aby vzal několikatýdenní nemluvně do krosny a přešel s ním Alpy, protože milujte turistiku, ale kompromis se dá najít téměř vždy)! Zkuste to a najednou se před vámi otevřou nekonečné možnosti toho, co můžete se svými dětmi dělat, aniž byste zanedbávali sebe, je i kohokoliv jiného. A pokud vám to pořád zní moc obecně, tak jedna rada z praxe. Spousta matek na rodičovské dovolené si například stěžuje na stereotyp a odříznutí od ostatních lidí. Ale proč? Vždyť je nikdo nenutí trávit s dítětem čas buď doma na gauči, nebo venku na hřišti třicet na třicet metrů s jednou skluzavkou a dvěma prolézačkami.
Existují tisíce herních, kreativních, outdoorových či sportovních aktivit (i naprosto obyčejných, běžných každodenních činností typu vaření, zahrádkaření, nebo nákupy), které můžete se svým malým potomkem doma i mimo domov dělat a do kterých můžete zapojit i své přátele a to jak ty dětné, tak bezdětné. Jen je musíte dělat opravdu s tím dítětem/dětmi a ne, že budete doma vařit a vaše dítě zatím bude čučet do tabletu ve stejné místnosti, nebo půjdete s kámoškami na kafe, děti vypustíte do dětského koutku a samy se budete bavit jen spolu (to fakt není čas strávený s dětmi, to je čas trávený VEDLE dětí). Jistě, ne vždy to bude snadné a bude to chtít hodně vaší energie, trpělivosti a snahy (a mnohokrát to neklapne tak, jak byste si přála), ale položíte tak základ celoživotnímu vztahu mezi vámi a vaším dítětem. Vztahu založenému na důvěře, lásce a vzájemné spolupráci (a také společných zážitcích). Musíte jen brát svého potomka jako „parťáka v zácviku“, kterému máte za úkol ukázat svůj svět a seznámit ho se vším, co mu může ten svět dát. A ne jako nesvéprávný uzlík potřeb, který si umí (a může) jen hrát na písku nebo doma v ohrádce, zatímco vy buď obětujete vše jeho potřebám, nebo naopak číháte u hodin, aby už si ho proboha vzal na starost někdo jiný a vy mohli vypadnout daleko od něj.
A čím bude vaše dítě starší, tím víc se vám tento styl rodičovství bude vyplácet. Jako rodina budete odpočívat i řešit problémy a co víc, budete mezi sebou mít silné a funkční vztahy, díky kterým nebudete potřebovat od dětí utíkat pryč, ani pro ně z chorobných pohnutek udělat vše, co jim na očích uvidíte. Budete chtít být jen se svým partnerem? Proč ne, vaše děti to pochopí. Budete chtít být chvíli sami? Opět žádný problém, váš partner a vaše dítě určitě budou mít co dělat i bez vás. Budete se chtít věnovat svým koníčkům? Budete moct, protože jste své dítě buď naučili mít také své vlastní (a tak už vás nepotřebuje mít pořád za zády) a nebo jste ho přivedli k těm svým a teď je můžete dělat společně. A nebude to ani únavné ani nesnesitelné a stereotypní, protože vaše dítě bude chtít trávit svůj čas s vámi a nebude „na obtíž“. Bude na to prostě zvyklé odmalinka a bude to pro něj příjemné, známé a bezpečné. A díky tomu si s ním budete mít vždycky co říct a o čem si povídat a nikdy se spolu nebudete nudit. Vždy si najdete nějakou společnou zábavu, ať už patříte ke klidnějším „domácím“ typům, nebo akčním sportovcům, co jsou neustále někde v luftě.
Bude to prostě stejné, jako fungující partnerský vztah, ve kterém má každý dost času sám pro sebe i pro toho druhého a nikdo zbytečně netrpí… Jen vás v něm bude víc (minimálně tři). A i když samozřejmě nebude všechno pořád zalité sluncem a určitě přijdou i konflikty a problémy (minimálně s prvním záchvěvem puberty), vždycky se najde cesta, jak vše napravit a uklidnit a znovu k sobě najít cestu. A to za tu snahu přijmout své dítě do svého života jako jeho součást a ne jako nějaký externí módní doplněk, přece stojí, ne?
